Zpověď

Někdy člověk… probudí se po několika letech. Jakoby prospal celý svůj život.  Ale ne tím klidným spánkem. Spánkem, ve kterém se převaluje ze strany na stranu a nedokáže se oddat noci… klidu… tichu… pohodlí… a pocitu, že ho nic netrápí. Po několika letech…  

Otevře oči. Nadechne se.  Zalapá po dechu… tak jako když se někdo topí. Přesně tak. Tak horlivé kmitání srdce… po tolika letech. Prudký náraz všeho co cítí. Pohybu tkání. Všeho co v něm žije.

Jak je možné, že se stane všechno, ale nic. Zima, teplo, jaro, léto, zima, led, podzim, sněženky…. Znamená to něco? Nic! S klidným srdcem říkám: NIC! Pouhé obavy… co bude po svítání… Co by. Další den. Den bez budoucnosti… Tolik lásky… přeci jen. Touha. Ticho… švitoření můr.

Volný jako pták. Být hluchý, slepý… bez citu. Už je jedno. Jedna, dvě. Nemá smysl. Každý den.

Vystavení těl.

Nic není těžší než opustit vlastní svět. Přítomnost… dýchat… neznamená vše. Copak už není žádné teď? Být a žít. Jen tento úděl mít! Netušit. Nevnímat. Být jím.

Omylnost. Lidská ctnost. Nebýt jí. Nemít vlastní stín. Ale proč. Nestačil by jen osud? Vše si musíme připomínat, vnímat. Snít!

Nectít. Nechat být. Nemlčet a přestat snít.

Otevři oči! Jen otevři oči. Kolem kolo sil. Necti. Jen přijímej a žij!

Dokonalosti dokonalostí být… jen pokud protipól dokážeš mít. Probít. Nabít. Dobít. BÍT… Buď jměním svým. Dokaž druhým propůjčit svůj dým.

Odhoď stín a vystup s ním… ale přestaň stínit svým!