Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sechléb náš vezdejší
28. 08. 2008
0
2
713
Autor
mario czernay
Tak zase přišel. Stalo se to dneska pozdě večer. Zrovna jsem si tak seděl u prázdného stolu a poslouchal neklid města za oknem. Neměl jsem zrovna v plánu nic, jen tak jsem odpočíval a přemýšlel - už ani nevím o čem. Zavítal ke mě Nejvyšší.
"Dobrý večer, Mário," sedl si za stůl a civěl na mě. To mě na něm vždycky štve. Vždycky přijde a dělá, že jako nic.
"Kdes byl celé ty týdny?" zeptal jsem se, aniž bych ho přivítal.
"Ale to víš, práce jako na kostele, Mário," pousmál se (a snad si mě chtěl udobřit).
"Jdi do hajzlu! Práce? Myslíš ty mrtvý na letišti v Madridu nebo ty v Gruzii?"
"Už jsme o tom přece vedli nespočet debat, Mário. Už jsem ti myslím všechno vysvětlil... opravdu nechápu, že to nechápeš." Podíval se na mě a já viděl starého zničeného muže. Však muže se šibalským úsměvem.
"Hovno, pěkný hovno. Jsi alibista, všechno nějak vždycky zdůvodníš, vysvětlíš a obhájíš. Nedivím se, že jsou lidi takoví jací jsou, když je vede takovej..." Větu jsem ovšem nedopověděl, vstal jsem ze židle a šel otevřít konzervu sardinek a ukrojit chleba.
"Mário, nebuď na mě hrubý, nesluší ti to." Nejvyšší mě vždycky kárá, když si všimne, že ho mám rád. Cítí asi, že má nade mnou nějakou moc nebo bůhví jakýho čerta. Podstrčil jsem mu večeři.
"Ty si asi myslíš, že když tě mám rád, že si ke mě můžeš dovolit všechno... žejo? Ale s tím je konec, s tím je konec. Když tě potřebuju, vždycky, přísahám, že vždycky, vždycky se tě nemohu dovolat. Někde pořád lítáš a já musím dělat všechno sám! Nikdy mi s ničím neporadíš, nikdy mi s ničím nepomůžeš... A je to pořád horší a horší. Ani vlastně nevím, co mám ještě s tebou společnýho..."
"Vím, že máš problémy, člověče... Ale dneska kdo je nemá...?"
"Výborně!" to už jsem se opravdu rozčílil. "A kdo to tu do hazjlu všechno řídí, kdo je za to odpovědný, hm?"
Bůh sklopil zrak a rozplakal se. Po chvilce pošeptal: "Já to už tušil od začátku, že tě budu muset zabít. Odpusť Mário, u tebe mě to obzvlášť mrzí."
"Dobrý večer, Mário," sedl si za stůl a civěl na mě. To mě na něm vždycky štve. Vždycky přijde a dělá, že jako nic.
"Kdes byl celé ty týdny?" zeptal jsem se, aniž bych ho přivítal.
"Ale to víš, práce jako na kostele, Mário," pousmál se (a snad si mě chtěl udobřit).
"Jdi do hajzlu! Práce? Myslíš ty mrtvý na letišti v Madridu nebo ty v Gruzii?"
"Už jsme o tom přece vedli nespočet debat, Mário. Už jsem ti myslím všechno vysvětlil... opravdu nechápu, že to nechápeš." Podíval se na mě a já viděl starého zničeného muže. Však muže se šibalským úsměvem.
"Hovno, pěkný hovno. Jsi alibista, všechno nějak vždycky zdůvodníš, vysvětlíš a obhájíš. Nedivím se, že jsou lidi takoví jací jsou, když je vede takovej..." Větu jsem ovšem nedopověděl, vstal jsem ze židle a šel otevřít konzervu sardinek a ukrojit chleba.
"Mário, nebuď na mě hrubý, nesluší ti to." Nejvyšší mě vždycky kárá, když si všimne, že ho mám rád. Cítí asi, že má nade mnou nějakou moc nebo bůhví jakýho čerta. Podstrčil jsem mu večeři.
"Ty si asi myslíš, že když tě mám rád, že si ke mě můžeš dovolit všechno... žejo? Ale s tím je konec, s tím je konec. Když tě potřebuju, vždycky, přísahám, že vždycky, vždycky se tě nemohu dovolat. Někde pořád lítáš a já musím dělat všechno sám! Nikdy mi s ničím neporadíš, nikdy mi s ničím nepomůžeš... A je to pořád horší a horší. Ani vlastně nevím, co mám ještě s tebou společnýho..."
"Vím, že máš problémy, člověče... Ale dneska kdo je nemá...?"
"Výborně!" to už jsem se opravdu rozčílil. "A kdo to tu do hazjlu všechno řídí, kdo je za to odpovědný, hm?"
Bůh sklopil zrak a rozplakal se. Po chvilce pošeptal: "Já to už tušil od začátku, že tě budu muset zabít. Odpusť Mário, u tebe mě to obzvlášť mrzí."