Příběh šikovného Kostase

Jmenuji se Kostas Amanatidis a narodil jsem se v městečku Pireus, ležící jižně, nedaleko Athén. Dětství jsem měl poklidné a bohužel mi rychle utekli. Otec ze mě chtěl mít atleta, reprezentujícího naši zemi na Olympijských hrách. Tato skutečnost není v mém příběhu nijak důležitá, ovšem já na tyto léta vzpomínám velice rád, protože díky tomu že veškeré snažení rodičů bylo upnuto na mé sportovní výsledky, nebyl kladen takoví důraz na mé výsledky školní. Což mi vyhovovalo. Ačkoliv jsem měl předpoklad hned k několika sportům, v žádném jsem nebyl ten nejlepší, ba dokonce ani v první desítce, a možná ani dvacítce, ovšem to se špatně hodnotí, jelikož nás bylo ve všesportovním oddíle Pireus, pouze osm. Sporty jsem tedy, na nátlak mého otce, který vystupoval, často pro smích ostatním, jako můj manažer a dokonce mi zakazoval říkat mi na veřejnosti tati. Matka z otcova snažení nebyla příliš šťastná, poněvač  nelze přehlídnout fakt, že otec nestíhal chodit do zaměstnání. Měl jsem být tedy sportovec, vesloval jsem vzpíral, zápasil a výsledky se nedostavovali. Jednoho dne došla matce trpělivost, bylo to zrovna v den mích dvacátých narozenin. Matka povstala o večeře a zavelila, ,,konec zábavy pánové oba si najdete zaměstnání“, otec sice něco chvilku brumlal, ovšem matce by neodporoval snad ani marius a sulla, natož paj můj otec. Na druhý den ráno jsme se tedy s otcem vydali do přístavu, kam taky jinam v Pireusu, ačkoliv otec nepochodil, prý pro malou snahu, přijali mne na první loď kde jsem práci poptával. ,,Zítra vyplouváme, už si někdy pracoval na lodi“? Zeptal se mě nepochopitelně kapitán, vždyť jsem o práci zatím ani nic nečetl, pomyslel jsem si, ale raději jsem kývl. ,,Tak se tu zítra v sedm ráno hlaš“. Běžel jsem tu radostnou novinu zdělit domů. Otec toho dne přestal zcela mluvit, za to matka byla nadšená natolik, že jsme museli večeřet ve slavnostním kroji. Snad jsem ani nezamhouřil oka a musel jsem vyrazit k lodi. Matka plakala štěstím a otec mlčel. Něco po sedmé, zhruba asi čtyřicet minut, jsem se hlásil u kapitána. ,,Trochu jsem se zpozdil“, omluvil jsem se, ,,Nech těch malicherností a začni s čištěním paluby“, odsekl. Nikdy předtím jsem to nedělal, ovšem zhruba po dvou dnech, Jako bych byl profík, jsem se dostal skoro za půlku paluby. Kapitán si mého snažení asi všiml a rozhodl se mi zadat práci novou, složitější, prý pro námořníky, jako já. Měl jsem ze sebe radost a šel jsem tedy vstříc nové zkušenosti. ,,Je třeba přetřít loď, tady Nikopolidisovi budeš k ruce“. Nikopolidis byl zvláštní námořník, moc toho nenamluvil, zato vypil to víc, než natřel. ,, Budeš mi podávat barvy, hlavně si nespleť lana, ať mě odvážeš“! Za co mě má, pomyslel jsem si. Den utíkal dobře a práce šla rychle od ruky, Niko mě naučil pít rum a já se tedy zabýval hlavně touto činností. ,,Popusť mi lano s bílou barvou“, křikl nečekaně, byl jsem dezorientovaný a zaboha jsem si nemohl vzpomenout které lano to má být, po chvilce se Niko rozmluvil! ,,Pomoc, ten magor mě chce utopit“, nechápal jsem o kom mluví. Zhruba po hodině se najednou objevil na palubě, ,,proč si mokrý“? Ptám se, opět byl nemluvný. Druhý den po nedokončené práci, jsem se opět vrátil k čištění paluby. K této činnosti jsem dostal další zodpovědný úkol. Kontrola strojovny, když mi ji kapitán ukazoval, zdůrazňoval abych vždy za sebou zamkl, tuto informaci jsem si zapamatoval dokonale a celý žízniví jsem si šel dát kapku rumu. Nezapomeň zamknout, vzpomněl jsem si. Kapitána jsem nikde neviděl, tak jsem zamkl. Týden byl kapitán nezvěstný, celá posádka byla v pozoru a hledala kapitána, pak jsem si vzpomněl kde jsem ho viděl naposledy. Ze svého pobytu ve strojovně nebyl zrovna nadšený a tak mi opět zabavil klíče. Ani mi to nevadilo, alespoň jsem měl více času na drhnutí paluby. Čas jako by se zastavil, na lodi to přestalo utíkat a mě se zastesklo po domově, těšil jsem se domu na otce, až ho naučím jak se dá vypít litr rumu, bez toho aby to bylo na člověku poznat a aby mu to nevadilo v práci. Po měsíci, jakoby kapitán snad zapomněl na to drobné nedorozumění a opět na mě promluvil, sice mi nepoděkoval za to že jsem ho našel, jak jsem očekával, ovšem požádal mě, abych mu na pár minut podržel kormidlo, že si musí odskočit. ,,Jenom sleduj kurz Kostasi a drž kormidlo“, jak jednoduché, řekl jsem si. Byla to celkem nuda a kapitán se stále nevracel. Drž kormidlo a kurz, stále jsem si opakoval! Po chvilce se mě zmocnila nepřekonatelná žízeň. Přede mnou nic, jen širé moře, nic se nemůže stát. Ani mi nepřišlo že bych pil tak dlouho, najednou se vracel kapitán, ,,pevnina na obzoru“, zvolal jsem na něj mé radostné zjištění. ,,Ty vole vždyť jedeš zpátky“! Pak už jsem nesměl čistit ani palubu. Po týdnu jsme připluli opět do Pireusu, mé působení na lodi tím, k mému rozčarování, skončilo! Vrátil jsem se tedy domu, kde jsem byl radostně přivítán celou rodinou včetně patnácti tet a strýců a zhruba čtyřiceti pěti bratranců a dvanácti sestřenic, hned chtěli vyprávět o mém plavení. Oznámil jsem jen že bych si rád, vzhledem k nabitým zkušenostem, zřídil vlastní palírnu na rum.

Pokračování Kostasova života, v další povídce…