Příběh na pokračování 2

Já dál žiju, ano žiju. Žiju dál plnohodnotný život, průměrné dívky. Překvapuje tě to? Nebo tě to snad hryže? Je to divné, že se kvůli tobě netrápím. Mě samotnou to velmi překvapuje. Jenže, prostě tak to je. Měl bys být rád, vlastně. Když jsem pro tebe tak důležitá. Přesto nevěřím tomu, že tě to ani trošku neštve. To jak jsem zareagovala a jak se chovám. Prostě mi něco říká, žes čekal moji klasickou, emocemi nabitou reakci. A najednou… beru to s klidem. Jistě, nechci ze sebe dělat kámen, to já totiž ani neumím, jak jsem už uvedla, pár slz jsem uronila, ale rozhodně to bylo úplně jiné.

Přišla jsem na to, že se dá žít i bez toho, aniž bych na tobě byla závislá. Nechci tě zavrhovat, nenávidět tě a nadávat ti, za zkažený život… Nechci, to vážně ne. Chci se s tebou dál bavit, a vídat se s tebou. Jen už na tobě nechci být závislá. A já nebudu.

Dnes, například jsem měla vlastně vcelku úspěšný den. Byla jsem totiž ze sebou spokojená. A to se mi vlastně nestalo už tak rok. Další věc, za kterou ti musím poděkovat. Díky tomu, že si se mnou jednal na rovinu, jsem dnes byla ráda sama sebou. Tou kterou jsem, a tou kterou budu. Žádný pokus o změnu, žádný náznak přetvářky. Ne. Na co? Jsem to já, a musím se smířit sama se sebou, s tím jaké mám chyby, ale hlavně být ráda za to, jaké mám klady. A nebudu říkat, že jich je málo. Není. A tím, že tohle přiznávám, myslím… že tímhle jich můžu mít ještě víc. Vnitřně jsem díky tobě strašně moc posílila. Navenek to asi moc viditelné není, ale uvnitř se dějí podstatné věci.

Opět tohle končím poděkováním. Dnes ti děkuju za to, že jsem v sobě našla sílu se mít ráda, věřit si a smířit se sama se sebou, s tím jaká jsem. Přemýšlet o svých chybách a zdokonalovat své klady. Nevědomky si mi prokázal velkou službu, a já jsem ti za to vděčná, na druhou stranu, myslím, že za to všechno ti toho moc nedlužím…