S mokrou nohou 2

Měl jeden kartáček, měl jedno mýdlo, jednu skříň a jednu postel. Měl jednu židli, jen jeden stůl a měl taky jen jednu hlavu a bohužel i jen jednu nohu. Z toho můžete snadno poznat, že žil sám. Chodila mu uklízet kmotra Kořenářka, Kořenářka Stará, což byla vlastně docela slovní hříčka, protože byla alergická na veškeré aromatické věci a stará sice byla, ale zato byla taky dost ošklivá. Ale uklízela pěkně, a vlastně mu i vařila, prala a žehlila, aspoň si to myslel muž jménem Jezdec, podle nějž bylo jeho největší životní prohrou to, že se jmenoval Osamělý, což už moc ironie nebyla, vzhledem k tomu, že již od začátku víme, že osamělý skutečně byl.

 Celé dny  se potuloval zahradami, které obklopovaly panské sídlo, kde se na čas musel schovat u svého dobrého přítele Konráda, když už mu policie šla po vlasech. Jezdec měl totiž zlaté vlasy a policie si myslela, že je to zlato kradené. Jelikož neměl Osamělý Jezdec žádné důkazy, že vlasy jsou jeho a skutečně mu rostou z hlavy, musel se uklidit sem, do místa, které vybudoval se svou krásnou přítelkyní Marií jeho nejlepší kamarád Konrád, i když  bohužel pár dní poté do nich uhodil blesk, zrovna když se Konrád projížděl na Marii po lese. Ale to je jiný příběh…

Jezdec se zrovna opět toulal zahradou, když uslyšel hlas. Zavřel oči a přemýšlel, kdo by to mohl být. Jako první ho napadlo, že dnes pojedl úhoře, tak možná rozumí řeči zvířat. Otevřel oči a žádná zvířata neviděl. Naopak, naproti němu seděl na zemi ošklivý muž a třel si rukou zadek. Jezdci hned došlo, co se stalo. Chtěl si svou teorii ověřit, tak povídá : „ Pane, vy jste mi tu kradl jablka!“ A mračil se na pána na zemi, který si stále třel zadek. „Vy jste vylezl na můj strom,“ (přestože ten strom nebyl tak úplně jeho!) „a když jste ztratil rovnováhu při krádeži, spadl jste na zem! Pane, víte, co jste? Zloděj!,“ vykřikl Osamělý Jezdec a zasmál se strašidelně hrdelním smíchem. Pán na zemi na něj nevěřícně koukl, vstal a oblékl si kalhoty. Papír, se kterým si utíral zadek, nechal hozený na zemi, což Osamělý Jezdec přešel s nevolí.

Ošklivý chlapík něco zagestikuloval a Osamělý Jezdec ve své hlavě uslyšel hlas, který pravil : „Omlouvám se za to, co tu po mně zbyde. Nemohl jsem si pomoci… Mám takovou nemoc, povím vám o ní u kávy. Mimochodem já jsem Pepa Kolohnátek a nemohl jsem si nevšimnout vašich zlatých vlasů. Odkud jsou?“

Osamělý Jezdec oněměl hrůzou a úžasem. Hrůzným úžasem.

Slyší ve své hlavě to, co muž jen gestikuluje! Ale pak se podíval pořádně a zjistil, že za ošklivým němým pánem sedí na zemi šedá kočka a došlo mu, že je to nejspíš jeho tlumočnice, takže přece jen rozumí řeči zvířat. Poněkud ho to uklidnilo, telepata by se bál jako automatu na kávu, který doopravdy nemohl ani vystát.

„Jistě, pojďte do salonku, káva se podává jedině tam. Když pomyslím, co by se mohlo…“ Nedokončil větu a otřásl se děsem, protože si zase vzpomněl na automat na kávu. Proklatě! Dnes již podruhé. Něco se zřejmě chystá.

Vzal si berli a zaklepal s ní na svou hliníkovou nohu. „Jdeme,“ prohlásil. Ošklivý muž ho následoval do salonku a šedá kočka hbitě běhala sem a tam, jak se snažila být užitečná. Tu rozlouskla oříšek, tu pomohla babičce s nákupem.

Konečně došli do salonku, byli notně zadýcháni, neboť Osamělý Jezdec zapomněl, jak je vlastně salonek daleko a zvolil nepřiměřené tempo, které mu pak bylo trapné zmírnit. Ošklivý muž zničeně klesl na židli a utřel si zpocené čelo do ubrusu, jenže ten byl pogumovaný a navíc ošklivě pomazán marmeládou, neboť Stará Kořenářka měla den blbec a šla si lehnout na kanape domů. Ošklivý chlap teď vypadal jako úplný idiot. Uvědomoval si, jak ošemetná situace tu teď nastala a nevěda, co s tím, utekl s pláčem do spíže, kočka šedka šupky hupky za ním. Osamělý Jezdec měl také slzy v očích, bylo mu ošklivého muže líto, nejdříve ta krajně nemilá záležitost v zahradě a teď tohle. Jak jen se ten chudák musí cítit! Rozhodl se, že jej raději nechá chvíli o samotě a odjel k tetičce do Rumburku, protože tam měl jistotu, že nebude sám. Vrátil se po pěti minutách a třásl se vztekem. Rumburk byl příliš daleko, tam s hliníkovou nohou nedojde, ale došlo mu to až před domem, takže se ocitl v nesmírně pokořující situaci, což ho vytočilo k nepříčetnosti.

Vyrazil směrem ke spíži a kopnutím ji otevřel, ale všechny jeho zásoby byly pryč, stejně jako ošklivý němec a jeho mluvící kočka. Snad se jim něco nestalo, zalekl se Osamělý Jezdec a vběhl do Tajné chodbičky, která vedla ze spíže do sklepení a odtud do Říše Hadic, kam by jim rozhodně neradil se dostat, ale kam se bohužel určitě dostali, vzhledem k tomu, že za nimi spíž zamčel na několik západů. Prošel dlouhou chodbou a jeho hliníková noha rytmicky ťukala o hliněnou zem, což se zdálo Osamělému Jezdci podezřelé, ale rozhodl se nedělat z toho žádnou vědu a jít s dobou. Na konci Tajné chodbičky byly obrovské kované dveře pokryté rzí. Osamělý Jezdec se zhluboka nadechl a špičkou své hliníkové nohy dveře jedním šťouchnutím otevřel, což taky nebylo úplně podle pravidel fyziky a matičky Země, ale ty se šly před obědem rychle umýt, aby nesmrděly, takže tuhle troufalost neviděly a my ji můžeme klidně přejít s nicneříkajícím úsměvem.

Osamělý Jezdec otevřel dveře. Zavřel je a zase otevřel. A znova. A znova.

Fascinovalo ho, jaký průvan ho přitom vždy lehce ofoukne, v tom vedru to přišlo opravdu vhod. Otevřel dveře ještě jedou a udělal krok na louku plnou motýlů, nádherné zelené trávy a pestrobarevných květin. Usmál se a vstoupil. V dáli po jeho pravé ruce a hliníkové noze zahlédl mizející postavu ošklivého chlapa. Rád by ho tam nechal, ale nemohl si přece nechat někoho tak dlouho ve spíži.

Povzdechl si ztěžka a vyrazil na cestu.