Šaty

   Daniela se zastavila před výlohou s oblečením a prohlížela si krásné šaty s hlubokým výstřihem, ale takovým elegantním, vkusným, vůbec ne výstředním. Dlouhé byly něco pod kolena, ale jejich délka se nedala přesně určit, protože se látka překrývala přes sebe tak dokonale, že vypadaly souměrně i nesouměrně zároveň. Byly temně modré jako zimní noci a jemné jako letní vánek. Prostě nádherné. V tu chvíli, kdy je zahlédla, po nich zatoužila. I kdyby stály deset tisíc, musí je mít!

   Vešla dovnitř a rozhlédla se. Žádného člověka nikde neviděla, ale šatů si všimla okamžitě. Přistoupila k nim a dotekem zkusila jejich hebkost. Přesně jak očekávala. Prohlížela si je, hladila jejich rukávy, mazlila se s představou, že si je jednou vezme na sebe a půjde v nich někam.. někam.. nevěděla, kam, protože na obyčejné nošení mezi lidi jí připadaly příliš krásné. Ještě by si to rozmyslela.

   Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupily dvě asi čtrnáctileté holky. Daniela se bůhvíproč schovala za regál a v mysli měla pořád onu modrou nádheru. Už vymýšlela, jak se v nich ukáže manželovi, kamarádkám, sestře.. holky přistoupily k ramínku, kde visely šaty.

   „Ty vole, dobrý šaty,“ prohodila jedna z nich uznale. Daniela v duchu říkala – viď, taky si myslím, ale já si je na rozdíl od tebe koupím!

   „Nic moc. Podobný má ségra,“ odfrkla druhá.

   „Ježiš,“ lekla se první a odvrátila od nich zrak.

   „Nechápu, že se ti líběj, když je nosí taková stará škeble jako je moje ségra,“ vrtěla druhá hlavou. První pokrčila rameny.

   „Kolik už jí vlastně je?“ zeptala se rychle, protože se snažila zamaskovat její obdiv k oněm šatům.

   „Třicet pět, ty vole,“ řekla druhá.

   „Ty vole.. já myslela, že jí je míň..“

   „Není,“ řekla druhá a zadívala se na šaty, „Tyhle šaty na sobě měla, když jsme měli tu rodinnou večeři, víš, jak jsem nemohla do toho klubu..“ Počkala, až první přikývne a pak pokračovala. „No, tak přesně ten večer je měla. A víš, co jsem si myslela, když vešla do dveří? Že přišla matka a říkala jsem si, že jsem se asi zbláznila, protože matka je přece v kuchyni a smaží řízky.. A ona to byla sestra. Vypadala, jako by jí bylo o deset víc.. jako by beztak nebyla stará jak prase.“

   „Máš pravdu, vlastně jsou docela hnusný.. šitý jak na starou pannu.. nic proti tvojí ségře.. ale každá ženská v nich musí vypadat hrozně..“

   „To teda.“

   K pultu přistoupila prodavačka, která právě vylezla odkudsi zpoza dveří.

   „Přejete si něco?“ zeptala se mile.

   „Nic, jenom koukáme,“ řekla jedna z dívek a naklonila se k druhé: „Pojď, půjdem.“ A obě odešly.

   Daniela zatím stála nehnutě za regálem a promítala si hovor těch dvou děvčat v hlavě. Touha po krásných šatech ji úplně přešla. Najednou na nich viděla spoustu nedostatků, byly to prostě obyčejné, tmavě modré šaty, jakých existuje dvanáct do tuctu. Smutně si prohrábla třiačtyřicetileté hnědočervené vlasy a vylezla. Naposledy se podívala na důvod, kvůli kterému se teď nacházela v tomhle obchodě a odešla.