Modrá mlha ve vzpomínkách

Vzpomínám, jak jsem byla malá, radostné okamžiky mého života. Byla jsem dětsky naivní a věřila, že všechno bude fajn a není, nikdy nebylo, štěstí se dávno ztratilo. To je mi líto. Ztratila jsem dětskou víru a naivnost, už nejsem dítě a ani dospělá, vlastně nikam nepatřím, může jen doufat, můžu vzpomínat… Ale jak? Chtěla bych znovu prožít dětství, ale už nevěřím, nevěřím, že se to stalo, bylo moc krásné, těžko se vzpomíná, teď… Všechno jako by zahalila modrá mlha… mlha smutku, spředená z přesmutných okamžiků, které jako by zakrývala ty krásné, jako by splývaly a krásné barvy se rozpouštěly v modru té smutné mlhy. A ona stále narůstá s každým dnem, jako by mizela šťastná barva a všechno zalévala jen modrá a fialová, jen smutek a samota, jako by čekaly, snad chtějí ublížit… Tvoří slzy, kterých je příliš mnoho, na to, abych si jich nemohla všímat a příliš málo, na to, aby vytekly, stále jen tlačí, ale nedokážu plakat, už to snad neumím? Nebo se jen mlha nedokáže rozhodnout, jestli chce ven, vytéct v kapkách slz, vytvořit mokré cestičky a pak se vypařit a nechat mapy ze soli. A mlha se jen válí, pomalu, strašně pomalu a udržuje stále smutnou náladu.