Pro Ondráše IV

Vracíme se k tobě. Naše mlčení má tentokrát kořeny v něčem jiném. Vypadáš vytočeně, ale pod tvrdou maskou ve tvé tváři rozpoznávám starostlivost. Odvážím se nahlas zasmát. Zpražíš mě pohledem. „Něco k smíchu?“ vyslovíš spíš řečnickou otázku. Pochopila jsem, že odpověď nečekáš. „Bál ses o mě?“ zeptám se provinile. „Bál? Jo, protože seš dost blbá na to, abys udělala nějakou krávovinu.“ Neříkám na to nic, jen se zarytě dívám do země. „Víš stejně dobře jako já, že máme jednu jedinou noc a pak si zas půjdem každej po svým. Už se nejspíš neuvidíme a ani nebudem mít důvod zůstávat dále v kontaktu. Dostali jsme se na poslední metu a není kam dál se posunovat. Tak přestaň dělat ublíženou a nekaž to nebo si začnu myslet, že to bereš jinak než já!“ „A co když to beru jinak? Co když se do tebe začínám zamilovávat a uráží mě, jak se ke mně chováš?!“vyjedu na tebe podrážděně. „Děláš si srandu? Myslel jsem, že přesně tohle chceš a nevypadala jsi, že ti něco vadí a pak se najednou sebereš a neřekneš ani popel, tak co si o tom mám sakra myslet, ha?! Asi jsem se v tobě spletl, nejspíš dost zásadně!“ „O tomhle dni jsem snila několik měsíců, představovala jsem si, jaký by to mohlo být a ty představy dostávaly stále zřetelnější obrysy, ale najednou mi to všechno přišlo strašně divný! My dva spolu a přitom každej sám za sebe…,“ zajíkám se. „Holka, ty nevíš, co chceš. Na to, na jakou sis hrála tvrďačku, je z tebe pěkná citlivka, takže s tím buď přestaň, nebo nepočítej s tím, že na tebe ještě šáhnu, začínáš mě notně nasírat!“ vyhrožuješ. „Zvorala jsem to?“ „Zatím ne, ale jsi na dobré cestě pokazit si moje mínění o tobě. Tedy je-li to vůbec ještě možné,“ pohrdavě mě sjedeš pohledem. „Už budu hodná,“ řeknu a vyzývavě se na tebe podívám. „To doufám,“ odpovíš s potutelným úsměvem. „Pojď, už se nemůžu dočkat, až tě budu mít!“ prohodím vesele.

Běžíme směrem k dnešnímu hnízdu neřesti. Ticho proráží jen naše kroky a zrychlený dech. Rychle odemykáš. Chceš vyběhnout po schodech, ale já tě zastavím. Myslím, že chápeš moje myšlenkové pochody. Čekání na výtah je nekonečně dlouhé. Jen co se za námi zavřou dveře, začnu tě vášnivě líbat a ledovýma rukama se ti dostávám pod bundu. Mačkám tlačítko STOP. Nepřestávám v líbání a rozepínám ti bundu. Na jedné ze stěn výtahu je velké zrcadlo. „Udělej mi to zezadu, tady před tím zrcadlem!“ šeptám ti s naléhavostí do ucha. Prudce mě otočíš zády k sobě a shodíš mi rifle ke kolenům. Stejnou proceduru provedeš na sobě a já cítím, jak do mě vstupuješ. Nezmůžu se na víc než korigování svých hlasových projevů a pozorování tvého soustředěného výrazu. Podlamujou se mi kolena, přidáváš na intenzitě a nemilosrdně do mě bušíš, jak jen to je fyzicky možné. Snažím se ti pomáhat. Mám za to, že to nevydržím, ale ty začínáš ještě zrychlovat. V duchu  tě prosím, abys mě dál netrápil a udělal ses. Mé prosby jsou vyslyšeny, posledních pár hlubokých přírazů a je po všem. Tedy prozatím. Pár sekund zůstanu v dosavadní poloze, pak se vzchopím a dooblíknu se. Zmáčkneš příslušné tlačítko. Podívám se na zrcadlo, je úplně zamlžené. Cítím úlevu.

Moje rozpoložení se otočí o 180 stupňů. Musím to zvládnout, musím ti ukázat, že to předtím byl jenom úlet, že o co dokážu být chladnější v citech, o to temperamentnější umím být v posteli (ve výtahu, na kuchyňské lince apod.). Vcházíme do bytu, všechno je tak, jak jsem to viděla naposled. Přesouváme se do kuchyně. „Dáš si čaj, kafe?“ zeptáš se. „Čaj,“ vyberu si, jelikož vím, že káva mi nedělá dobře a v kombinaci s alkoholem by se mi mohla stát osudnou. A já už přece nechci a nemůžu nic pokazit. Probublávající voda zachraňuje trapné ticho, které by mohlo nastat. Zaliješ dva nachlup stejné hrnky a postavíš je na stůl. Poděkuju. Usrkávám horký nápoj malými doušky. „Bral bys mě jako milenku?“ nadhodím zamyšleně. „A co si myslíš, že jsi?“ odpovíš překvapeně. „Já vím, ale jednorázová. Já myslela taková stálejší, jestli bych tě bavila víc než jednu noc…“ upřesním. „Nemůžu vědět dopředu, kdy bys mě přestala bavit,“ odpovíš diplomaticky či spíše vyhýbavě. „Aspoň vím, na čem jsem,“ povzdychnu si s přehnaným patosem. „Ale já bych tě brala, už kvůli tomu, kolik ti je,“ dorážím na tebe dál. „Tvůj věk je mi taky sympatický, nemáš nic naučený, jsi taková spontánně odvážná,“ pochválíš mě. Tohle mě zahřeje víc než vyznání lásky. Je to divný, ale vždycky jsem si cenila mnohem víc toho, když někdo ocenil moje sexuální kvality než nějakýho pochybnýho „miluju tě“, který je navíc strašně nestálý. City se daj obelhat, tělo ne. Usrkávám čaj, abych svoje červenání mohla sama před sebou svést na příliš horkou tekutinu. „Jsem ráda, že se s tebou můžu bavit narovinu a nemusím si na nic hrát.“ „Další věc, na který se shodnem,“ usměješ se.

Napadne mě, že čas s tebou strávený bych měla využít co možná nejefektivněji, abych hlavně já měla zážitek. „Tak mě napadá, nekouknem se na nějaký film?“ otážu se opatrně. Podezřívavě se na mě podíváš. „Ty se chceš TEĎ koukat na film???“ Teď už své červenání nesvedu na nic. „No…,“ pípnu. Přineseš mi obal s DVDčkama. Zběžně ho prolistuju, jestli se tam nachází žánr, který jsem měla namysli. Když však narážím na mně více či méně známé tituly, odložím obal a způsobně po vzoru školačky z první třídy se posadím. „Víš, já myslela něco trošku jinýho…,“ vykoktám zaskočeně. „Jo takhle!“ dojde ti to, plácneš se do čela a v momentě jsi zpátky s jinými dvěma obaly. Pozorně si mě prohlížíš a vychutnáváš si moje rozpaky. „Trochu nepoměr ne?“ ukážu na viditelný rozpor mezi počtem normálních filmů a těch určených výhradně pro dospělé. Na moji evidentně blbou poznámku nereaguješ a kývneš hlavou směrem k obalům: „Račte si vybrat, slečno.“ Nejistě je beru do rukou, jakobych dělala něco nepřístojného a se zájmem si čtu názvy. Zvednu k tobě oči. Tvůj pobavený výraz mě trošku namíchne. Když ale vidíš mou bezradnost, přisedneš si ke mně, dáš mi ruku kolem ramen a druhou listuješ v prvním pouzdře. Znalecky mě informuješ, co je na jednotlivých discích a já se zájmem poslouchám. „Tak, vybrala sis něco?“ zeptáš se, když dojedeme na konec. „Když já nevím…“ odpovím téměř zoufale. Naštěstí mě nenecháš dál se topit a navrhneš: „Něco vyberu, souhlas?“ „To bude asi nejlepší,“ oddychnu si.

Zatímco spouštíš vybraný film, sedím na posteli a křečovitě svírám hrnek s dávno vystydlým čajem, jakoby to byla nějaká zbraň nebo štít, který mě má ochránit před tak nemravnou činností, jakou aktivní sledování porna dozajista je. Film začíná, podíváš se na mě, jak se s bezradným výrazem choulím do peřiny. Stopneš ho. „Čeho se bojíš?“ zjišťuješ nechápavě. „Ani nevím, připadám si hloupě a nevím, co u toho mám dělat!“ odpovím zamračeně a je mi jasné, jak hloupě to musí znít z mých úst. „Ty jsi sladká… Nezapomínej na svoji spontánnost a užijem si to oba, není se čeho bát,“ ujistíš mě. Usoudím, že je načase přestat dělat cavyky a jet dál. Nějak se mi opět podařilo vypadnout z role, což mě ani trochu netěší.

Zmáčkneš play, hodíš to na celou obrazovku a lehneš si ke mně. Spíš než na monitor se dívám na tebe.Všimneš si toho. „Koukej, třeba se něčemu přiučíš,“ mrkneš na mě. „Tsss,“ odseknu, ale snažím se teda něco vykoukat. Zjišťuju, že je to docela podnětný a nechápu, že jsem si tenhle druh povyražení doposud odepírala. Vetřu se rukou pod tvoji peřinu. Osvobodím tvůj penis od přebytečných textilií a začínám si s ním něžně hrát. Žasnu nad jeho velikostí. Přejíždím ho od kořene až k obnaženému žaludu, vychutnávám si pocit, že právě já můžu mít v ruce takovýhle nástroj slasti. Tvoje reakce je ale nulová. Sevřu ho pevněji a jemně ho masíruju. Věnuješ mi krátký pohled, ale ihned ho zase odvrátíš. Pohybuju tedy zápěstím důrazněji nahoru a dolů. Zrychluju tempo. Musel bys být z ledu, aby to s tebou nic nedělalo. Doteď jsem se snažila vnímat, co se odehrává na obrazovce. Natočím se víc k tobě, abych se k tobě dostala i druhou rukou a mohla tě začít hladit. Konečně se chytneš, vyndáš z pod hlavy jednu ruku a vyhledáš můj klín. Tvoje dva prsty tam vklouznou, jakoby tam patřily odjakživa. Tvá hra se mnou zmobilizuje moje síly a já se tím víc snažím udělat tě rukou až do konce. Měním rychlost i sílu sevření a pozoruju tvoje reakce. Když cítím, že se blížíš k vrcholu, zrychlím a přisaju se k tobě pusou. Vysaju všechno, cos mi připravil, polknu a jazykem ti ještě jednou přejedu žalud, aby ani kapička nepřišla nazmar.

Ta pochybná ženština z počítače mi začíná pít krev. Posadím se na tebe obkročmo, abych ti zakryla výhled. Schválně mě provokuješ a natáčíš hlavu do strany, jakoby ti nemohla utéct ani jediná minuta. Mám chuť ti jednu vrazit, ale uchýlím se k méně radikálnímu řešení. U postele mám položenou tašku. Vytáhnu z ní šátek, který nosím v zimě kolem krku a v létě na hlavě na piráta a zavážu ti s ním tvoje neposlušné oči. Už chceš protestovat, ale já ti přitisknu ukazováček ke rtům na znamení, že máš držet hubu nebo budu zlá. Pro jistotu hodím na monitor své právě svlečené tričko. Beru tvé dlaně do svých. Prohlížím si je, zkouším bříšky prstů, jakou mají strukturu, jestli jsou drsné či jemné, srovnávám jejich velikost s mými jako malá holka. Přitisknu si je ke tvářím, pak se tvými konečky prstů zlehka hladím na krku, přejíždím klíční kosti a přiložím si je k prsům. Pak ti je narovnám a jemně krouživými pohyby si dráždím bradavky. Potom ti položím ruce zpátky podél těla a předkloním se k tobě. Vystouplým terčíkem bradavek ti přejíždím po rtech. Chytíš mě pevně v pase a hravě mě dráždíš špičkou jazyka. Usmíváš se, snad tě tahle forma baví. Zastavím tvůj hbitý jazýček, chci ho totiž využít jinak. Posunu se tak, že se stehny opírám o tvoje ramena. Podložím ti hlavu polštářkem a nasměruju tě tam, kam potřebuju. Cítím na sobě tvůj horký dech, vnímám, jak si se mnou hraješ, jak kroužíš jazykem okolo a pak ho zasouváš hloubš do mě, jak přejíždíš ze strany na stranu poštěváček, jak zapojuješ rty a začínáš sát…Zavírám oči, musím se opřít o ruce, abych to ustála. Přesunu se zpátky, abych dala sobě i tobě oddych a políbím tě.

Šátek sis nesundal. Obleču se a přisednu si k tobě. Pozoruju tvůj dýcháním se vzdouvající hrudník, pozoruju svaly rýsující se na pažích, břicho bez náznaku faldíku a přestáváš mě zajímat. Co bych chtěla víc? Mám před sebou chlapa, který je fyzicky přitažlivý, intelektově o třídu výš než já, který je pro každou špatnost a který se na mě nebude upínat a mazat mi med kolem pusy. Já, jakožto ztělesněná nedokonalost, hříčka přírody, mám vedle sebe naprosto dokonalého chlapa, který mě ale fest rychle přestává zajímat. Je to jako když dítě touží po hračce z reklamy a když ji nakonec má, tak si s ní jednou pohraje a pak si na ni nevzpomene, jak je rok dlouhý.

Asi jsem se naučila rozlišovat mezi láskou a chtíčem. Chtíč nemá trvalou hodnotu, kdežto láska ano. Chtíč se ukojí a je po něm, ale láska je bezedná. S hrůzou zjišťuju, že jsem nikdy nikoho nemilovala tou upřímnou, věrnou, bezelstnou, nesobeckou a nevyjádřitelnou láskou. Jen jsem si pořád dokazovala, na koho všechno mám a co je dotyčný schopen snést. A vždycky mě to po nějaké době přestalo bavit. Lidé jsou tak nudní, tak předvídatelní a tak unavující, že je mi z nich vážně špatně. Milujte mě, předcházejte si mě, nenáviďte mě a odsuzujte, ale nečekejte odezvu, nebudu s vámi ztrácet čas. Narodila jsem se proto abych přijímala a ne, abych dávala. Přineste mi další chod, slečna se chce pobavit…