Na útěku...3

3. kapitola- Tajemný les

„Ne, to nemůže být pravda!... Jak... jak se to mohlo stát?“ zeptala se mezi vzlyky. Opírala se zády o dřevěnou stěnu kůlny a teď se pomalu podél ní sesunula dolů na hliněnou zem. Stela ji ztrápeně pozorovala a přitom houpala Annu v náručí.

„Byla jsem tady, když za mnou pan Tomáš přiběhl a ptal se po vás. Měl o vás s Annou hrozný strach. Až tady bylo slyšet, jak se sem ti bídáci pokoušejí dostat. Když jsem mu řekla, že mi bylo přikázáno nechat Annu samotnou, chtěl okamžitě za vámi. Ještě mi pověděl, abych tady počkala a říkal něco o tajné chodbě, ale tomu jsem moc nerozuměla... Seděla jsem tady zavřená, když se ozval nějaký křik. Opatrně jsem otevřela dveře a viděla ty zlosyny, jak odvádějí našeho mladého pána,“ i po Steliných tvářích teď stékaly slzy. Slzy smutku a beznaděje.

Alexandra ji dlouho pozorovala a uvědomila si, že ona ještě má naději, ještě ji neztratila. Cípem tmavě modrého rukávu si osušila slzy a rázně se postavila. Nenechá jim bratra na pospas! Nevzdá se bez boje!

„Slečno... Co budeme dělat?“ zeptala se Stela tiše a s důvěrou vzhlédla ke své paní. Léta byla zvyklá rozkazy poslouchat a ne je vytvářet. A Alexandra ve svých šestnácti letech tolik připomínala svou matku!

Sašu na okamžik překvapilo, že se na ni obrací žena, která ji vlastně od dětství vychovávala, ale brzy se v ní probudila vrozená touha poroučet předávaná z generace na generaci.

Napřímila se v ramennou a chvilku uvažovala.

„Ty tady s Annou počkej, než se vrátím,“ řekla pak a otevřela dveře.

„Ale slečno-“

„Nemůžu jim Toma nechat! To prostě nejde! Slíbila jsem otci, že na ně dám pozor!... Pokud se do večera nevrátím, nečekejte na mě,“ dodala tiše a rychle je objala. Dveře se za ní zavřely. Stela je pak ještě dlouhou chvíli pozorovala...

Rozhlédla se kolem sebe, ale kromě cizích strážných na hradbách nikoho dalšího neviděla. S trochou štěstí si jí nemusí všimnout. Podebrala si dlouhé sukně a rozběhla se přímo ke vchodu do tajné chodby.

Srdce jí v hrudi bušilo jako splašené. Nohy v pravidelných intervalech rychle dopadaly na prašnou cestičku. Za pár okamžiků se bude moci skrýt mezi neproniknutelnou záplavou břečťanu.

„Támhle někdo běží!“ všiml si jí jeden ze strážců na hradbách. Zrychlila a ohlédla se za sebe, aby zjistila jaký má náskok. Nevšimla si, že kousek před ní leží zapomenuté hrábě. Zakopla a mohutný ohon černých vlasů jí uhodil do tváře. Hnědé oči se zalily slzami, ale ona se snažila co nejrychleji zvednout.

„Honem!“

„Dělejte!“

„Stůj!“

Slyšela za sebou křik, ale vydrápala se na nohy a co jí síly stačily běžela pryč. Nemohla teď využít tajnou chodbu. Věděli by, kam se schovala a po chvíli by našli vchod. Byla to její jediná naděje na záchranu Tomáše! Nevzdá se jí tak lehce!

Sotva popadala dech, ale ostře změnila směr. Běžela teď k nedalekému lesu. Nebyla zvyklá běhat, takže ji za chvíli začalo píchat v boku. Každý další krok byl pro ni čím dál tím těžší. Slyšela dusot jejich nohou, který se rychle blížil.

Já to nedokážu, povzdechla si, ale vzápětí se rázně okřikla. Dokážu, dokážu!

„Dokážu!“ vykřikla i nahlas, ruce v pěst a běžela bez rozmyslu přímo vpřed.

„Chytněte ji! Josefe, nadběhni ji!“ Jeden rozkaz rychle následoval druhý. Bylo jasné, že nebude trvat dlouho a chytí ji. Její jedinou nadějí byl les. Les, do kterého nikdy nevstoupila a který byl opředen mnoha pověstmi....

Náhle se před ní objevil vysoký muž s potměšilým úsměvem.

„Mně neutečeš!“ zavolal, když prudce odbočila, aby se mu pokusila vyhnout. Byl však nebezpečně blízko. Stačilo mu jen pár kroků, aby ji dohnal. Naštěstí ale zakopl a spadl na zem. Stačil ji však ještě chytit za sukni. Ozval se trhavý zvuk a Saša podruhé skončila na zemi ve změti roztržených sukní.

Pokusila se zvednout, ale opět se ozval nepříjemný zvuk trhané látky. Ohlédla se a uviděla jeho příčinu. Muž ve vysokých holínkách jí stál na lemu sukně.

„Je konec. Mně neutečeš. Pohni se ještě o kousek a můžeš se rozloučit i se spodničkou,“ varoval ji s lehce přimhouřenýma očima. Alexandře se jeho pohled vůbec nezamlouval. Celou jí ovládlo šílené zoufalství. Rozhodla se pro ztrátu spodničky. Přece jen na sobě měla ještě košilku a punčochy.

S hlasitým trhnutím vyrazila vpřed a on by ji jistě brzy dohnal, ale jedna noha se mu zamotala do hromady látek. Zaklel, avšak rychle se osvobodil.

Na okraji lesa se zastavila a ohlédla zpět. Byl jen pár metrů za ní a navíc už ani nebyl sám.

Vrhla se vpřed. Dál do neznámých končin. Běžela přímo kupředu. Bez zastávky. Bez ohlédnutí. Černé vlasy jen lehce spoutané stužkou divoce vlály kolem ní a štíhlé nohy klopýtavě přeskakovaly zlomené větve.

Netušila, kam běží, toužila jen po jednom. Uniknout...

V tak nesnadném terénu některé z nich setřásla a získala i malý náskok.

Utíkala, popoháněná hlasy za sebou, které jí nedovolily zpomalit. Odpočinout si.

Až po chvíli si uvědomila náhlé nepřirozené ticho. Byla už hlouběji v lese. Nebylo slyšet žádný ptačí zpěv, pouze občasné zašustění v porostu rušilo ponuré ticho.

Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. Ze země stoupal lehký mlžný opar a vše vypadalo tak temně. Na malý okamžik zatoužila i po společnosti svých pronásledovatelů.

„Vítám vás tady, pane. Doufali jsme, že jednou přijdete,“ ozval se za jejími zády hluboký mužský hlas, až polekaně nadskočila. Pomalu se otočila, aby se cizinci postavila tváří v tvář.

Její štíhlou nedostatečně oděnou postavu jemně zahaloval mlžný plášť.

Mladý muž si ji zděšeně prohlížel.

„Ale... vy jste žena?!“ vydechl zděšeně...