Pohřeb Aničky

Vítr proniká do duší všech přítomných i v tento moment bolestný jako dnes neposlušné vlasy nám padají do očí nevidíme a ani nechceme kus dneška! Kde jsou tedy hranice stanoveny? Pocity plné nepochopení a žalu to vše vyvolává na našich tvářích grimasy křeče a zděšení! Slunce tedy někdy posvítí nám do očí koneckonců - ta pravda je velké zděšení! Bílým závojem zakryjme její tělo ležící její tvář mramorová je tak plná běloby a klidu odpočinek na ní vidíme všichni i přesto, že si oprátku sama na krk nasadila. Pluj dá - Aničko !!!