Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽÍNKA
17. 08. 2008
0
11
1063
Autor
Jezulinka
ŽÍNKA
Není den, nastala noc,
temné síly mají moc.
Jedna dívka, jedno srdce,
před hřbitovem, na lavičce.
S hlavou ve dlaních sedí,
a do minulosti hledí.
Jen tak, jak prochází časem,
ustrne a hledí s úžasem.
Před ní sojí žínka zhublá,
pod fousy si něco brblá.
Osloví pak dívku hbitě:
"Co se děje, milé dítě?"
Dívka ztuhlá úžasem,
odpovídá tenkým hlasem:
"Měla jsem hocha, ráda ho měla,
domů však vodit, jsem ho nesměla.
Jednoho večera, já měla zlost,
všeliké výchovy, už bylo dost.
Zbalila jsem málo, co k potřebě bylo,
v komůrce prázdno po mně tam zbylo.
Oba dva byli jsme v touze spjati,
naše dvě těla začla si hráti.
Výbuchy něhy, velký třesk,
dali jsme život pro zítřek.
Žili jsme chvíli, nevida o tom,
ach žínko přemilá..! co dělo se potom...
Můj chlapec přemilý,
zemřel mi předchvílí.
Já teď nosím dítě jeho,
bojím se ač nením čeho.
co si počnem bez něho,
probuť mého milého ...!"
Žínka poslouchá a čučí,
zatímco se dívka mučí.
Zakřehotá, zahučí,
dívku nese v náručí.
Objeví se na pasece:
"Je tu jedna možnost přece!"
"Tam, kde nejhlubší je les,
musíš jíti, ještě dnes.
Až uvidíš zlatý květ,
nesmíš vůbec otálet.
Utrhni jej, schovej k sobě.
ať tvůj milý není v hrobě.
Dej mu k srdci zlaté kvítí,
měsíc dneska jasně svítí.
Probudí jej k životu,
neděkuj za mou dobrotu.!
Za radu, kde rostou,
ty zlaté květy rozvité,
chci od tebe dítě,
co v lůně máš ukryté."
Teď dívka zbledla,
však trápí jí stesk,
na výbuch lásky, na velký třesk.
"Vem si jej z lůna mého,
zbav mě muka všeho,
probuť mého milého."
Jen co to dořekla,
na zem pak poklekla,
žínka vříská, funí, skučí,
a dívku bere do náručí.
Nese jí tam, kde nejhlubší je les,
kde měsíc svítí, roste zlatý bez.
Dívka jej bezrozmyslu trhá,
odtamtud jak srna zdrhá.
Všechno dělá, jak se řeklo,
z nebe na zem spadlo světlo.
Rázem byli šťastni oba
na dívku pak přišla mdloba.
Žínka bere si svou daň,
hoch koukaje na svou laň
vše došlo mu za chvíli.
"Na tom jsme se nedomluvili!
Já chci dívku, dítě také,
žádné kouzla všelijaké
běž od nás pryč! , ty zrůdo bez citu...
cos nepoznalas trochu soucitu..!"
Křičí, křehotá žínka milá,
"Tak to jsem se rozlobila...
Dívka oživit chtěla tebe,
dala mi dítě a taky sebe,
A tak žínka milá,
prudce se rozezlila.
Dej mi dívku....dej mi obě,
sic ublížím jim i tobě
zachraň sebe, život svůj
a ničeho nelituj...!"
"Nedám lásku, její plod
nevím, čím by přišli vhod."
Žínka odpovídá hbitě:
Hned si beru tvoje dítě...
"Nevzal-lis má slova vážně
zbude po vás výkřik vášně!"
Vedle sebe na hřbitově leží,
a tak rychle čas už běží,
Že z děcka lesní žínka je
s hejkaly se raduje.
A tak tam, kde nejhlubší je les
roste opět zlatý bez.
temné síly mají moc.
Jedna dívka, jedno srdce,
před hřbitovem, na lavičce.
S hlavou ve dlaních sedí,
a do minulosti hledí.
Jen tak, jak prochází časem,
ustrne a hledí s úžasem.
Před ní sojí žínka zhublá,
pod fousy si něco brblá.
Osloví pak dívku hbitě:
"Co se děje, milé dítě?"
Dívka ztuhlá úžasem,
odpovídá tenkým hlasem:
"Měla jsem hocha, ráda ho měla,
domů však vodit, jsem ho nesměla.
Jednoho večera, já měla zlost,
všeliké výchovy, už bylo dost.
Zbalila jsem málo, co k potřebě bylo,
v komůrce prázdno po mně tam zbylo.
Oba dva byli jsme v touze spjati,
naše dvě těla začla si hráti.
Výbuchy něhy, velký třesk,
dali jsme život pro zítřek.
Žili jsme chvíli, nevida o tom,
ach žínko přemilá..! co dělo se potom...
Můj chlapec přemilý,
zemřel mi předchvílí.
Já teď nosím dítě jeho,
bojím se ač nením čeho.
co si počnem bez něho,
probuť mého milého ...!"
Žínka poslouchá a čučí,
zatímco se dívka mučí.
Zakřehotá, zahučí,
dívku nese v náručí.
Objeví se na pasece:
"Je tu jedna možnost přece!"
"Tam, kde nejhlubší je les,
musíš jíti, ještě dnes.
Až uvidíš zlatý květ,
nesmíš vůbec otálet.
Utrhni jej, schovej k sobě.
ať tvůj milý není v hrobě.
Dej mu k srdci zlaté kvítí,
měsíc dneska jasně svítí.
Probudí jej k životu,
neděkuj za mou dobrotu.!
Za radu, kde rostou,
ty zlaté květy rozvité,
chci od tebe dítě,
co v lůně máš ukryté."
Teď dívka zbledla,
však trápí jí stesk,
na výbuch lásky, na velký třesk.
"Vem si jej z lůna mého,
zbav mě muka všeho,
probuť mého milého."
Jen co to dořekla,
na zem pak poklekla,
žínka vříská, funí, skučí,
a dívku bere do náručí.
Nese jí tam, kde nejhlubší je les,
kde měsíc svítí, roste zlatý bez.
Dívka jej bezrozmyslu trhá,
odtamtud jak srna zdrhá.
Všechno dělá, jak se řeklo,
z nebe na zem spadlo světlo.
Rázem byli šťastni oba
na dívku pak přišla mdloba.
Žínka bere si svou daň,
hoch koukaje na svou laň
vše došlo mu za chvíli.
"Na tom jsme se nedomluvili!
Já chci dívku, dítě také,
žádné kouzla všelijaké
běž od nás pryč! , ty zrůdo bez citu...
cos nepoznalas trochu soucitu..!"
Křičí, křehotá žínka milá,
"Tak to jsem se rozlobila...
Dívka oživit chtěla tebe,
dala mi dítě a taky sebe,
A tak žínka milá,
prudce se rozezlila.
Dej mi dívku....dej mi obě,
sic ublížím jim i tobě
zachraň sebe, život svůj
a ničeho nelituj...!"
"Nedám lásku, její plod
nevím, čím by přišli vhod."
Žínka odpovídá hbitě:
Hned si beru tvoje dítě...
"Nevzal-lis má slova vážně
zbude po vás výkřik vášně!"
Vedle sebe na hřbitově leží,
a tak rychle čas už běží,
Že z děcka lesní žínka je
s hejkaly se raduje.
A tak tam, kde nejhlubší je les
roste opět zlatý bez.
11 názorů
Není den, nastala noc,
temné síly mají moc.
Jedna dívka, jedno srdce,
před hřbitovem, na lavičce.
S hlavou ve dlaních sedí,
a do minulosti hledí.
víc nepotřebuju:)))))))))
Kytice je tam cítit až přems míru... Takový mixík Vodníka vs. Košile... Ale moc se nezdařilo... ale nevím jestli byl dobrý.. nápad... měřit se s Erbenem.. A nebo se pokusit ho takto parafrázovat... originalita je vždy lepší...
Je to moc okaté, především pasáž
"A tak tam, kde nejhlubší je les." Zde je nejvíce poznat, koho jsi napodobovala. Ovšem nevím, zda ještě někdo právě tuhle českou klasiku a národní literární poklad překoná.
Miroslawek
17. 08. 2008
byl to krkolomný pokus o baladu v duchu kytice... :)
a k čemu? K čemu se píšou balady?
pro děj, příběh, co já vím
moc ti toho nepovím.. :)))
Miroslawek
17. 08. 2008
...krute prerymovany pokus o baladu, ale ze teda fest: citu, soucitu, zahuci v naruci....
....vybavil se mi maturitni vecirek, kdy sjety ucitel cestiny konecne vytasi sve jedine utajovane dilo, aby je svym studentum prednesl na cestu a pote rozcisl nosem parkety v kulturnim dome:))