O neznámé dívce

 Bylo sychravé nedělní dopoledne a na něj padala klasická nálada. Začínal přemýšlet, jako každou neděli. Přemýšlel o životě a o tom, jakou roli zde hraje. Jestli život, který žije má smysl. Vzpomínal na to, kdy naposled se v jeho životě stalo něco výjimečného. A jako každou neděli… nevzpomněl si.

 Kolem oběda vstal, uvařil si černého turka, bez cukru a mlíka a zapálil si poslední cigaretu. Pozoroval dým a uvědomoval si, že za chvíli musí jít spát, protože ho čeká další směna v práci. Pro tuto chvíli to bylo možná lepší, ostatně jako každou neděli. Tak dopil kávu a lehl si do rozvrzané postele, s děravou matrací a starou peřinou. Ne, nebyl chudák, který by neměl ani na novou peřinu. Jen, neměl důvod si ji kupovat. Bylo mu jedno na čem a kde spí. Bylo mu vlastně jedno, jestli vůbec spí. Protože ve svém životě nerozlišoval spánek a bdění. Vše bylo tak strašně stejné, tak šedé a to ho bolelo. Po dvou hodinách koukání se do oprýskaného stropu a zatlačování slz do polštáře usnul.

 Vzbudil se brzo ráno, umyl se a šel do práce. Nepřemýšlel nad tím, co dělá prostě to jen dělal, protože tak to chodilo den co den, již několik let. Přišel, odpracoval vše co měl a odešel. Cestou se ještě stavil do stánku na panáka, a pro cigarety. Rozhodl se, že půjde domů parkem. Proplétal se mezi podivnými ležícími tvory u laviček a mezi prostitutkami a najednou to uviděl. Dívku, jenž seděla na lavičce, byla schoulená a přesto že byl podzim, měla na sobě jen šaty. Ani na vteřinku ho nenapadlo, že je to jedna z těch co se tam promenádují, a tak si řekl, že dívku osloví a pomůže jí. Když se k ní přiblížil, najednou tam nebyla. Prostě zmizela. On tomu nechtěl uvěřit, díval se pod lavičku prohledal celý park, a dívka jako by se propadla do země. A tak si zapálil cigaretu, a s velmi divným pocitem šel domů. Tam padnul únavou a usnul.

 Další ráno se odehrálo to samé, šel do práce, ale tentokrát si řekl, že už ráno půjde parkem. Prošel jím, ale nikde nikdo… po dívce ani stopa. Tak se zasmál sám sobě a šel směrem k továrně. Po šichtě šel jako obvykle ke stánku, ale tentokrát si dal panáky dva, pro jistotu… aby mu bylo lépe. A tak se vydal do parku, přišel k té lavičce, a dívka tam opět byla. On si byl jistý, že to není žádná halucinace, prostě tam byla, a tentokrát když se k ní blížil, se na něj podívala a až poté zmizela. Taky tu bylo něco, ještě divnějšího. Dívka měla na svých perlově bílých šatech lehký svetřík, který včera rozhodně neměla. Rozhlédl se kolem, a když ji nikde neviděl šel zas svojí známou cestou domů, a přemýšlel co se to s ním děje. Přišel domů, dal si pár prášků na spaní a usnul, jakoby nic.

 A tak to šlo den za dnem, vracel se z práce šel ke stánku dal si panáka, někdy dva, nebo tři. Podle toho jak moc na dně se cítil, a to bylo čím dál hlouběji. Nechápal, co se to s ním děje, jestli blázní, nebo jestli je ta dívka opravdu něco nadpřirozeného. Každý den ji viděl, každý den, na tom samém místě v parku, ale den ode dne, byla jakoby silnější. Měla jasnější pohled, dokonce se jej i párkrát dotkla. A už na sobě neměla jen ty lehké šatičky. Byla oblečena do oblečení, které je na podzim vhodné. Ač tady bylo spoustu nejasností, záhad a tajemství, jednu jistotu měl. Miloval, on tu neznámou, možná neexistující dívku miloval. A to ho dostávalo ještě hlouběji.  Tak se většinou z parku vrátil ještě ke známému a čím dál oblíbenějšímu stánku, nějak se dostal domů, většinou po čtyřech a tak to bylo den co den.

 Cítil šílené pocity, jako by ho ta neznámá pohlcovala čím dál víc. Každý den to bylo silnější a horší. Začal myslet na nejhorší, sice se mu stalo to, co si přál a sice to, že miloval, ale ne tak jak si to přestavoval… bylo to strašné a takhle se žít nedalo. Pomalu, ale jistě si plánoval to, že svůj život dobrovolně ukončí. Po probdělé noci, další den v práci, ho jeden kolega přemluvil ,ať jde ostatními do hospody. Prý měl narozeniny, sám o nich již ani nevěděl. A jak to tak o narozeninách bývá, tak se pilo a pilo. Všichni kolem mu poroučeli všechny druhy alkoholu. Brzo nad ránem se plahočil z hospody, a ani vteřinu neváhal kterou cestou jít. Když však „vcházel“ do parku uviděl, že proti němu někdo jde velmi rázným krokem. Ano ,byla to ona… neznámá dívka. Přišla k němu, podala mu ruku, aby ho zvedla ze země, ten dotyk byl velmi silný, zvedla jej…objala a pak velmi něžně, ale přitom vášnivě políbila. On se odvážil zeptat se, kdo je. Dívka začala velmi silným a rázným hlasem vyprávět svůj příběh. On se na ni díval, jakoby to nebyla ona… najednou se mu zdála špinavá, sprostá, skoro jako prostitutky, které v parku stále byly. Její tvář se již nezdála být tak nebesky čistá a jemná. Zdála se být stará, opotřebovaná…vůbec neposlouchal co říká. Nechápal nic. Slyšel jen poslední slova té dívky, se kterými se opět proměnila v tu, kterou miloval… poslední slova jejího příběhu zněly „… to je náš příběh, a já se jmenuji Závislost“…