Řeka_

     Seděla jsem na špinavý zemi poblíž obchodu s potravinama a pálila cígo. Blues ležela vedle mě, hlavu na tlapách. Pobrukovala jsem si skvělou melodii Lake Of Fire od starý dobrý profláklý Nirvany a špinavými prsty jsem žmoulala fence ucho.

Pane, nebyly by ňáký drobný? Slušně oblečený čtyřicátník v saku se na mě podíval a začal štrachat v peněžence, podal mi dvacku, tak, aby se mě nemusel dotýkat a usmál se, jakoby chtěl ještě něco říct. Z obchodu vyšla blondýna s make-upem, štáfle, prsteny, řetězy, růž na rtech, sjela Pána pohledem poď ty pitomče a šli spolu k stříbrný oktávce.

Tss, zasyčela jsem pobaveně a pokyvovala hlavou. Blues se zvedla a běžela k vysokýmu shrbenýmu klukovi. Máš? zeptala jsem se. Jasně, řekl Střep, bílý za dvacku, dobry ne? Dej sem, otevřela sem krabičák. Chuť nic moc, ale to se s množstvím vypitého vždycky měnilo k lepšímu.

Střepe, zahraj mi. Vyndal z kapsy harmoniku a začal do ní foukat, Blues pobíhala kolem a občas štěkla. Na krku se jí houpala známka, kdyby mi jí chtěli policajti zbalit. Byl to krásnej velkej bílej pes ze slovenský salaše, úžasně chytrý oči, kterýma mi po nocích vyprávěla psí legendy. A Střep hrál, Blues pobíhala, víno mi teklo do výstřihu, večer se pomalým krokem blížil a tohle byl jeden z dalších probuzených dnů. Dnů bez starostí o smysl života, bez demagogování, kecání, chytračení, tohle byl prostě Den. Jako když člověk ani nespí, nebo nebdí, všechno může bejt skutečnost nebo sen, ty si dáš prostě cigáro, lokneš si vína, podrbeš psa za uchem a neřešíš. Den plnej špíny, nemytýho těla, bolení v krku z nachlazení, protože k ránu se snáší rosa, den plnej ničeho, ničeho plnej, ničeho plnej, ale pořád lepší než den prázdnej něčim.

Když už jsme byli ve stavu bez tíže, přinesla Blues od popelnic hadrovou panenku bez hlavy, držela jí v tlamě a tekly jí přitom sliny. Díky, řekla jsem a položila si panenku do náručí. Posadila se a s vyplazenym jazykem se na mě usmívala. Díky, lásko, nikdo na mě už dlouho nebyl tak hodnej, miluju tě, Blues, řekla jsem a téměř by mi ukápla slza, ale na ulici se člověk naučí nebrečet. Miluju tě, Blues, opakovala jsem pořád dokola pod vlivem vína a houpala panenku v náručí. Střep se ke mně naklonil a dal mi pusu, trochu mě to vzpamatovalo, napila jsem se vína a dala si další cígo.

Když jsem byl malej, začal vyprávět opilej Střep, chodili jsme s klukama na jedno místo chytat vodní krysy. Kdo vždycky chytil, byl největší machr, páč chytnout takovou krysu, to je kumšt. Doma jsem otcovi šlohl síť na ryby a čekal u nory, až ňáká vystrčí čumák. Asi po tejdnu se mi to povedlo a krysa byla lapena. Napil se vína a nepřítomný pohled ho neopouštěl. Byla velká, ale ani ne moc tlustá a měla vobrovskej růžovej vocas, za kterej sem ji chytal, když se mi chtělo machrovat na kluky. Natáh jsem si jí domu do sklepa a vona mi tam živořila. Chodil jsem tam za tmy, aby fotr nic nepoznal a když jsem jí chtěl asi po měsíci vynýst na světlo, tak z ní bylo malý prase. Nejdřív jsem se kurva pořádně lek, myslel jsem si, že nějak zmutovala. Pustil jsem jí na zem a vona běžela k vchodovym dveřim, tlustá vobrovská krysa, nějak jí narostly zuby, bál jsem se k ní přiblížit. Najednou se votevřely ty dveře a v nich fotr, krysa vyběhla ven a utikala někam do pryč a fotr z toho měl lehkej infarkt, tak se lek.

To je nechutný, nemluv už.

Jenže tos neviděla, jak mě pak ztřískal, když se vrátil z nemocnice. Takovej nářez sem jaktěživ nedostal. Teď už se pousmíval. Navíc ta krysa zaběhla do vedlejšího baráku, kde prokousala ňáký kabely, takže se k nám sousedi chodili dívat na televizi.

A co je tak směšnýho na tom, že tě fotr zmlátil?

Asi to, že dva měsíce na to umřel.

Kolik ti bylo?

Vosum. Matka mě pak dala do děcáku. Zdrhnul jsem. Dycky jsem byl sígr, začal se znova smát. Šel jsem jako malej parchant na stopa a tam mi zastavili skopčáci. Svezli mě až před hranice a pak jsem je prolez nějakejma lesama, zbojník jako prase.

Byl si v Německu?

Jo. Dokud po mně šli.

Seděli jsme opřený vedle sebe a pozorovali kolemjdoucí. Rudé slunce jim ozařovalo hlavy, teď na chvíli vypadali jako Pozemšťané. Paní, nemáte ňáky drobný? zkusil to Střep.

     Fesťák. Plno pohodovejch lidí, plno pankáčů, alternativních odnoží, plno trávy, cigaret a vína. Velký kolotoč Svobody nás při prvnim kroku vcucnul do sebe.

Mééé glády vprostřed lesa jdoooou, pěkně si to štráádujooou, zpívalo malé šestnáctileté boží dítko a s pivem v ruce si to mířilo kdovíkam.  Vypadali jsme se Střepem jako dva cizinci, týpek s maximálně dlouhýma dredama v černých hadrech, protože na těch jedinejch není špína moc vidět a černě oblečená malá holka s velkym bílym psem.

Nasockovali jsme si dost? ptala jsem se ho.

Na dva dny bohatě, ještě si uděláme mejdan, rozložil deku z Armády spásy a pohodlně jsme si na ní sedli. Kurva, kdyby tu teď byl Kurt s náma, řekla jsem docela tiše, stoupl by si k mikrofonu a tak deset minut by mlčel se sklopenou hlavou, aby všichni viděli tu jeho auru, kterou byl nabitej a pak by rozjel šou a Chad by orgazmicky třískal do bubnů jako šaman posedlej Zlem a v tom nejlepšim by si Kurt zapích stříkačku do žíly a řekl, seru vás čůráci, a chcípnul za řevu všech těhle barevnejch lidí. Byl to magor.

Pak si před nás sedly tři holky, dvě byly jen takový nány, ale ta třetí byla probuzená. Měla ve vlasech zapletený copánky různých barev, takže vypadala jak od kolotočů, různě zajímavě potrhaný šaty a nesla si s sebou houpacího koně. Tam, kde se uvelebily, ho položila, sedla si na něj a zcela regulérně se houpala. V pití měly rozpuštěnejch asi třicet prášků a zvesela to konzumovaly.

Střepe, chtěl bys takhle žít pořád? ptala jsem se a položila si hlavu na jeho břicho. Blues se ke mně stulila.

Hej, Řeko, jak se mě na tohle můžeš ptát. Mam na výběr? Je mi to fuk, hlavně, abych zejtra ráno vstal, měl ruce, nohy, voči, mozek v hlavě a hlavně, abych se probudil. Abych dál nesnil tu noční můru s porcí citronový zmrzliny za krkem. Někdy, když se vzbudim, cejtim, že mam její křídla v puse a plivu naprázdno.  Teď jsem s tebou, máme Blues a jednu hadrovou pannu, máme víno, cigára, hudba hraje, lidi kalí, nepřemýšlej moc, lásko.

Jasně, řekla jsem. Chceš něco vidět? Potáhla jsem si z jointa, vypustila dým pusou a ten šel přímo do nosu, kde jsem ho šlukla. Dobrý ne? Francouzský šlukování, hlas byl trochu přiškrcený zadržovanym kouřem. To jsem se naučila v Bohnicích, vod jedný holky, měla na hlavě jizvu jak Frankenstein.

Nekecej.

No fakt, voperovali jí mozek a celý jí to dokolečka rozřízli. Učila mě takhle šlukovat, to byla zrovna ve čtvrtym měsíci, za tejden jí pouštěli domu ještě s ňákym týpkem se schizofrenií.

     Asi ve čtyři ráno, kdy hrál už jen stan s reklamou na Durex a kde tančili obří spermie jsme to zapíchli a šli si hledat spaní. Co jít takhle pod to pódium, nebudem mokrý, navrhl Střep. Jasně. Po cestě jsme potkali to šestnáctileté stvoření, které se odpoledne zdařile opíjelo. Ležel na zemi jak mrtvej. Hej, pankáči, máčíš si číro v louži, řekla jsem a drcla do něj nohou, aby se probudil. Vstávej, vole, nebo nastydneš. Zvedli jsme ho do sedu, půlku tváře měl špinavou od hlíny. Ty vo-le, kdeee to se-m, zachrčel. No ty zjevně v prdeli, hele nemáš cígo? zkusila jsem to, chlapec vytáh krabičku a podal mi jí, vezmu dvě, jo? Vee-m si to ce-lý, né. Jasně, tak nazdar a sedni si támhle na tu lavičku, ať nezmrzneš. Nazdar.

Pod pódiem, kde bylo hafo místa, jsme si vybalili deky. Blues vychlemtala jednu louži s měsícem a stulila se k nám.

Leželi jsme na zádech a čučeli do prken, chytla jsem ho za ruku. A co je Život, zašeptal a otočil se ke mně. Lehké políbení na rty a ruka pod svetrem. Chceš mě milovat? zeptala jsem se. Odpovědí byl zářivý jas, který se rozprostřel všude kolem nás.

     Svítalo před pátou. Sbalili jsme si věci a šli si sednout na kopec, kde už trochu hřálo. Před náma stála velká prázdná stage, bylo ticho a někdo trochu chrápal. Včera večer to bylo uplně zaplněný lidma, všichni se vlnili v jedný a tý samý křeči šílenství a rozkoše, ve vzduchu levitovala vzájemná euforie a sympatie k druhým, lidi šlapali po prázdných kelímkách a socky je sbíraly, aby za jeden dostali deset halířů, hodně trávy a hodně smíchu a všichni se za dva dny sbalí a pojedou domu, do vany, do postele, na večeři a ten, kdo nemá to štěstí půjde žebrat na vlak zpátky do Nikam.

Vomrkli jsme to okolo plotu, jestli tam nějakej potenciální dárce nenechal přinejmenšim pár drobnejch a narazili jsme na tu holku s houpacím koníkem. Ležela v mokrý trávě, bylo teprve šest, na zápěstí byla pořezaná. Blues jí přejela jazykem obličej a začala štěkat.

Holko, seš v pohodě? Zvedal jí Střep, Řeko, podej mi kus nějaký látky. Urvala jsem si pruh ze sukně a Střep jí ovázal zápěstí. Nekrvácela moc, byla spíš poškrábaná. Houpací koník ležel opodál v trávě. Mnul jí ruce a nohy a ona začala přicházet k sobě. Skočim pro vodu, řekl.

Zůstaly jsme samy. Dívala se do země a ještě se vzpamatovávala.

Dřepla jsem si k ní, v pohodě? zašeptala jsem, podívala se na mě a do očí se jí nahrnuly slzy.

No ták, nebul, nikdá nebylo tak hrozně, abys odsud musela odcházet. Však neboj, vona si tě vyčíhne sama.

Všechno je v prdeli, řekla.

No… To je normální. Já už to ani jinak neznam. Jsem Řeka a ty?

Zuzana.

Co se stalo? kývla jsem směrem k pořezanýmu zápěstí. Blues seděla vedle ní a častovala ji svými úsměvy.

Nemam kde bydlet.

Problémy doma?

Nevlastní fotr. Chtěl mě znásilnit, pak mě vyhodil.

Nemáš vůbec kde bydlet?

Ne, začala plakat.

Hele, děvče… To chce chladnou hlavu a trochu zkušeností. Já sem na ulici přes dva roky, říkala jsem potichu.

Co ten kluk?

Střepa sem potkala asi po půl roce. Má v sobě indiána, skvělej člověk. Jednou mu naroste peří a vodletí do hor.

Trochu pookřála. Jo, je hezkej. Víš… Já teď vůbec nevim, co dělat. Zatím jsem to šmelila ňákejma drogama, jenže ty stavy vyprchaj a mně je pak ještě hůř než předtim.

Když jsem se octitla na ulici, povídám, připadala jsem si jak zatoulaný štěně. Okupovala jsem různý sklepy a další neobydlený prostory, tahala jsem si tam chlast a vždycky se zpila do němoty. Měla jsem v tý tmě zimnice, halucinace, zdi na mě řvaly a místnosti se zmenšovaly, měla jsem od schízy poškrábanej obličej a krk, spala jsem ve zvratkách, nemytá, vykalená, Blues jsem si vzala z domu sebou, vždycky někam vodběhla a pak se vrátila. Jednou sebou přitáhla Střepa, když mě viděl, vynes mě ven a postaral se o mě.

Dotyčný se právě vracel. Na, napij se, umej se, podal Zuzaně PETku s vodou.

Díky, špitla.

Toho dne jsme ani moc nepili. Spíš jsme smutně chodili skrz davy a mlčeli na druhou dobu. Zuzana pak odjela směrem do Prahy. Na rukou černý cáry z mý sukně, v očích jí plaval vesmír, hodně štěstí, popřála jsem jí a podarovala nějakejma cigárama.

     Stará paní  vyšla na zahradu, tlustý jezevčík se jí motal pod nohama. Vzduch byl chladný, nebe se protrhlo. Najednou si všimla, že všechny kytky u plotu jsou ulámané. Zůstaly jen křivé stonky a pár ztracených květů. Došla až k té spoušti a ohla se přes plot. V dálce viděla odcházející postavy s velkým bílým psem…