Moje mašina

 

MOJE MAŠINA

 

Na polštář mé knoflíkové povzdechy

jen tiše bulím do deky.

Mám pár velkých ne,

co každý den je znovu zabije.

 

Mraky jdou “ šourem” na dotyk

a hvězdné prázdno slyší vzlyk,

co dere se ven od srdce,

až tak si vězí hluboce

ztráta nitě života,

co občas se Vám zamotá,

když teta usne u vřetene,

tak to pak žere,

že s Vámi nesouvisející trampoty

šmodrchají Vás do prázdné pustoty.

 

Propadám se na dno louží,

co supi nad ní krouží,

a jejich stín hází na hladinu

hrozbu, kterou nepominu.

Natáhni ke mně ruku dítě štěstěny,

vždyť já na rozpuku stojím u stěny

a čekám, až se chopím té Tvé paže,

co se s mojí vděčně sváže.

 

Bůh mi řekne, že nemám si nač stěžovat!

Ale koho já a kdo mě k sakru bude milovat?

Sádrový výlisek – výlisek všední doby?

Jó děvče, dneska to tak chodí,

tak každý se tu s každým vodí.

Pak hrajem hru na fanty a vadí, nevadí.

Člověk by nevěřil, jak život se tu vyřádí.

 

A já čekám u odkvetlých pampelišek.

Chvilku fňukna, chvilku bazilišek

a dívám se na rozjetý vlak

snad nasednu až pak,

co přestane být vydýchaný vzduch,

tlačenice a z potu puch.

Já mám totiž času “ haba kuk”,

a když nechytnu ho…

je to fuk.

---