malý pohled do duše

Noční ticho v bytě narušuje pouze pravidelný tikot starých hodin, které jsem pověsila nad kanape. Právě na něm ležím a tupě pozoruji záclonu. Otevřeným oknem pronika dovnitř slabý větřík a pořád s ní pohybuje. Cítím to nesnesitelné vedro a ten vánek - ten jediný mi zpříjemňuje ten spalující pocit, kterým je prosycen celý pokoj. Ležím jen ve spodním prádle, snažím se soustředit na svůj dech, ale stejně mi myšlenky utíkají do všech stran minulosti a snů. Je to skoro měsíc, kdy jsem měla naposled své vidiny - mé divné sny. konečně měsíc klidu a odpočinku. Cítím, že se blíží další můj záchvat. Má duše je už skoro rozdrcena, pozornost pomalu slábne a nemyslím skoro na nic. Kvůli tomu jsem si musela najít i vhodnou práci, kde potkávám lidi, ale nemluvím s nimi. Pracuji v galerii Modrý Maurícius a jen zapisuju seznam děl ve skladu, někdy pomáhám i jiným galeriím. Jsem sama odjakživa. Mám problém vlastnit telefon, netož jím volat. Dokážu sedět před telefonemi hodinu, než konečně najdu v sobě tu odvahu zvednout sluchát a konečně vytočit těch devět čísel. Najednou si vzpomínám, že mám v lednici čerstvě udělaný led. Mám na něj obrovskou chuť. Rychle vstávám z kanape a utíkám do kuchyně. Ruka uchopí držadlo od lednice a otvírám svět do tajemna. Zamotává se mi hlava a už jsem na poušti, na sobě mám bílou košili a ležím v písku. Slunce nepřetržitě pálí a já cítím, jak se pomalu vysušuji - nedýchám, vlastně mé tělo je mrtvé, ale i tak vše vnímám a pozoruji všechny změny, které přicházejí, jak to bývá zvykem. Kosti na rukou a nohou jsou již obnaženy, supi a další zvířata se na mých zbytcích přiživují. Necítím žádnou bolest. Konečně jsou ze mne kosti a jak plyne čas, zbyde ze mne jen prach. A jsem opět v temnotě. Konečně jsem zpátky v bytě a pokouším se otevřít oči, z pádu mě bolí hlava. Ten výjev z pouště se mi vrývá nadosmrti do mozku. Pokouším se zvednout, nejde to, musím se připlazit ke stolu a po něm se vyškrábat na nohy, které jsou ještě ztuhlé. V hlavě se mi ozývá otázka - ,,Co to zase bylo?". Lednice je otevřená, stačí jen vyndat led z horního mrazáku. Miluju ten cinkot ledu, když dopadá na dno mé sklenice. Najednou jsem si všimla červené tekutiny na podlaze? ,,Je to krev?" Zvednu hlavu a konečně vidím odpověď - je to červená hmota, která kape z mého lustru, nevydržel tu dnešní teplotu. Jedním hltem jsem vypila chlazenou vodu. Ale i tak jsem cítila to horko. Až mě to napadlo! Mé nohy se daly do pohybu, pozoruji ruku, která sundává kabát z věšáku, oblékám si ho, otvírám dveře, jdu po schodech. Před domem se ještě zastavím, pozoruji hvězdy, na tváři se mi vyloudí úsměv a vydám se směrem do parku. Kličkuji mezi stromy a konečně je nadohled - fontána. Sundávám si kabát a jediným skokem jsem ve vodě, je to tak osvobozující pocit. Jakoby se v ten moment nade mnou prolomilo to věčné prokletí, které mi vzalo život, rodinu, přátele! Ležím na hladině a nechám se unášet. Na tělo padají kapky a pomalu se potápím..............................

---