Kronika gymnaziálního klubu

Mám tu čest zapsat do kroniky naší třídy další událost. Po tom, co jsme se těsně po maturitě všichni z naší třídy setkali  u Ludmily na chatě v Bartošovicích, kde nás Ludmila uvítala její skvělou domací buchtou, jsme se domluvili na dalším setkání před prázdninami a to na Janině chatě ve Slobodíně

Pozváni byli všichni, kromě Jiřího, který se naposledy chatě v Bartošovicích opil vínem, které si tam schovávala Ludmilina babička pro zvláštní příležitosti a čtyřmi lahvovými pivy od souseda, kterému za to natřel kus plotu. Navzdory tomu, že byl poněkud opilý, sedl na kolo a absolvoval padesátikilometrovou trasu domů. Kvůli tomuto jsme dospěli k tomu, že ačkoliv to má být akce pro celou naši třídu, Jiřího prostě nepozveme.  

Kolem třetí hodiny jsme se všichni začali scházet a sedali jsme na zastřešenou terasu blízko ohniště. Přijelo nás celkem patnáct, osm holek a sedm kluků. Všichni jsme se složili na láhev vodky a tři láhve vína, k tomu každý přinesl sáček brambůrků, tyčinek nebo něco podobného.  

            V pět hodin se přiřítil na své archaické motorce Jiří, ačkoliv ho nikdo z nás nepozval. Pozdravil nás hlasitým „zdar volové, jak se máte?“  ale my jsme už na jeho neomalenost zvyklí. Jel bez helmy a když jsme mu toto vytkli, odvětil „že správnej freerider helmu nenosí.“ Tento jeho hazard se životem a navíc i porušení zákona jsme společně odsoudili, ale naším výtkám se Jiří jenom usmíval.

Honza, jeden z lidí, co milují upřímnost, se hned Jiřího zeptal, kdo ho zval. „No, Jana,“ řekl Jiří.    

Zeptali jsme se Jany, jestli je to pravda. Odpověděla, že ano. Trochu jsme ji to vytýkali, ale na to ale ona řekla, že na svou chatu si může pozvat koho chce. S tímto jsme nesouhlasili, když někam zve větší skupinu lidí, musí brát ohledy na všechny zúčastněné.   

Zatímco dříve jsme se u ohně bavili o důležitých věcech, jako třeba, kde budeme ubytováni na kolejích, případně jsme řešili zábavné matematické chytáky, které přinesl vytisknuté z internetu Petr,  tak teď nám do rozpravy vstupoval  Jiří svými hospodskými historkami svědčícími o jeho nezodpovědnosti a celkové hrubosti. Samozřejmě, že to nezapomněl často prokládat slovy „vole“ „pičo“ „kurva“ případně „mrdat“  výjimečně „jebat“.  

Nehledě na to, že jeho příběhy  byli kolikrát těžko uvěřitelné. Když jsme mu to vytkli, že to, co on prožije za jeden rok, my jsme ještě neprožili za celý život, komentoval slovy, že je to kvůli tomu, že „celej den sedíme na prdeli a ani do hospody nevyrazíme“ s čímž nikdo z nás nesouhlasil, vedeme plnohodnotný a bohatý život, vedeme své skautské oddíly, rozšiřujeme si vzdělání v jazykových  kroužcích a chodíme zpívat do sboru. Jenom si nevypůjčujeme historky od svých kamarádů z mokré čtvrti, jak tak často činí Jiří. 

Po nějaké době, kdy jsme měli od Jiřího pokoj, protože se vsázel s Ondrou, že dokáže mít hlavu dvě minuty třicet vteřin pod hladinou zahradního rybníčku (a tentokrát alespoň jednou mluvil pravdu) se Jiří přiřítil zpátky mezi nás a oznámil nám, že budeme hrát hru Jeřáb.  

Jeho návrh nebyl přijat s nadšením, ale neustálým nátlakem nás donutil sednout si do kruhu kolem ohně. Vytáhl svou láhev vodky, odšrouboval víčko, zmačkal, zahodil na sousedovu zahradu a řekl: „Vysvětlím vám pravidla hry. Vy jste jeřáb. A jako jeřáb potřebujete palivo. To se doplňuje takhle.“ Dal si velký doušek vodky a pokračoval: „potom, co si doplníte palivo, jako správný jeřáb vezmete flašku a přesunete ji k druhému jeřábu. Hra končí když je flaška prázdná.“

Vzal lahev do ruky a dlouhým obloukem ji podal Honzovy vedle ale ten řekl, že teď nemá chuť a poslal ji dál a stejně tak bylo i u Petra, Ivana, Ládi, Marie, Lucie a dalších, takže láhev zůstala netknutá. Jiří řekl: „Třeba se další kolo podaří líp,“ znovu se napil a znovu ji poslal, jediný, kdo se napil, byla Jana, takže jsme Jiřímu jasně ukázali, že o jeho hry vůbec nestojíme. Jiří nás proklel, což nás nemohlo urazit, protože jsme na jeho neomalenost zvyklí. Láhev vybil společně s Janou, což nás překvapilo.

Jiří, pravděpodobně uražen, s námi omezil komunikaci na minimum, stejně už měl poněkud problémy s vyslovováním samohlásek.   

Za  hodiny ale pookřál a začal nám vyprávět velmi oplzlé vtipy, což možná někomu přišlo vtipné, ale mě trapné. Vtip, který začíná „to si tak medvěd šuká kozu“ mi přijde nanejvýš trapný.        

Aniž by se Jiří ptal, otevřel láhev vína, kterou jsme koupili za společné peníze. Značně popuzeně jsme mu to vytkli, on vytáhnul  pětistovku, podal mi ji  a řekl, že drobné si mám nechat, že stovka sem, stovka tam, že on se z toho nepodělá. Touto značně nadnesenou částkou mě chtěl jistě urazit, ale já se nenechal vyprovokovat a celých pět set korun jsem si ponechal, přesně tak, jak chtěl.

Kolem půlnoci napustila Jana v prostorné koupelně uvnitř chaty vanu a šla se zeptat, jestli by jí Jiří nešel umýt záda.

Ten nám právě vtloukal do hlavy, že v Lotyšsku „jsou levný kurvy“ a že „on to musí vědět, protože tam stopoval“ a když slyšel  Janinu nabídku, naráz utnul hovor a jako jde osel za mrkví tak on šel za Janou.  

Když jsem šel kolem koupelny na záchod (nemočil jsem na plot jako Jiří)  zřetelně jsem slyšel náhle záchvaty chichotání, takže si umím živě představit, co se tam dělo.  

Během Jiřího nepřítomnosti jsme debatovali o tom, proč si dívky zcela nepragmaticky a neracionálně volí nevolí kluky jako my, kteří jsme na prestižních univerzitách, a máme před sebou, díky naší pilnosti a slušnosti, slibnou kariéru. A proč si místo toho volí kluky jako je Jiří, nezodpovědná macha, kteří skončí uchlastaní někde ve své neuklizené garsonce.  

            Nedošli jsme k žádnému uspokojivému vysvětlení, přičetli jsme to na vrub přirozené nespravedlnosti světa. 

Po nějaké době vylezl Jiří před chatu a hlasitě zařval „takovejm jako jsem já patří svět!!“ sedl si na lavičku před vstupními dveřmi, vytáhl si z batohu cigarety a spokojeně pokuřoval. Občasný závan větru k nám občas donesl velmi obtěžující zápach tabáku. 

Rozpoutala se diskuse, zda takovým lidem, jako je Jiří, patří svět. Kristýna byla toho mínění, že lidé jako Jiří se mohou díky své drzosti a vysoké neodůvodněné sebedůvěře občas dostat na vysoké a prestižní posty, ale kvůli své nezodpovědnosti a celkové neschopnosti na nich dlouho nepobudou a na řadu přijdou lidé jako my, skromní a pilní. My všichni jsme s Kristýnou souhlasili.

Z chaty vylezla i Jana a zeptala se Jiřího, jestli se projedou na jeho motorce. Všichni jsme se zděsily té myšlenky, protože byla tma a oba k tomu ještě opilí a Jana si zemřít nebo popřípadě

zůstat do konce života ochrnutá na vozíčku nezaslouží.

Obstoupili jsme motorku a řekli jsme Jiřímu, že ho k motorce nepustíme. Ten se naštval a začal nás odstrkovat, ale nás bylo víc a nedali jsme se.

Tak vytrhl plaňku z plotu a Ivana praštil pod koleno a se šíleným výrazem ve tváři začal vyhrožovat i ostatním. Začalo nám být jasné, že s agresivním opilcem si nemá cenu zahrávat, ale drželi jsme a přemlouvali jsme Janu.

Ta ale řekla ať jdeme do hajzlu a ptala se jestli nám „nezačíná mrdat v palici, že se tak chováme“ a že jestli nepřestanem „tak nás příště leda do prdele pozve“.  Byli jsme překvapeni, že někdo tak slušný jako ona může z úst vypustit takové výrazy. Nechali jsme ji, ať si jede.

Během jejich nepřítomnosti jsme diskutovali o tom, jak moc se Jana změnila a jaká se z ní stává kurva.     

Za hodinu se vrátili a Jana byla celá nadšená a říkala že „motorka je skvělá věc“.  

Byli jsme znechuceni nezodpovědností obou a také jsme to dávali zřetelně najevo.  

Jiří s námi začal vzrušeně diskutovat, načež diskuse vyvrcholila tím, že mu Ivan řekl, že Jiří je „fracek, kterého už od dětství rozmazlovali, narozdíl od nás, kteří jsme si museli úspěch vydupat ze země.“

Jiří začal Ivana urážet a řekl mu: „nevím, kdo je tady rozmazlenej, já jsem narozdíl od tebe auto od fotříka nedostal a navíc na to u nás ani nemáme peníze. Na mašinu jsem si musel vydělat tím, že jsem tři měsíce dělal dvanáctky ve fabrice na psí žrádlo.“   

Na to Ivan reagoval tím, že se s Jiřím nemusí bavit, protože mu nesáhá ani po kotníky, protože on, Ivan, se dostal na ekonomku do Prahy.

Na to vytáhl Jiří dopis z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, ve kterém bylo napsáno, že ho přijímají ke studiu.  

Nad zahradou se rozhostilo ticho, protože nikdo z našeho gymnázia vůbec  se nedostal na žádnou lékařskou fakultu. Na mou otázku jak že to dokázal, hrubě odvětil že na gymplu neztrácel čas „učením se pičovin a četl ty správný knihy.“  

Chvilku ještě arogantně machroval svým úspěchem a pak šel spát s Janou do ložnice.

            Rozpoutala se diskuse nad nespravedlností světa. Všichni jsme dospěli k názoru, že ho stejně v prvním ročníku kvůli lenosti vyhodí a zavázali jsme se, že i kdyby studia dokončil, tak nikdo z nás k němu do ordinace nevkročí, protože by to byla sebevražda.