Cesta domů o dvou berlích (aneb Panychida za koleje)

cestuji tak rychle
že mě pošťák nikdy nedoběhne
bezadresný
mne ne

přátele kolem černí
jako vyškrtané zápalky
z mých prstů chytly

líbaje vás
nádherní serafové z Větrníku
bílou stezkou mezi prsy
průvanu chodbou
kde chirurg poslední panně krájí naději
na černé a bílé dlaždice
hradbou z půllitrů

okna ze sprch

jak oči velrybí

každou noc
zacelí se rána

v kupé rychlíku Epistéme
na okno promítají svět
Jidáš spí pod mantlem v rohu
zapomněl zradit Spasitele
tak zbyl všem hřích, ten první

jsme si rovni
šeptám
jako bych nevěděl
že to už od počátku

nevíš

cestuji tak rychle
že osud mě nikdy nedoběhne
až Bůh se zeptá
já tu nebyl
já ne

...

vyměnili klíč
od dveří mého domu
tak soukám hnáty veršů
do malutké karty
v telefonu

slyšíme se
i když nemluvíme
otče

stavíme mosty
abychom
na druhém břehu
stejně nikoho nepotkali
máváme si za zády
tváří v tvář

protínám své město
kroky
groteskní palantíry
z knihovny po kapsách
a štajgři
padajíce v klecích pod zem
upírají oči
k nebi co mizí
jak kosti dětské tříkolky
vrůstající do dubu

na střeše paneláku
o dvanácti patrech
o devíti vchodech
padá nebe do stuh slunce
a Sapfó
do mě
do dubu
kornoutem z dlaní
křičí
Banííík pyčóóó!


jsem doma
už?
ještě?
proboha