Pondělí

Vzbudila se do šedého a pochmurného pondělního rána. Jo, zase to strašné pondělí, které tak nesnášela. Jenže místo toho, aby přemýšlela, jak ho přežít, přemýšlela nad tím, jak jej prostě prožít… aspoň jednou pondělí prožít a užít si ho. Dnešní pondělí bylo něčím výjimečné. Nedokázala vysvětlit a říct čím, ale bylo.

Když přišla do školy a viděla opět všechny jako každé pondělí ležet na lavicích a dospávat propařené víkendy a probděné noci se svými příteli a přítelkyněmi, lekla se… protože po ní přejelo něco jako klasický pondělní pocit. Jenže ona byla pevně rozhodnutá, že tohle pondělí bude žít, nejen přežívat.

Sedla si do lavice, nachystala si věci, podívala se z okna a viděla, jak pomalu za velikým mrakem vychází nádherné jarní slunce. Tak přece je jaro, dívala se dál a usmívala se, ostatní si jí nevšímali, asi ještě spali. Celé vyučování se cítila skvěle, jako nikdy. Měla úžasný pocit, cítila, že se má ráda a že všechno nemusí být jen špatné a černé.

Jakmile zazvonilo, vyběhla ze školy a šla do obchodu. Věděla pro co jde, prostě to jen vzala, zaplatila a běžela. Ano, běžela, přestože normálně toho moc neuběhne tak běžela a cítila se tak svobodná a čistá. Utíkala směrem k domovu, ale u odbočky domů nezabočila běžela pořád dál až k louce.

Byla to nedaleká veliká louka, na které už bylo vidět, že se příroda probouzí a že se jaro hlásí. Měla tu louku ráda už odmalička, když si sem chodila hrát. A ted´ tam stála a všechno jí přišlo nové a krásnější. Byla jako malé dítě, měla v sobě tolik krásného dětského sentimentu, nadšení a zvědavosti, že se rozhodla si louku nejdříve celou projít. A tak chodila, chvíli zase běžela nebo poskakovala. Nikdo tam nebyl a ona se cítila tak volná. Když si prošla celou louku, rozhodla se udělat to, co už dávno měla od rána v plánu.

Lehla si do jemné, jarní zeleně rašící trávy vysypala na sebe a kolem sebe natrhané kopretiny a pampelišky a chvíli jen tak ležela a dívala se do mraků. Pak začala šmátrat v kapse, a vytáhla sáček, který byl plný nafukovacích barevných balónků. Postupně začala jeden za druhým nafukovat, myslela si, že ji nebude stačit dech, aby nafoukla všechny, ale měla v sobě tolik energie, že je měla rázem všechny připravené k odletu do nebe.

A tak začala, postupně jeden za druhým pouštěla k obloze a představovala si, že je v něm. Když pustila modrý, dívala se na svět modře, když žlutý, tak žlutě… a tak to bylo s každým. Zdálo se to být tak hloupé a dětské, ale pro ni to bylo úžasné. Zůstala tam, než zapadlo slunce. Při západu Slunce se na něj upřeně dívala, a přemýšlela. Přemýšlela o tom, co jí dnešek přinesl a o tom co bude dál. Nevěděla to, což je samozřejmé protože do budoucna prostě člověk nevidí, ale stalo se něco strašně podstatného. Uvěřila… uvěřila v lepší dny, v sebe a v to, jak bude šťastná a spokojená.

…

Sakra, kolik je hodin? Řekla si v šoku a podívala se na budík, bylo půl deváté. Naštvaně hodila s budíkem na zem a začala chaoticky lítat po bytě, u okna se zastavila a přemýšlela, co se jí vlastně zdálo, nevzpomněla si. A tak si uvařila svojí denní dávku kávy, oblékla se do svého nevýrazného a vybledlého oblečení a vyrazila do šedého a pochmurného pondělka.