Josef Čapek - Lévi Strauss - magično

Objekty tvorby přírodních národů u Josefa Čapka a Lévi-Strausse ve vztahu k pojmu magično

„Člověk, když zemře, vstoupí do dějin. Socha, když zemře, se stane uměním. A tato botanika smrti se nazývá kulturou.“(1). Tímto úslovím začíná dokument „Sochy také umírají“ od renomovaného francouzského filmaře Alaina Resnaise. Resnais kritizuje postup francouzské vlády v afrických kolonií, „inventarizaci“ černošského umění v muzeích, čímž dochází pouze k dezinterpretaci díla tamějších tvůrců. Domnívám se, že se takto stýká mimo jiné i s myšlenkami Josefa Čapka a Claude Gustava Lévi-Strausse. Je chybou posuzovat „přírodní umění“ okulárem a měřítky západní kultury ( a všeobecně kultur odlišných). Lévi-Strauss stejně jako Josef Čapek byli rezolutně proti takovéto primitivní redukci. Myslím, že nebude od věci, když onen „kulturní pohled“ pojmeme Wittgensteinovým příkladem mřížky, která je přiložena na bílý ubrus s černými skvrnami. Tato mřížka nám může s určitou přesností (v závislosti na její bázi a jemnosti mřížkování) tyto skvrny navzájem oddělit, ovšem o podstatě ubrusu nám nic neřekne. „Cítíme, že i kdyby byly zodpovězeny všechny možné vědecké otázky, nebyly by naše životní problémy vůbec dotčeny. Jistě by pak už nebyly žádné otázky; a to je právě odpověď. (…) Řešení problému života pozorujeme na tom,  že tento problém zmizí. (Není toto důvodem proč lidé, jimž se smysl života stal po dlouhých pochybách jasným, nedokáží říci, v čem tento smysl spočívá?) (…) Bůh se nezjevuje ve světě.“ (2). O kolik víme více o podstatě hromu než domorodci z amazonských pralesů? Můžeme sice povolat na pomoc meteorologii, fyziku, matematiku, ale tyto nám o podstatě nic neříkají. Pozdní Wittgenstein věnuje pozornost různorodým řečovým hrám (této plurality se samozřejmě chytli pomatení postmodernisté), vrací se k životním formám, množinám praktických aktivit majících vlastní gramatiku, pravidla hry. Slova dle něj nabývají významu v rámci řečové hry, v aktivní účasti člověka v daném sociálním prostředí. Význam výrazu není představa, jež nám v souvislosti tohoto výrazu tane na mysli, nýbrž  způsob, jakým je tento výraz užíván a jeho postavení v systému jazyka. Je tedy nutné respektovat odlišné kulturní hry, každá kultura má svou řečovou formu. Nabízí se srovnání s Lévi-Straussem, zakladatelem francouzského strukturalismu. Smysl struktury není dán prostým souborem jejích elementů, struktura znamená systémovou souvislost celku. Celek není vysvětlitelný jako souhrn jednotlivin, ale je od svých složek kvalitativně odlišný. Zákonitost celku není možné redukovat na zákonitost jednotlivých složek, z nichž se tento celek skládá. Je potřeba  uznávat jeho originalitu a tedy odlišnost, v opačném případě dochází k ochuzení jedinečnosti struktury, kteréž končí likvidací cizích kultur. Lévi-Strauss tak analyzuje mýty, zvyky, obyčeje a myšlení primitivních národů. Jedná se o svébytné kategorizační systémy, které jsou kvalitativně rovnocenné s jinými systémy, tedy i s evropským pojmovým myšlením. Mýtus je pojímán v člověku, kterýž je jeho nevědomou součástí. Mýtus nic neoznačuje, není obrazem života-jest životem samotným. Mýtus nepotřebuje důkaz, žije v něm. Mýtus jde k počátkům, magie uchopuje onu strukturu. Sám Lévi-Strauss napsal: „Nejzákladnější rozdíl mezi magií a vědou (…) jedna postuluje determinismus úhrnný a úplný, kdežto druhá rozlišuje různé roviny, z nichž pouze některé připouštějí určité formy determinismu, přičemž ty jsou v jiných rovinách neplatné. Není však možné jít ještě dál (…), které zračí v magickém myšlení a v rituálních praktikách projev neuvědomělého pochopení, jež postihuje pravdu determinismu (…), takže determinismus byl takto globálně vytušen a znázorňován ještě předtím, než je poznán (…)“ (3). Na dalším místě stejné práce bychom zase mohli číst: „Rozdíl mezi vědcem a domácím kutilem jsme definovali tím, že v instrumentálním  i výsledném řádu dávají událostem a struktuře opačné funkce: jeden vytváří události (mění svět) pomocí struktur, druhý vytváří struktury pomocí událostí (…)“ (4). Jedná se o Straussovo přiblížení mytického a vědeckého přístupu. Teorie postuluje realitu. Skutečnost je námi třízena, dochází k její  hierarchizaci. Řád , představa reality odpovídá struktuře jednotlivých prvků, máme schopnost je vyjmout a charakterizovat. Jak už jsem uvedl výše o podstatě se nedovídáme nic, onen prvotní údiv (tak vlastní zrodu řecké filosofie a tím pádem i evropského myšlení) je překryt deskriptivním popisem prvku, potřebujeme se v onom vyznat. Bráníme se tomu, by nás dotyčný fenomén nějakým způsobem nepřekvapil.  Což může být užitečné, ale je třeba si uvědomit meze tohoto přístupu. Věda nás může oslepit a důsledky tohoto úrazu bychom měli vidět v krizi moderny. „Poslední baštou osvícenství byly koncentrační tábory“, řekl jeden z představitelů tzv. Frankfurtské školy Theodor Adorno. Naproti tomu primitivové v oné bázni žijí. Dělejme to tak, jak to dělali předkové. Řád je božský, v případě jeho porušení, dojde k narušení celého systému, objeví se chaos, zmatení (na počátku byl chaos). Vše má v rámci tohoto řádu své místo a to je nevyhnutelně spojeno s náboženstvím. A zde se také otevírá prostor pro umění (o tom však až dále). Tento exkurz, o kterémž jsem přesvědčen, že byl nikoliv od věci (už kvůli projasnění předpokladů apod.), bych zakončil krátkou úvahou nad Gödelovými větami o neúplnosti (samotným důkazem se zabývat nebudu, bylo by to tak trochu nad rámec této práce, byť je velmi zajímavý, pro mé intence postačí závěry). Tento významný rakouský logik a matematik dokázal, že v každém formálním systému, který je natolik bohatý, že se může opírat o aritmetiku, existuje takový výrok, jenž je nedokazatelný a zároveň pravdivý. To znamená, že každý takový formální systém je neúplný. Tím vyvrátil matematický názor nazývaný též jako formalismus, který prosazoval vyloučení veškeré intuice z této vědy. Formalisté (Hilbertův program, axiomatizace aritmetiky, apod.) odmítali uznat existenci nějaké objektivní reality. Žádná vnější pravda s níž by se matematika musela poměřovat není. Matematika vykonávána formálně je matematikou zbavenou veškerých daných pravd, tedy pravd, které si samy o sobě nárokují nezpochybnitelný zdroj v pravé povaze věcí. Formální systém se skládá ze stanovených pravidel, jež specifikují symboly (abecedu) systému, diktují nám, jak můžeme tyto symboly vzájemně kombinovat, abychom získali gramatické konfigurace (správně utvořené formule) a jakým způsobem můžeme z formulí odvodit další formule (odvozovací pravidla). Smyslem formalizace axiomatických systémů je předložit nejvyšší možný standart jistoty, abychom se kvůli tomu, co je a není matematicky jasné nemuseli spoléhat na naše intuice, atd. V podstatě to znamená návrat k postmodernistům čtvrtého století před Kristem, k sofistům. Aneb srovnejme výrok jednoho z nich, Protágory, měrou všech věcí je člověk. Tyto pokusy se podařilo právě Gödelovi vyvrátit. Ve zkratce jde o toto: Jestliže je formální systém aritmetiky konzistentní, pak je možné najít takový výrok, který je v tomto systému pravdivý, ale nedokazatelný. Je-li systém konzistentní, je výrok zároveň pravdivý a nedokazatelný. Triviálně z toho plyne, že  jestliže je systém konzistentní, je výrok pravdivý.  A navíc: Bylo-li by možné dokázat konzistenci systému v rámci systému, onen výrok by pak byl dokazatelný v onoho systému. Z konzistentnosti systému vyplývá, že výrok je pravdivý. Toto je ovšem v rozporu s tím, že je onen výrok nedokazatelný. Sporu se můžeme vyhnout pouze tak, že popřeme možnost dokázat systém ve formálním systému aritmetiky. A tedy: Je nemožné formálně dokázat konzistentnost systému aritmetiky v rámci tohoto systému. Vyplývá z toho tedy nemožnost konečného odstranění intuicí, která odkazují na matematickou realitu (sám Gödel byl platonik). V každém formálním systému budou existovat vyjádřitelné pravdy, které nebudou dokazatelné a bude mezi nimi i pravda nejdůležitější, pravda o konzistenci systému. Proč jsem tento výlet do vzdálených končin matematické logiky prováděl? Myslím, že se toto zmíněné zde je možno porovnávat se strukturalismem. Existuje vyjádřitelné poznání, jež nelze formalizovat. Meze formalizace, našich pokusů zredukovat matematické veškeré poznání na specifikovaná pravidla systému, se nekryjí s mezemi našeho poznání. Matematické poznání přesahuje naše systémy. Ludwig Wittgenstein se sice s Gödelovým důkazem nikdy nedokázal smířit, neustále se jej snažil obejít a zlehčit jeho váhu, avšak i v souvislosti s větami o neúplnosti se můžeme dívat na poslední bod Logicko-filosofického traktátu: „O čem se nemůže mluvit, o tom se musí mlčet“ (5). Wittgenstein takto přece tvrdí, že naše lingvistické systémy nemohou vyčerpat vše, co obnáší nematematická realita. Vše co lze říci, lze říci jasně, ale to nedůležitější (podstatné), říci nemůžeme. Nevyslovitelné pravdy nemůžeme vyslovit, ovšem existují (to je i důvod proč Wittgenstein měl vždy patrný odstup od Vídeňského kruhu a logického pozitivismu). Na tyto pravdy můžeme pouze ukázat, říci: „Zkusil jsi se na to podívat takto?“. Měli bychom proto uznávat plnohodnotnost jednotlivých kultur, forem, jak si můžeme být jisti tou svou, atd.?
Nyní bych přešel k samotnému pojmu magična. Josef Čapek je přesvědčen, že původ umění je právě v magičnu. Pro člověk žijícího v mýtu (nebo spíše mýtus žijící v člověku? Ale o tomto bylo dostatečně pojednáno výše), umění vychází ze života. Cílem umění je tak sám život. Vychází z oné prvotní bázně. Jak Čapek píše: „Magie je snaha zaúčinkovati netechnickým způsobem na stav věcí tak, aby se v nich přivodily žádoucí změny.“ (6). A dále: „Svým formalismem je tedy umění přírodních národů po původu těsně spjato s citem a formalismem náboženským.“  (7). Toto poslání plní primitivní umění. Umění je výrazem „ontologie“ přírodních národů, příroda a realita nejsou nějakým předmětem pro tvorbu, jsou v ní obsaženy samotny. Pro příslušníka afrických kmenů mají věci kolem něj symbolický význam, události provází magický charakter, projev řádu.  Náboženské pocity pocházejí od oné bázně, vytváří se přírodní magie, mýtický systém. Vznikají různé náboženské rituály, formy obřadů, okamžik „svaté“ události je neustále zpřítomňován (ku příkladu u Inků byl vládce sapay inca ztotožňován se slunečním bohem Intim, designovaný svým předchůdcem, za manželku mohl pojmout pouze svou sestru. Původně se však jednalo o kmenového náčelníka voleného radou starších. Čas se pro obyvatele andské oblasti zastavil. Binární kódy, jak by napsal německý sociolog Niklas Luhmann¹ (9), se staly nerozluštitelnými.). Technické bývá spojené s náboženským, jedná se přece o pohyb v řádu, stejně jako jiná lidská činnost. Umělecké dílo, charakteristické ostrou formální krásou, zastává pak v životě přírodního člověka velmi důležitý post. Sošky zvířat a bohů, totemy, to vše může domorodce ochránit, jsou naplněny kouzelnou energií, masky a hole nacházejí své uplatnění v iniciačních rituálech. Umění se stává nezbytným každodenním artiklem, je silně zapojeno do běžného života, přispívá k orientaci v životě, v řádu. Umělec je zde bezprostřední, jeho projev je drsný, náboženský, setkává se s bytím mýtu. Lévi-Strauss podotýká: „ (…) (mýtus) využívá určité struktury k tomu, aby vytvořil absolutní objekt, který bude mít podobu určitého souboru událostí. (…) mýtus vychází od určité struktury a s její pomocí přistupuje ke konstrukci určitého souboru: (objekt+událost).“ (8) 
Jisté etnikum v Oceánii pochopilo techniku, jak mohou z kokosových ořechů vyrobit vábničky na žraloky (vytvořili jakási chrastítka, která pod vodou dokázala napodobit projevy poraněné ryby). K tomuto se váže legenda, dle které král žraloků odevzdal svou duši indiánskému náčelníkovi. Tato událost je v onom společenství zpřítomňována jako zkouška dospělosti tamějších mladíků, jež musí s pomocí tohoto nástroje ulovit žraloka (adepti  nesmějí po dobu rituálu jíst maso a být sexuálně aktivní). Na jiném místě Oceánie má zase zkouška dospělosti podobu skoku z jednotlivých pater věže na patnáct metrů vysoké,  kdy mladí muži mají na nohách připoutány liány (terén je upraven tak, by se v co nejvyšší míře zabránilo smrtelnému pádu). Tento rituál zpřítomňuje dávnou událost prchající panenské dcery kmenového vůdce před násilnickým mužem a je též zahalen do pláště magična. To, že nastane nějaká událost znova, je otázkou víry anebo zvyku. A tvorba primitivních národů má původ v tomto jako odraz mýtu. Umění žije v mýtu a mýtus žije v umění.

________________________________________

¹ Reprodukce industriální společnosti je založena na bázi průmyslové výroby. Dochází  funkcionální diferenciaci subsystémů. Každý subsystém má specifické zákonitosti, tzn. schopnost odlišovat (dříve byla věda a náboženství spojeny). Umění rozlišovat určuje adaptabilitu průmyslové společnosti. Tyto subsystémy jsou založeny na tzv. binárním kódu, jehož rozluštění znamená změnu (ku příkladu u etiky je to dobro x zlo, rozluštění mělo za následek různé hereze ve středověku, apod.). Stavovské a feudální společnosti se s těmito změnami vypořádají rychle, viz likvidace herezí. Moderna však odstranila tradiční sociální řád a nahradila ho uspořádáním mnoha různých souvisejících i nesouvisejících mikrokosmů a jejich rozrušení je stejně snadné jako jejich konstituce. Zásah do kódu= změna sociálního řádu, moderna jest labilní.

Horyna, Břetislav. Druhá moderna: Ulrich Beck a teorie reflexivní modernizace. Brno: Masarykova universita,  2001. Strana 12.

Odkazy:

1. Les Statues meurent aussi (režie: Alain Resnais, 30 min, Francie 1953).
2. Wittgenstein, Ludwig. Tractatus logico-philosophicus. Přel. Jiří Fiala. Praha: Oikoymenh, 1993. Strana 192.
3. Lévi-Strauss, Claude. Myšlení přírodních národů. Přel. Jiří Pechar. Praha: Dauphin, 1996. Strana 26.
4. Lévi-Strauss, Claude. Myšlení přírodních národů. Přel. Jiří Pechar. Praha: Dauphin, 1996. Strana 40.
5. Wittgenstein, Ludwig. Tractatus logico-philosophicus. Přel. Jiří Fiala. Praha: Oikoymenh, 1993. Strana 218.
6. Čapek, Josef. Umění přírodních národů. Praha: Československý spisovatel, 1957. Strana 47.
7. Čapek, Josef. Umění přírodních národů. Praha: Československý spisovatel, 1957. Strana 90.
8. Lévi-Strauss, Claude. Myšlení přírodních národů. Přel. Jiří Pechar. Praha: Dauphin, 1996.  Strana 44.
9. Horyna, Břetislav. Druhá moderna: Ulrich Beck a teorie reflexivní modernizace. Brno: Masarykova universita, 2001. Strana 12.

Užitá literatura:

Wittgenstein, Ludwig. Tractatus logico-philosophicus. Přel. Jiří Fiala. Praha: Oikoymenh, 1993. 229s.

Wittgenstein, Ludwig. Filosofická zkoumání. Přel. Jiří Pechar. Praha: Filosofia, 1998.   294s.

Lévi-Strauss, Claude. Myšlení přírodních národů. Přel. Jiří Pechar. Praha: Dauphin, 1996. 365s

Peregrin, Jaroslav. Kapitoly z analytické filosofie Praha: Filosofia, 2005. 319s.

Gödel, Kurt. Filosofické eseje. Přel. Jiří Fiala. Praha: Oikoymenh, 1999. 220s.

Gödel, Kurt. Collected Works 1: Publications 1929-1936. New York: Oxford University Press, 1986. 474s.

Horyna, Břetislav. Druhá moderna: Ulrich Beck a teorie reflexivní modernizace. Brno: Masarykova universita, 2001. 70s. 

Čapek, Josef. Umění přírodních národů. Praha: Československý spisovatel, 1957. 344s.