Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSamuel a holubi
13. 08. 2008
3
11
794
Autor
Eruannele
Baladická povídka o zákoutích lidských životů, o holubech a jednom městě. (napsáno v prosinci 2007)
Jablko mu podal jeden z mužů, co chodili kolem v dlouhých baloňácích. Samuelovi chutnalo, ale bylo trochu cítit po saponátech. Stalo se to už ráno, když se parkem hrnul zástup pracujících lidí na cestě vstříc své každodenní šichtě.
Stál zády k nevelkým dubům a přešlapoval z nohy na nohu, protože noční mráz mu ještě sžíral zkřehlé prsty; ruce složené na prsou a prsty zasunuté hluboko do podpaží, které hřálo svým jistým teplem. Sledoval ty zástupy lidí a někteří z nich sledovali jeho. Nikdo jej však nepozdravil. Dívali se na něj buď se soucitem, nebo jako na příživnickou spodinu. Podle Samuela si prostě jen neuvědomovali, že i on má v tomhle světě, v tomhle městě a na tomhle místě, svoji cenu.
Samuel totiž také pracoval.
Krmil holuby.
Londýn už pohltila náruč ranních mrazíků. Obetkala město krajkovými vzory vykvétajícími na chřadnoucí trávě. Samuel neměl podzim a období příchodu zimy rád. Vysávalo z něj sílu a radost z brzkých rozbřesků, musel si navlékat rukavice a jídlo krást častěji, než obvykle.
Po kapsách měl jen zrní a rozdrobený rohlík. Mohl sáhnout dovnitř a jemně ho prosévat mezi prsty. A když přiletěli holubi, vyhodil jim ho vstříc a díval se na divoký rej křídel běsnících vzduchem.
Odstavený z chodu normálního světa, neměl Samuel žádné přátele. Celé dny nemluvil, vyjadřoval se v tichých a usměvavých poděkováních, na ptáky tichounce pohvizdoval a lákal je k sobě pohyby prstů. Styk s lidmi omezoval na míjení ve svých domovských ulicích a náměstích, trpěl je ve svém vypěstovaném uzavřeném světě a oni trpěli jeho jako tisíc jiných bezdomovců v Londýně.
Těsně po odchodu z dětského domova, v nejtěžších časech, se naučil vydělávat krádežemi a nízkou, pouliční prostitucí. Okusil pár ran, kopanců a plivanců, zlomené žebro a podlomené zdraví. Zanedlouho skončil s obojím, ani v jednom nedokázal pokračovat. Styděl se za každou věc, na kterou sáhl, a hnusil se mu každý muž, který se ho jen dotknul. Někdy naslouchal lamentování cizích lidí, jindy pozoroval děti na trávníku, když ptákům rozhazoval drobky. Myslel na ně a na to, jak se po hře vrátí do tepla domova. Chtěl si najít podobný domov, ale neuměl to. Poslední rok si přestal uvědomovat, že jen on sám si může pomoct. Ztratil naděje a lepší život pro něj byl pouhou pohádkou z dětského leporela.
Často tiskl nos na sklo obchodu s drahými pralinkami. Pracovala tam dívka, nebyla ledajaká, Samuel ji pro sebe nazýval Nejkrásnější dívkou Londýna. Díval se dovnitř a myslel na ni. Myslel na ni a díval se dovnitř. Tam, kde měl ústa, se na skle utvářel obláček vlhkých kapiček. V těch chvílích mu bylo všechno líto. Dívka se skláněla k pultu v bílé zástěrce obšité krajkou, těma nejčistšíma rukama balila čokoládové kousky do ozdobených krabiček nebo jemného papíru, a pramen černých vlasů (pod světlem se vždy leskly tak, jak to Samuel ještě neviděl) ji klouzal po tváři a šimral na bradě.
Už tisíckrát si Samuel přál být obyčejným klukem, mít svůj vlastní domov a hrdost.
Do obchodu vcházeli ženy i muži, a zatímco se Samuel díval dovnitř, ona se na všechny usmívala. Usmívala se dlouze a upřímně, a Samuela ten úsměv nikdy neminul. Chtělo se mu prostrčit ruku skrze sklo a natáhnout ji před sebe, až tam ke skříňkám plným čokolády a karamelu, a pohladit ji po vlasech, jen zlehka, snad aby si toho vůbec nevšimla. Jenže když mu pohled padl na vlastní ruce, všiml si zlámaných nehtů a odřených kloubů a načervenalého ekzému pod palcem, který mu na kůži vyrazil vždy, když udeřil první ranní mráz. Styděl se sám za sebe.
Odcházel, když odcházela ona. Sledoval ji, ale jen tak, aby jí nenahnal strach. A když se ztratila v podchodu metra, Samuel se otočil a vrátil se k parku za holuby. Někdy jen tak šla – minula metro, pak druhé, vydala se daleko, daleko po nábřeží, a přešla most. Pak mizívala v podzemí před Big Benem; Samuel tam vždy chvíli setrval a přes řeku se díval na London Eye, myslel na dívku a taky na to, jak jako malý toužil projet se na tom velkém kole a dívat se na širokou plochu Londýna, vidět do dáli a přece jej nikdy nespatřit celý. Jen kdyby měl možnost poznat své rodiče, promluvit s nimi a jako každé malé dítě je tahat za rukáv tam k řece, k té velké kulaté věci.
Dny ubíhaly a Samuel promlčel rána i noci, choulil se, aby neztrácel teplo a tiskl si žaludek. Proklínal nemoc a v duchu jí nadával, prosil, aby šla pryč, bolesti žaludku ho trápily častěji a častěji, bledl a chřadl. Denně jedl jen to jablko, které teď dostával pravidelně od mužů v baloňáku, a nuzné kousky, které posbíral a vyžebral, kde se dalo. Holubi se mlčky dívali. Jednou se přívětivě batolili kolem jeho nohou a pak zas nevděčně vzlétli na elektrické vedení, škubali krky ve sborové souhře a vrkali tak, jakoby je nezajímalo nic z toho, co Samuel dělá a co nosí po kapsách.
Park se stal jeho oblíbeným místem. K dívce měl blízko a s holuby si mohl povídat jak často chtěl. Chodil ji navštěvovat a oni ho někdy doprovázeli. Ale uletěli zrovna ve chvíli, kdy je nejvíc potřeboval.
Opřený o zeď pod výlohou nenadále usnul. Snad se mu jen brada svezla na prsa a dříml na minutu; probudilo ho šťouchání do ramene. Zvedl hlavu, nad ním stála dívka a volala: „Vstávej, vstávej.“
Byl by se začal omlouvat, jenže se postavil až příliš těžkopádně a slova se mu zadrhla v krku. Pak ho přerušila ona, když mu do ruky vtiskla bílý sáček s natištěným znakem krámku, který měl za zády.
„Vem si je. Skoro každý den tu stojíš, napadlo mě nějaké ti dát.“
Otevřel přehnutou tlamičku papíru a zašátral uvnitř. Nepatřičně, špinavými prsty. V ruce pak držel pralinku velkou jako oblázek, hladkou a vonící. Bál se ochutnat ji před dívkou, raději ji vrátil mezi ostatní a poděkoval.
Řekla: „Všimla jsem si, že mě někdy sleduješ. Žiješ na ulici? Kolik je ti vlastně let?“
„Dvacet,“ odpověděl. Neuniklo mu, jak se na něj dívka podívala. Až teď si začal plně uvědomovat, jak asi vypadá. Světlé vlasy mu musely trčet do čela jako slaměnému panákovi, obličej umazaný od špinavých rukou, oblečení onošené, roztrhané; staré, příliš staré.
Jen krátce přikývla a vykročila vpřed. „Chceš dnes jít se mnou? Nastoupím zase až na Westminster. Mimochodem, já jsem Jo, Joanna, jak se jmenuješ ty?“
„Samuel.“
I ten nejmalichernější kousek zájmu Samuela potěšil. Zapomněl na palčivé bolesti žaludku a vychutnával si ten pocit, že jej Joanna (jak krásné jméno!) vede městem, proplouvá přes ním ulicemi a kabát jí vlaje ve větru podél boků jako jemná říza. Byla tak krásná, jako žádná jiná žena, kterou si pamatoval. Krásnější už mohla být jen maminka, kdyby ji znal.
Zastavili se na mostě, kam dorazili tak nevídaně brzy, a Big Ben se na ně díval. Samuel se zase díval na Jo. Nad Temží se proháněl studený vítr a cuchal jí vlasy, poletovaly kolem její něžné tváře jako čertí ocásky. Nehleděla přímo na něj a krčila nos, když jí vítr zafoukal do obličeje, ale pořád vypadala jako Nejkrásnější dívka Londýna. Samuelem projela touha, podobala se zubatému ostnu, zabodla se mu někam pod srdce a do břicha. Jak rád by ji políbil, jak rád by se s ní miloval. A pak zase viděl její nakrčený nos a přemýšlel, zdali ho nekrčí kvůli zápachu zvedajícímu se z jeho ošacení a těla. Nejraději by své myšlenky zapudil. Chtěl by se s ní milovat, ale nevěděl ani, jak na to. Chtěl, aby jeho kůže byla čistá, aby se Jo zachtělo pohladit ho a políbit do vlasů, políbit na krk a rty. Aby ho Jo držela v náruči lépe než maminka, kterou nikdy neměl, on mohl hlavu položit mezi její teplá prsa a zůstat tak celou noc. Nepřál si nic jiného, než být obyčejným čistým klukem s domovem a hrdostí.
„Proč se potuluješ?“ zeptala se Jo náhle a prohlédla si jej přísně, jako by o něm přemýšlela a posuzovala každé slovo.
„Pustili mě z dětského domova a nevěděl jsem, kam bych šel. Ani…“ odmlčel se a v hanbě se zadíval na špičky svých nohou, „ani teď nevím. Tak jsem začal krmit holuby.“
„Slyšela jsem, že to máte těžké. Děti z dětských domovů si prý odvyknou dělat každodenní úkony, neumí nakupovat, neumí si najít práci, protože je to nikdo neučil. Podobně jako lidé, které pustí z vězení. Také nemají kam jít.“ Odmlčela se. Bylo na ní vidět, jak urputně přemýšlí, co dál říct. Mračila se a kousala si ret. Pak dodala prosté: „Je mi to líto,“ a znovu se na Samuela podívala. „Pod tou špínou se ukrývá pěkný kluk.“
Chvíli na to Jo zmizela a stopu její vůně přikryl dav cizích lidí. Samuel se od metra otočil k London Eye a z papírového sáčku vytáhl bonbon obalený kokosovou drtí. Na jazyku se mu rozpustil sladce jako vlídné Joannino slovo. Odcházel s tím, že zítra Nejkrásnější dívku Londýna, Joannu, znovu uvidí.
Druhý den dostal to samé zelené jablko. Přitížilo se mu. Muži v baloňácích trousili nějaké poznámky a smáli se ještě když se vzdalovali. Samuel se za nimi dlouho díval a pak si prohlížel ovoce ve svých rukou. Přešla ho chuť, ale nemohl si dovolit odmítat jídlo, které dostával.
Joanna v krámku nebyla. Už druhým dnem. Místo ní se čokolády dotýkal nějaký podivný chlapík, kterého Samuel nikdy předtím nespatřil. Těkal očima ze strany na stranu a pak zaostřil na svůj odraz ve výkladní skříni. Pobledl a pohubl. Měl sílu jen na to, aby se dotknul dlaní své zrcadlené tváře. Z obchodu vyběhl muž a odehnal ho.
Té noci spal neklidně, zima ho sžírala a okusovala mu kůži stejně jako laciný, hrubý kabát, v němž ležel zabalený. Pak se horečka přihlásila o slovo. Myslel na ranní jablko a v tom pomyšlení se mu zkroutil žaludek jako stahovaný ostnatým drátem. Sliny, které zvrátil, byly krvavé.
Jablko vonící chemikálií už pak nikdy nedostal. K ránu se nedokázal zvednout. Ležel v agónii a z průjezdu velkého domu pozoroval tmu pozvolna se odlupující z ulic. Myslel na Joanniny pralinky. Na Joanniny růžové ruce a tváře. V neklidném spánku prošpikovaném křečí se mu zdálo o Joanniných slovech a chytrých tmavých očích. Řekla mu, že pod tou špínou se ukrývá pěkný kluk. Tušil, že už nikdy neokusí monumentální krásu London Eye, ale netušil, že úplný konec přijde tak rychle – ještě před vypuknutím nadcházející zimy.
Holubi se snesli na trávník parku jako každé ráno. Vyčkávali a vyhlíželi Samuela, pochodovali v kruzích, dokud je některý z chodců nerozehnal do všech stran. Samuela se nedočkali ani toho dne, ani žádného jiného.
„Hele, už tu není.“ Muži v baloňácích nesli jablko vonící po saponátech. Už nebyl nikdo, komu by ho vtiskli do rukou. Druhého dne mohli konečně vyrazit bez něj.
Joanna na týden onemocněla. Měla spoustu starostí, takže si na Samuela vzpomněla jen jednou. Když se vrátila do práce, nebyl nikdo, kdo by tiskl nos k výkladní skříni a kdo by ji nenápadně sledoval přes Westminster Bridge až k metru. Malé pochyby o Samuelově zdraví odpluly za pár dní. Možná Samuel prostě jen odešel do jiné části města, pomyslela si.
Stál zády k nevelkým dubům a přešlapoval z nohy na nohu, protože noční mráz mu ještě sžíral zkřehlé prsty; ruce složené na prsou a prsty zasunuté hluboko do podpaží, které hřálo svým jistým teplem. Sledoval ty zástupy lidí a někteří z nich sledovali jeho. Nikdo jej však nepozdravil. Dívali se na něj buď se soucitem, nebo jako na příživnickou spodinu. Podle Samuela si prostě jen neuvědomovali, že i on má v tomhle světě, v tomhle městě a na tomhle místě, svoji cenu.
Samuel totiž také pracoval.
Krmil holuby.
Londýn už pohltila náruč ranních mrazíků. Obetkala město krajkovými vzory vykvétajícími na chřadnoucí trávě. Samuel neměl podzim a období příchodu zimy rád. Vysávalo z něj sílu a radost z brzkých rozbřesků, musel si navlékat rukavice a jídlo krást častěji, než obvykle.
Po kapsách měl jen zrní a rozdrobený rohlík. Mohl sáhnout dovnitř a jemně ho prosévat mezi prsty. A když přiletěli holubi, vyhodil jim ho vstříc a díval se na divoký rej křídel běsnících vzduchem.
Odstavený z chodu normálního světa, neměl Samuel žádné přátele. Celé dny nemluvil, vyjadřoval se v tichých a usměvavých poděkováních, na ptáky tichounce pohvizdoval a lákal je k sobě pohyby prstů. Styk s lidmi omezoval na míjení ve svých domovských ulicích a náměstích, trpěl je ve svém vypěstovaném uzavřeném světě a oni trpěli jeho jako tisíc jiných bezdomovců v Londýně.
Těsně po odchodu z dětského domova, v nejtěžších časech, se naučil vydělávat krádežemi a nízkou, pouliční prostitucí. Okusil pár ran, kopanců a plivanců, zlomené žebro a podlomené zdraví. Zanedlouho skončil s obojím, ani v jednom nedokázal pokračovat. Styděl se za každou věc, na kterou sáhl, a hnusil se mu každý muž, který se ho jen dotknul. Někdy naslouchal lamentování cizích lidí, jindy pozoroval děti na trávníku, když ptákům rozhazoval drobky. Myslel na ně a na to, jak se po hře vrátí do tepla domova. Chtěl si najít podobný domov, ale neuměl to. Poslední rok si přestal uvědomovat, že jen on sám si může pomoct. Ztratil naděje a lepší život pro něj byl pouhou pohádkou z dětského leporela.
Často tiskl nos na sklo obchodu s drahými pralinkami. Pracovala tam dívka, nebyla ledajaká, Samuel ji pro sebe nazýval Nejkrásnější dívkou Londýna. Díval se dovnitř a myslel na ni. Myslel na ni a díval se dovnitř. Tam, kde měl ústa, se na skle utvářel obláček vlhkých kapiček. V těch chvílích mu bylo všechno líto. Dívka se skláněla k pultu v bílé zástěrce obšité krajkou, těma nejčistšíma rukama balila čokoládové kousky do ozdobených krabiček nebo jemného papíru, a pramen černých vlasů (pod světlem se vždy leskly tak, jak to Samuel ještě neviděl) ji klouzal po tváři a šimral na bradě.
Už tisíckrát si Samuel přál být obyčejným klukem, mít svůj vlastní domov a hrdost.
Do obchodu vcházeli ženy i muži, a zatímco se Samuel díval dovnitř, ona se na všechny usmívala. Usmívala se dlouze a upřímně, a Samuela ten úsměv nikdy neminul. Chtělo se mu prostrčit ruku skrze sklo a natáhnout ji před sebe, až tam ke skříňkám plným čokolády a karamelu, a pohladit ji po vlasech, jen zlehka, snad aby si toho vůbec nevšimla. Jenže když mu pohled padl na vlastní ruce, všiml si zlámaných nehtů a odřených kloubů a načervenalého ekzému pod palcem, který mu na kůži vyrazil vždy, když udeřil první ranní mráz. Styděl se sám za sebe.
Odcházel, když odcházela ona. Sledoval ji, ale jen tak, aby jí nenahnal strach. A když se ztratila v podchodu metra, Samuel se otočil a vrátil se k parku za holuby. Někdy jen tak šla – minula metro, pak druhé, vydala se daleko, daleko po nábřeží, a přešla most. Pak mizívala v podzemí před Big Benem; Samuel tam vždy chvíli setrval a přes řeku se díval na London Eye, myslel na dívku a taky na to, jak jako malý toužil projet se na tom velkém kole a dívat se na širokou plochu Londýna, vidět do dáli a přece jej nikdy nespatřit celý. Jen kdyby měl možnost poznat své rodiče, promluvit s nimi a jako každé malé dítě je tahat za rukáv tam k řece, k té velké kulaté věci.
Dny ubíhaly a Samuel promlčel rána i noci, choulil se, aby neztrácel teplo a tiskl si žaludek. Proklínal nemoc a v duchu jí nadával, prosil, aby šla pryč, bolesti žaludku ho trápily častěji a častěji, bledl a chřadl. Denně jedl jen to jablko, které teď dostával pravidelně od mužů v baloňáku, a nuzné kousky, které posbíral a vyžebral, kde se dalo. Holubi se mlčky dívali. Jednou se přívětivě batolili kolem jeho nohou a pak zas nevděčně vzlétli na elektrické vedení, škubali krky ve sborové souhře a vrkali tak, jakoby je nezajímalo nic z toho, co Samuel dělá a co nosí po kapsách.
Park se stal jeho oblíbeným místem. K dívce měl blízko a s holuby si mohl povídat jak často chtěl. Chodil ji navštěvovat a oni ho někdy doprovázeli. Ale uletěli zrovna ve chvíli, kdy je nejvíc potřeboval.
Opřený o zeď pod výlohou nenadále usnul. Snad se mu jen brada svezla na prsa a dříml na minutu; probudilo ho šťouchání do ramene. Zvedl hlavu, nad ním stála dívka a volala: „Vstávej, vstávej.“
Byl by se začal omlouvat, jenže se postavil až příliš těžkopádně a slova se mu zadrhla v krku. Pak ho přerušila ona, když mu do ruky vtiskla bílý sáček s natištěným znakem krámku, který měl za zády.
„Vem si je. Skoro každý den tu stojíš, napadlo mě nějaké ti dát.“
Otevřel přehnutou tlamičku papíru a zašátral uvnitř. Nepatřičně, špinavými prsty. V ruce pak držel pralinku velkou jako oblázek, hladkou a vonící. Bál se ochutnat ji před dívkou, raději ji vrátil mezi ostatní a poděkoval.
Řekla: „Všimla jsem si, že mě někdy sleduješ. Žiješ na ulici? Kolik je ti vlastně let?“
„Dvacet,“ odpověděl. Neuniklo mu, jak se na něj dívka podívala. Až teď si začal plně uvědomovat, jak asi vypadá. Světlé vlasy mu musely trčet do čela jako slaměnému panákovi, obličej umazaný od špinavých rukou, oblečení onošené, roztrhané; staré, příliš staré.
Jen krátce přikývla a vykročila vpřed. „Chceš dnes jít se mnou? Nastoupím zase až na Westminster. Mimochodem, já jsem Jo, Joanna, jak se jmenuješ ty?“
„Samuel.“
I ten nejmalichernější kousek zájmu Samuela potěšil. Zapomněl na palčivé bolesti žaludku a vychutnával si ten pocit, že jej Joanna (jak krásné jméno!) vede městem, proplouvá přes ním ulicemi a kabát jí vlaje ve větru podél boků jako jemná říza. Byla tak krásná, jako žádná jiná žena, kterou si pamatoval. Krásnější už mohla být jen maminka, kdyby ji znal.
Zastavili se na mostě, kam dorazili tak nevídaně brzy, a Big Ben se na ně díval. Samuel se zase díval na Jo. Nad Temží se proháněl studený vítr a cuchal jí vlasy, poletovaly kolem její něžné tváře jako čertí ocásky. Nehleděla přímo na něj a krčila nos, když jí vítr zafoukal do obličeje, ale pořád vypadala jako Nejkrásnější dívka Londýna. Samuelem projela touha, podobala se zubatému ostnu, zabodla se mu někam pod srdce a do břicha. Jak rád by ji políbil, jak rád by se s ní miloval. A pak zase viděl její nakrčený nos a přemýšlel, zdali ho nekrčí kvůli zápachu zvedajícímu se z jeho ošacení a těla. Nejraději by své myšlenky zapudil. Chtěl by se s ní milovat, ale nevěděl ani, jak na to. Chtěl, aby jeho kůže byla čistá, aby se Jo zachtělo pohladit ho a políbit do vlasů, políbit na krk a rty. Aby ho Jo držela v náruči lépe než maminka, kterou nikdy neměl, on mohl hlavu položit mezi její teplá prsa a zůstat tak celou noc. Nepřál si nic jiného, než být obyčejným čistým klukem s domovem a hrdostí.
„Proč se potuluješ?“ zeptala se Jo náhle a prohlédla si jej přísně, jako by o něm přemýšlela a posuzovala každé slovo.
„Pustili mě z dětského domova a nevěděl jsem, kam bych šel. Ani…“ odmlčel se a v hanbě se zadíval na špičky svých nohou, „ani teď nevím. Tak jsem začal krmit holuby.“
„Slyšela jsem, že to máte těžké. Děti z dětských domovů si prý odvyknou dělat každodenní úkony, neumí nakupovat, neumí si najít práci, protože je to nikdo neučil. Podobně jako lidé, které pustí z vězení. Také nemají kam jít.“ Odmlčela se. Bylo na ní vidět, jak urputně přemýšlí, co dál říct. Mračila se a kousala si ret. Pak dodala prosté: „Je mi to líto,“ a znovu se na Samuela podívala. „Pod tou špínou se ukrývá pěkný kluk.“
Chvíli na to Jo zmizela a stopu její vůně přikryl dav cizích lidí. Samuel se od metra otočil k London Eye a z papírového sáčku vytáhl bonbon obalený kokosovou drtí. Na jazyku se mu rozpustil sladce jako vlídné Joannino slovo. Odcházel s tím, že zítra Nejkrásnější dívku Londýna, Joannu, znovu uvidí.
Druhý den dostal to samé zelené jablko. Přitížilo se mu. Muži v baloňácích trousili nějaké poznámky a smáli se ještě když se vzdalovali. Samuel se za nimi dlouho díval a pak si prohlížel ovoce ve svých rukou. Přešla ho chuť, ale nemohl si dovolit odmítat jídlo, které dostával.
Joanna v krámku nebyla. Už druhým dnem. Místo ní se čokolády dotýkal nějaký podivný chlapík, kterého Samuel nikdy předtím nespatřil. Těkal očima ze strany na stranu a pak zaostřil na svůj odraz ve výkladní skříni. Pobledl a pohubl. Měl sílu jen na to, aby se dotknul dlaní své zrcadlené tváře. Z obchodu vyběhl muž a odehnal ho.
Té noci spal neklidně, zima ho sžírala a okusovala mu kůži stejně jako laciný, hrubý kabát, v němž ležel zabalený. Pak se horečka přihlásila o slovo. Myslel na ranní jablko a v tom pomyšlení se mu zkroutil žaludek jako stahovaný ostnatým drátem. Sliny, které zvrátil, byly krvavé.
Jablko vonící chemikálií už pak nikdy nedostal. K ránu se nedokázal zvednout. Ležel v agónii a z průjezdu velkého domu pozoroval tmu pozvolna se odlupující z ulic. Myslel na Joanniny pralinky. Na Joanniny růžové ruce a tváře. V neklidném spánku prošpikovaném křečí se mu zdálo o Joanniných slovech a chytrých tmavých očích. Řekla mu, že pod tou špínou se ukrývá pěkný kluk. Tušil, že už nikdy neokusí monumentální krásu London Eye, ale netušil, že úplný konec přijde tak rychle – ještě před vypuknutím nadcházející zimy.
Holubi se snesli na trávník parku jako každé ráno. Vyčkávali a vyhlíželi Samuela, pochodovali v kruzích, dokud je některý z chodců nerozehnal do všech stran. Samuela se nedočkali ani toho dne, ani žádného jiného.
„Hele, už tu není.“ Muži v baloňácích nesli jablko vonící po saponátech. Už nebyl nikdo, komu by ho vtiskli do rukou. Druhého dne mohli konečně vyrazit bez něj.
Joanna na týden onemocněla. Měla spoustu starostí, takže si na Samuela vzpomněla jen jednou. Když se vrátila do práce, nebyl nikdo, kdo by tiskl nos k výkladní skříni a kdo by ji nenápadně sledoval přes Westminster Bridge až k metru. Malé pochyby o Samuelově zdraví odpluly za pár dní. Možná Samuel prostě jen odešel do jiné části města, pomyslela si.
11 názorů
Kandelabr: Pak mi řekni, jestli jsi ji našel ;-)
Lakrov: Je to záměr, protože tady vyprávím o cizím příběhu jako nezúčastněný vypravěč. Myslela jsem, že je to poznat. Moje chyba. Už se to přepracovat nechystám. Je to starší věc a teď už nejsem v takovém rozpoložení, abych se k něčemu takovému vracela.
Některé úseky, líčené takovými poetickými slovními obraty; např.:
'Obetkala město krajkovými vzory vykvétajícími...'
jsou náhle přerušeny nějakou strojenou formulací, jako třeba:
'Styk s lidmi omezoval na...'
Jiné úseky jsou zase až přiliš popisné; např.:
'Těsně po odchodu z dětského domova, v nejtěžších časech...'
I dál to pak působí jako příběh sledovaný z dálky. Možná je to záměr.
'...a taky na to, jak jako malý toužil projet se na tom velkém kole'
Tohle je myslím trochu anachronismus. Ten kolotoč tam stojí teprvé pár let...
ale už vidím (Kolik je ti let), že to s tím kolem je vpořádku. Až do téhle chvíle vypadal z popisu starší; asi záměr.
Zpočátku před sebou tuším hezký (předpokládám že smutný) příběh. Po dočtení mi to pak připomene takový trocu bezúčelný smutek, topení se v slzách. Na druhou stranu je to prosté zachycení jedné z 'běžných' situací, které vídáme kolem sebe. Můj předpoklad, že by do toho příběhu mohl autor přidat něco navíc, vycházel spíš z tušení jakéhosi záměru, který byl na několika místech patrný, a myslím, že by se do téhle kostry ještě dal vetknout. Zadívat se na lidský život z pohledeku hejna holubů a jejich paralela s London Eye, nebo tak něco. Uvažuješ o tom?
já tam naopak ten patos cítil dost silně, je to taková pohádka se špatným koncem. jistě upřímně míněná a mile naivní. a zdravím z londýna, budu se muset na trafalgaru po té šmrncovní cukrářce podívat :)
No i přitom čtení jsem si říkal, že ten Londýn nebude jen tak náhodou a že se tam vyznáš, avíza se dyžtak posílaj, že třebas moje jméno voznačím támhle dole pod tím - Avíza:
DaNdÝ: Možná by se hodilo, ale já mám k Londýnu (a Velké Británii celkově) velice silný vztah a jelikož tam momentálně nemohu být, vracím se alespoň v textech. Děkuju!
Jo silný a dobře přitažlivej začátek to "měl taky práci" a "Krmil holuby", jak je to oddělený, nějak to na mě hned zapůsobilo a podle toho sem už taky k textu přistupoval, ani žádnej pocit patetismu sem z toho přímo neměl, i dyž takový příběhy k tomu sklouzávaj, možná trochu výhrada ke konci, protože to se dá celej příběh předpokládat, že ten kluk umře, hodně podobnejch příběhhů tak končí, ale holc i v reálu no, jo a taky až nějak do tý půlky jsem si nebyl jistej jak si toho kluka představit, kolik mu jako je, i dyž i to se dá asi odhadnout podle toho že odešel z děcáku, ale stejně.. možn áby se ěm osobně líbilo spíš český prostředí než londýn, ale nevím esli to nemá nějak hlubší smysl v inspiraci nebo tak, takže už ve zkratce určitě dobrej příběh protože vyvolává emoce
Johana: Děkuju. Dnes jsem se zaregistrovala, tak nevím, jak fungují avíza, budu tu muset pohledat nějaké vysvětlivky.