I Johanně Fínyksové bylo dvacet

„Ahoj Gejbe.“

Na zemi spadané listí a šedavé nebe blýskající se v loužích. Dva páry těžkých bot, v nich nohy schované do tmavých kalhot. Ptáci táhnou na jih...ti chytřejší.

„Bude pršet.“

„To bude.“

„Za chvilku.“

„Hm...jo.“

„Něco jsem ti dones, Fínyksová,“ Gejb zašmátral v kapse černého mantlu a podal mi zmačkanou fotografii, „myslim, že by tě to mohlo zajímat.“

Z dálky, od vojenské nemocnice je slyšel přibližující se sanitku.

„Takže jsi jí našel,“ malinko se mi třásl hlas.

„Jo, našel.“

„Takže tohle je konec?“

„Zdá se, Fínyksová,“ zašmátral v druhé kapse, „a teď řekni sýr.“

Byl podzim. Vlastně spíš babí léto. Slunce hřálo do zad, po parku pobíhala děcka v krátkých rukávech a já jela na kole ze školy do práce. Ještě jsem se musela stavit ke švaleně pro svatební šaty. Za týden jsem se měla vdávat. Byla jsem mladá, hloupá a v pátém měsíci.

Blížila jsem se k lávce vedené nad silnicí, když jsem ho uviděla. Čekal tam na mě. Džony Blejk, policejní důstojník, idol všech holek na fakultě a můj nastávající.

„Jdu takhle po ulici a co to vidím - dámu ujíždějící na kole, která něco schovává pod šatičkami. A tak si říkám: Zlodějka!“ usmívá se na mě, „velevážená, jsem nucen Vás ve jménu zákona prohledat.“ Měli jsme se rádi, asi se i tenkrát milovali.

Svatba se moc nepovedla, byla vichřice a táta se hrozně opil. Byl jediný, kdo neměl Džonyho rád. O pár měsíců později, kdy celá země ležela pod sněhem, se nám narodila dcera. Do sladkého cinkání zvonečků štěstí se začaly vtírat falešné tóny čím dál častěji, ale jak jsem řekla, byla jsem mladá a hloupá.

„Džony?“

„Hm?“

„Proč se teď vracíš z práce tak pozdě? Chybíš nám,“ ze zvyku jsem nakoukla do přítmí ložnice, malá spala klidně. Ostatně jako vždycky.

Odložil noviny na stůl a pousmál se: „Promiň, začíná se nám to tam nějak komplikovat, ale nedělej si starosti. Ještě pár týdnů a všechno bude zase jako dřív.“

Moc mě to potěšilo, sedla jsem si na židli vedle něj a opřela si hlavu o jeho rameno: „Malé budou za chvilku tři měsíce, mohli bychom jet za babi a dědou, neviděli ji od jejího narození.“

„Hm,“ už si zase četl.

O týden později jsem se ráno probudila v bytě sama. Myslela jsem , že je to jen špatný sen a snažila se probudit. Sen to nebyl.

Zkoušela jsem volat do Džonyho práce. „Volané číslo neexistuje,“ hlásil mi aparát, „volané číslo neexistuje...“

Zkoušela jsem volat i jeho rodičům: „Volané číslo neexistuje.“

Naposled jsem navolila číslo svých rodičů: „Volané číslo neexistuje.“

Šly na mě mrákoty, když tu se ozvalo klepání. Odpotácela jsem se do předsíně a podívala se do kukátka.

„Paní Blejková?“ zeptal se mladý muž za nimi.

„Kdo jste?“

„Paní Blejková, jmenuju se Gejbriel Mejkpís a mám vám sdělit jisté informace, které by vás mohly zajímat.“

Dívám se na fotografii a kradu si chvilky pro ztracenou minulost. Vedle mne, na lavičce v parku, sedí člověk, kterého znám přes patnáct let a jež se stal tvůrcem mého osudu. Onen muž hazí chlebové drobky sýkorám. Sýkory jsou z ptáků ty hloupější.

„Kolikátá úspěšná mise to byla?“ zeptal se a dolil si kávu z konvice.

Podala jsem mu desky s podrobným hlášením: „Šedesátá čtvrtá.“

Usrkl z hrnku a nahlédl do spisu: „Novej rekord, Fínyksová. Výborně. Máš nárok na prodloužený pobyt v lázních. Těšíš se?“

„Mám nárok ještě na jednu věc, Gejbe, vzpomínáš?“

Úsměv z tváře se ryzplynul, v jeho očích byla znát únava: „Johanno, prosím, zapomeň na to.“

„Nezapomenu. Prosím vás o povolení k zahájení vlastní mise, majore,“ ukázkové salute.

„Žádost zamítnuta, poručíku,“ než jsem stihla protestovat, dodal, „tohle je práce pro mě. Vždycky se snažím držet dané slovo...bohužel.“

Opřela jsem se čelem o kovový povrch karotéky, vyčerpaní jsme byli všichni: „Najdi mou dceru, Gejbe. Říkal jsi, že žije.“

„To ano, ale také jsem říkal, že veškeré informace o ní spadají do kategorie přísně tajné. Víš moc dobře, co to znamená. Tvůj manžel nám to všem pěkně zavařil.“

Major Mejkpís měl pravdu. Co se týkalo mě, změnili mi jméno, přestěhovali na druhý konec země a přinutili dělat věci, které jsem nikdy dělat nechtěla. O skutečném rozsahu škod napáchaných vlastizrádcem Džonatanem Blejkem ovšem nemám ani ponětí.

„Teď řekni sýr.“

Dívka na fotce je moc hezká, musím se usmát.

„Sýr.“

Za chvilku se na kraji prázdného podzimního parku rozlehne zavřísknutí brzd sanitky, kterou zavolal anonym z budky blízkého náměstí.

Začíná pršet.