Přízraky

Běží. Bosé nohy jsou celé zmáčené ranní rosou a začínají se obalovat jehličím a větvičkami. Mlha se povaluje v probouzejícím se lese, ptáci začínají svůj ranní koncert a slunce vystrkuje své zlaté paprsky. A ona stále utíká. Hnědozlaté lokny, ještě trochu zacuchané, jí skáčou po zádech.  Nestačila se ani učesat. Na sobě má jen plátěnou košili sahající až ke kolenům. Její velké hnědé oči se dychtivě dívají dopředu. Kdy už? Kdy už to uvidí. Celou svou dětskou nevinností svých šesti let si hrozně přeje vidět to! Celou noc byl v jejich srubu pod horami slyšet řev boje. Rodiče celou noc obavami nespali. Nepustili ji ani se podívat. Ale ona už přece viděla vojáky! Loni v létě, když byla u tety ve městě. Procházeli tam, krásní a mladí, v nažehlených uniformách. Mávali jí. A jeden, jeden jí dal dokonce perníkového koně! Tak proč jí najednou zakazují se na ně podívat? K ránu rodiče přece jen po probdělé noci usnuli. A to byla její velká šance. Vykradla se tiše ze srubu a teď už utíká a představuje si, co asi dostane od těch milých vojáků.

A už je na konci lesa. Už vidí kouř mezi stromy. Tolik se těší. Zastavuje se u posledních stromů a snaží se uklidnit dech. Rozhlíží se po pastvině. Všude dým, bláto a nějaké provizorní přístřešky. Ale kde jsou vojáci? Už je vidí. Jde k nim. Čím je blíž, tím méně se jí to líbí. Ve vzduchu je cítit krom kouře taky pach výkalů, zvratků, krve a smrti. Stojí před vojáky. Jsou špinaví od bláta a zaschlé krve. Někteří ovázaní, jiní s krvácejícím ránami. Sténají, modlí se, křičí, klejí. Je jich tam asi dvacet. Stojí před nimi a nedokáže pochopit, kde jsou ti krásní vojáci, které si pamatuje. Najednou ji někdo chytí za ruku a táhne ji k sobě. Je to jeden z vojáků. Na krku má velkou řeznou ránu. V zaschlé černé krvi leze moucha. Voják ji táhne blíž a blíž. Skrz vyražené zuby mu tečou sliny smíchané s krví. Už cítí jak mu z úst táhne laciný alkohol. Něco ji říká, nerozumí mu ….. bojí se, tak strašně se bojí. Vyškubne se vojákovi a utíká. Utíká pryč! Pryč odtud! Bohužel v panice zamíří špatným směrem. Běží přes bitevní pole a nevnímá pozůstatky bitvy. Jako by běžela v tunelu. Vše kolem ní je rozmazané. Nemyslí, nevnímá, jen běží. Občas se jí pokusí někdo chytit, ale je mrštná. Přeskakuje zlomenou oj rozbitého vozu, obíhá mrtvého koně s rozpáraným břichem. Najednou to ale nejde dál. Stojí před hromadou mrtvých těl. Stojí a zírá na ty mrtvé oči. A ty oči se dívají na ní. Ano, ano, dívají se na ní. Provrtávají ji pohledem. Vidí jí až do duše! Hrůzou sotva dýchá.  Je jako v transu. Kolem ní se začínají rojit stíny. Volají na ni! „Gwen …. Gwendolin …. Pomoz nám! ... My víme, že nás vidíš! Pomoz nám!“ Konečně se probere a začne strašně křičet a chce utéci. Stojí však po kolena v blátě a nemůže vyndat nohy! Zoufale se snaží, zoufale sebou zmítá a křičí. Najednou přichází voják, vytáhne ji z bláta a chce ji dál nést. Ale ona křičí, kope, kouše. Konečně je zas nohama na zemi. A utíká, utíká směrem k domovu. A za ní jdou stíny a volají „Gwendolin, počkej na nás … neutečeš …. My si tě najdeme“

Neutekla jim. Zbytek života je slyšela a viděla. A nedokázala jim pomoci. A nedokázala pomoci ani sobě. Stíny s ní zůstaly a výjevy z děsivé bitvy ji strašily téměř každou noc. Příliš velká a krutá daň za zvědavost malé holčičky.