Štěstí

Snad vyléčí to čas, ten který už ty nemůžeš mít...

Cože to???? Pobroukávám si Lunetic? To jsem vážně tak... tak... mimo sebe???? Míjím výlohu a periferně zachytím svůj odraz- tmavší polodlouhé vlasy, hnědé oči, trochu při těle... Ale cože to????  Šokem zastavím a skoro do mě narazí teenager s rozkrokem u kolen, plácačkou na hlavě a cigárem v hubě „Ty seš kráva, ty vole“, uleví si. Normálně bych se po tomhle prohlášení bránila nějakou vysoce intelektuální poznámkou, ale teď jen stupidně koukám na svůj obraz. Vážně se USMÍVÁM???? Nevěřícně zvedám ruku a osahávám se. No, vypadá to, že jsem opravdu zapojila své mimické svaly do skutečného úsměvu a ne do sarkastického šklebu. Kdy naposled jsem se takhle blbě bezdůvodně křenila ani nepamatuju. Patrně někdy před dvěma lety než mi do života vstoupil ON. Dva dlouhý roky mi trvalo zbavit se závislosti na něm. Ale poslední dny jsem cítila, že to přijde. Snad dokážu omezit i dnešní dávku sarkasmu a cynismu, které jsem během posledních měsíců  dovedla k dokonalosti. Protože dneska mám zase pocit, že zase žiju, že jsem opět šťastná...

Pokračuji v cestě, na tváři široký úsměv a začínám si i hvízdat. K mé obrovské úlevě můj mozek sám od sebe vyměnil Lunetiky za Guns n´ Roses. Vkus se mi tedy nezměnil, mozkové buňky na místě. Ani nezajdu do nejbližší drogerie pro peroxid, nezačnu milovat Muzikál ze střední a vzdychat po Zacu Efronovi. Jsem to pořád já, jen spokojená, protože dneska mi začíná zcela nový den zcela nového života; dneska... PRÁSK!!!!!!

Cítím příšernou bolest v břiše. Něco tady modře bliká a nade mnou se sklání červená šmouha. Asi paramedik. „Slečno, slečno, vnímáte mě?“

Do prdele... jo, dneska začíná můj nový život...