Jel pes!

Jede pes!

Na vysoké škole jsem v průběhu svých studií zjistila neuvěřitelnou skutečnost: Pokud jedu na zkoušku nebo jinou písemku a jede se mnou v tramvaji pes, mám štěstí a vždycky mi to dopadne dobře.

Zpočátku jsem to brala jen jako náhodu. Zlomovým okamžikem byla zkouška z managementu, na kterou jsem uměla zhruba polovinu učebnice. Naskočila jsem tenkrát na poslední chvíli do již zavírajících se dveří tramvaje a u jednoho sedadla uviděla černého vlčáka. Pes klidně ležel na podlaze a ukazoval mi svůj růžový jazyk.

Tonoucí se stébla chytá. Proto i já, skoro neplavec v oblasti managementu, zadoufala, že mi ten pes přinese štěstí. Přinesl. Vytáhla jsem si otázku z první půlky učebnice, kterou jsem uměla.

Pes jedoucí v tramvaji se stal symbolem úspěšně složené zkoušky a celkově úspěchu jako takového.

Časem se působnost štěstí rozšířila i na psy jedoucí v autobuse, trolejbuse nebo ve vlaku. Každá cesta jakýmkoli dopravním prostředkem ve kterém jsem cestovala společně s jakýmkoli psem byl pro mě zážitkem plným euforie.

Problém nastal, když jsem se přestěhovala blíže ke škole a nemusela již hromadnou dopravu využívat. Co s tím udělat, zamýšlela jsem se plná obav ze zkoušky z ekonomických teorií. Myšlenku, že budu ráno před zkouškou jezdit po městě sem a tam, než v některé najdu psa, jsem zavrhla.

Tonoucí se stébla chytá. Jelikož jsem se cítila téměř utonutá, vzala jsem papír a začala kreslit. Z obrázku se na mě usmíval hnědý pes, jehož rasu nebylo možné identifikovat, kterak sedí u dveří chatrné tramvaje jedoucí po kostrbatých kolejích.

Výtvor jsem zasunula do průhledné fólie, dala ji do tašky a vzhůru na zkoušku.

Své obavy, jestli se tenhle druh psa taky počítá jsem si uměla vysvětlit. „Vidím psa v tramvaji? „

„Vidím. Takže žádný strach.“

Zkoušku jsem udělala. Jestli to bylo tím, že jsem to uměla, nebo tím psem na papíře, jsem neřešila.

Nastal den mých státnic.Přemýšlela jsem, že v tak závažném okamžiku není možné spoléhat na psy v jakékoli formě. Musela jsem z hlavy dostat myšlenky pověrčivosti. Přece mě nevyhodí, jen kvůli tomu, že nepotkám v tramvaji psa! Toho papírového jsem samozřejmě vzala s sebou a k tomu jsem ho i pohladila. Tonoucí se stébla chytá. Dnes jsem ležela na dně moře zcela utopená.

Nastoupila jsem do zadní části autobusu. Sedla jsem si proti směru jízdy a sledovala vosu, která systematicky narážela do okenního skla. V tom jsem si ale vzpomněla na psi. „Jsem takhle obráceně a kdyby nějaký jel, tak si ho ani nevšimnu!“ Pomalu, pomaličku jsem otáčela svou hlavu doprava směrem k řidiči. Pod sedadlem jsem zahlédla nohy. Psí nohy. Nohy černého psa ležícího na podlaze.