Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTen krásný vnitřní svět
07. 07. 2008
0
1
249
Autor
Sophoenix
Surreálná krajina po nečekané katastrofě. Ondřej pomalu kráčí vylidněnou ulicí a naslouchá neobvyklým zvukům tisíckrát umocněným všudypřítomným tichem. Za každým rohem jako by se ukrývaly desítky stínů, zlých, či možná jenom vyděšených. Další stíny se plouží ulicí, ale Ondřej je nevidí, jen tuší jejich přítomnost.
Ondřej je historik umění. Moc dobře zná ta díla plná rovných ploch a nejpodivnějších barev, jaké se jenom autorům podařilo namíchat. Hřejivě oranžové, teple žluté a smutně červené tóny jen umocňují děsivou prázdnotu těch obrazů.
Kolik let jenom strávil v podobně liduprostých, v podobně bezútěšných prostorách méně známých muzeí a galerií.
Nový zvuk? To jenom vítr žene po ulici list vytržený ze včerejších novin. Dlouhá a rovná ulice jako by ani neměla konec. Zužuje se a zužuje, až se konečně sbíhá v jediném bodě na obzoru. Taková máme dneska města, obrovská a nekonečná, pravoúhlá a šedivá, říká si Ondřej a na okamžik zapomíná na strach. Když tudy denně kráčel do práce, děsilo ho to množství lidí, smetí a vozidel, hluku, pro který nebylo možné slyšet vlastních myšlenek. Jak bylo tehdy příjemné utéci do chladivé náruče výstavních sálů, s bílými plochami stěn rušenými často jen jediným obrazem, prastarým dílem čínského mistra tuše či snad abstraktní kompozicí moderních umělců podivných jmen.
Děsivé bylo dnes hemžení listoví na dubu před kostelem. Nepohybuje se nějak divně? Jako kdyby si listy i větve mezi sebou povídaly a švitořily. Naklánějí se k sobě jako vesnické tetky. No jen se podívejte na toho Ondřeje Stejskalovic, jak si vykračuje. Denně nás míjel bez povšimnutí, ponořen v myšlenkách o těch svých patlalech a jejich patlanicích, a dneska najednou jako by se probudil a konečně vnímal skutečný svět. Kdepak je asi ta jeho květinka, kterou si tak hýčkal?
Mohou to vědět? Jak by mohl strom vědět, že ho jeho drahá na věky opustila, jak by jen mohl tušit... Ne, to se mu jistě jenom zdá. Ten podivný neživě-živý svět se ho jen snaží připravit o rozum. Listy aby si o něm s větvemi povídaly, takový nesmysl. A přece - v dílech starých mistrů snad kdysi cítil právě toto. Jenomže to byly obrazy, jen zdání, nikoli realita. Kdyby se tam tak mohl vrátit, mezi své staré mistry, do bezpečí chladivé a konejšivé prázdnoty galerií.
Asi už vážně blázním, říká si Ondřej a skoro se nad tou ironií usmívá. Uprostřed chladné prázdnoty už přece jsem! Snad se to všechno časem vyjasní. Možná bych měla přidat do kroku, abych už konečně narazil na nějakou živou duši.
Zvláštní je, že zmizelo všechno živé, lidé i zvířata, ale rostliny a stromy jsou tu stále, přemýšlí Ondřej a znovu udiveně pozoruje chvějící se dub i jemně se pohybující trávu kolem něj. Zpoza plotu na něj vykukuje rozkvetlá růže a nádherně voní. Jako by všechno to rostlinstvo najednou bylo nadáno nějakým vnitřním životem, který tam dříve nebyl. Snad jsou to duše všech těch zmizelých lidí, nějakým kouzlem možná vklouzli do květin, a teď nemohou ven. Je tam i jeho Kateřina? Třeba jen odešla s předstihem a další lidé ji pak následovali.
Ale ne, to je přece hloupost. Jenomže co teď není hloupost? Tohle všechno je hloupost! Kde jsou všichni lidé, všichni psi očurávající sloupy veřejného osvětlení. Kde jsou všichni holubi a lidé, co je krmí. Kde jsou chodci spílající autům a auta troubící na semafory? Kde je k čertu všechen ten zmatek a ruch, který do každého pořádného města patří a bez nějž snad ani město městem není.
Ondřej se začíná zlobit. Kdo má v tom chaosu prázdnoty prsty?
Najednou jako by se o něj někdo otřel. Co to jenom mohlo být? Ondřej nikoho nevidí a pro jistotu mírně zrychluje.
Ondřeji! Ondřeji!
Co to bylo? Jako kdyby jej z dálky někdo volal!
Ondřeji, máte tu návštěvu!
Dlouhá ulice se náhle rozostřuje a mění barvu. Postupně jako by se zcela rozplynula a Ondřej stojí uprostřed dlouhé zelené chodby.
Kde to jsem?
Vedle něj stojí osoba v bílém plášti a jemně se usmívá. Jste v nemocnici, Ondřeji.
A kde jsou všichni lidé? Je tu konec světa? Vybuchla tu nějaká bomba? Proč jsem přežil? To vy jste mě zachránil?
Ale Ondřeji, lidé jsou přece tady všude okolo vás.
Ondřej opatrně zvedá oči a rozhlíží se. Všude podél dlouhé chodby se postupně objevují lidé - jako kdyby se zhmotňovali z prázdna. Najednou jsou všude kolem něj a někteří si jej dokonce pobaveně prohlíží. Další zas k sobě sklánějí hlavy jako vesnické tetky a jistě si špitají něco o něm. Jako ty listy před chvílí.
Strom... chodba se začíná rozostřovat, postavy mizí a místo nich z mlhy vyskakují obrysy ulice, bloky domů, pouliční lampy, prázdné chodníky...
Někdo s ním třese. Ondřeji, máte tu návštěvu!
Na moment jako by zahlédl známou tvář. Kateřino, ty ses mi vrátila!
Nikdy jsem neodešla, Ondřeji. Já nikdy neodešla, šeptají blednoucí rty, až nakonec umlknou a zcela se ztratí v stříbřitém oparu liduprázdného města.
Ondřej je historik umění. Moc dobře zná ta díla plná rovných ploch a nejpodivnějších barev, jaké se jenom autorům podařilo namíchat. Hřejivě oranžové, teple žluté a smutně červené tóny jen umocňují děsivou prázdnotu těch obrazů.
Kolik let jenom strávil v podobně liduprostých, v podobně bezútěšných prostorách méně známých muzeí a galerií.
Nový zvuk? To jenom vítr žene po ulici list vytržený ze včerejších novin. Dlouhá a rovná ulice jako by ani neměla konec. Zužuje se a zužuje, až se konečně sbíhá v jediném bodě na obzoru. Taková máme dneska města, obrovská a nekonečná, pravoúhlá a šedivá, říká si Ondřej a na okamžik zapomíná na strach. Když tudy denně kráčel do práce, děsilo ho to množství lidí, smetí a vozidel, hluku, pro který nebylo možné slyšet vlastních myšlenek. Jak bylo tehdy příjemné utéci do chladivé náruče výstavních sálů, s bílými plochami stěn rušenými často jen jediným obrazem, prastarým dílem čínského mistra tuše či snad abstraktní kompozicí moderních umělců podivných jmen.
Děsivé bylo dnes hemžení listoví na dubu před kostelem. Nepohybuje se nějak divně? Jako kdyby si listy i větve mezi sebou povídaly a švitořily. Naklánějí se k sobě jako vesnické tetky. No jen se podívejte na toho Ondřeje Stejskalovic, jak si vykračuje. Denně nás míjel bez povšimnutí, ponořen v myšlenkách o těch svých patlalech a jejich patlanicích, a dneska najednou jako by se probudil a konečně vnímal skutečný svět. Kdepak je asi ta jeho květinka, kterou si tak hýčkal?
Mohou to vědět? Jak by mohl strom vědět, že ho jeho drahá na věky opustila, jak by jen mohl tušit... Ne, to se mu jistě jenom zdá. Ten podivný neživě-živý svět se ho jen snaží připravit o rozum. Listy aby si o něm s větvemi povídaly, takový nesmysl. A přece - v dílech starých mistrů snad kdysi cítil právě toto. Jenomže to byly obrazy, jen zdání, nikoli realita. Kdyby se tam tak mohl vrátit, mezi své staré mistry, do bezpečí chladivé a konejšivé prázdnoty galerií.
Asi už vážně blázním, říká si Ondřej a skoro se nad tou ironií usmívá. Uprostřed chladné prázdnoty už přece jsem! Snad se to všechno časem vyjasní. Možná bych měla přidat do kroku, abych už konečně narazil na nějakou živou duši.
Zvláštní je, že zmizelo všechno živé, lidé i zvířata, ale rostliny a stromy jsou tu stále, přemýšlí Ondřej a znovu udiveně pozoruje chvějící se dub i jemně se pohybující trávu kolem něj. Zpoza plotu na něj vykukuje rozkvetlá růže a nádherně voní. Jako by všechno to rostlinstvo najednou bylo nadáno nějakým vnitřním životem, který tam dříve nebyl. Snad jsou to duše všech těch zmizelých lidí, nějakým kouzlem možná vklouzli do květin, a teď nemohou ven. Je tam i jeho Kateřina? Třeba jen odešla s předstihem a další lidé ji pak následovali.
Ale ne, to je přece hloupost. Jenomže co teď není hloupost? Tohle všechno je hloupost! Kde jsou všichni lidé, všichni psi očurávající sloupy veřejného osvětlení. Kde jsou všichni holubi a lidé, co je krmí. Kde jsou chodci spílající autům a auta troubící na semafory? Kde je k čertu všechen ten zmatek a ruch, který do každého pořádného města patří a bez nějž snad ani město městem není.
Ondřej se začíná zlobit. Kdo má v tom chaosu prázdnoty prsty?
Najednou jako by se o něj někdo otřel. Co to jenom mohlo být? Ondřej nikoho nevidí a pro jistotu mírně zrychluje.
Ondřeji! Ondřeji!
Co to bylo? Jako kdyby jej z dálky někdo volal!
Ondřeji, máte tu návštěvu!
Dlouhá ulice se náhle rozostřuje a mění barvu. Postupně jako by se zcela rozplynula a Ondřej stojí uprostřed dlouhé zelené chodby.
Kde to jsem?
Vedle něj stojí osoba v bílém plášti a jemně se usmívá. Jste v nemocnici, Ondřeji.
A kde jsou všichni lidé? Je tu konec světa? Vybuchla tu nějaká bomba? Proč jsem přežil? To vy jste mě zachránil?
Ale Ondřeji, lidé jsou přece tady všude okolo vás.
Ondřej opatrně zvedá oči a rozhlíží se. Všude podél dlouhé chodby se postupně objevují lidé - jako kdyby se zhmotňovali z prázdna. Najednou jsou všude kolem něj a někteří si jej dokonce pobaveně prohlíží. Další zas k sobě sklánějí hlavy jako vesnické tetky a jistě si špitají něco o něm. Jako ty listy před chvílí.
Strom... chodba se začíná rozostřovat, postavy mizí a místo nich z mlhy vyskakují obrysy ulice, bloky domů, pouliční lampy, prázdné chodníky...
Někdo s ním třese. Ondřeji, máte tu návštěvu!
Na moment jako by zahlédl známou tvář. Kateřino, ty ses mi vrátila!
Nikdy jsem neodešla, Ondřeji. Já nikdy neodešla, šeptají blednoucí rty, až nakonec umlknou a zcela se ztratí v stříbřitém oparu liduprázdného města.