Písmák "Stáhla" jsem se do kouta jako vždy, když je mi špatně. Tentokrát to však bylo jiné, najednou všechny moje zraňující myšlenky byly pryč a zůstala jen prázdnota. Chtěla jsem si něčím naplnit hlavu, ale nešlo to, místo obvyklého koloběhu přemýšlení se v mé hlavě rozhostilo velké nic. Na jednu stranu mi bylo o tolik lehčeji, na druhou stranu jsem si říkala: "Co se děje?"
Léta jsem byla zvyklá na potkávání "draků mé duše" den co den, a najednou jsou pryč. Jsou pryč? Pryč? Ale kde? Přece se nevypařily jako pára nad hrncem, na to byly příliš hluboko zakořeněné. Už dlouho jsem si je "pěstovala" a opečovávala. Odrážely se v každé mé myšlence, v každém mém činu. Měly nade mnou neuvěřitelnou moc, nezdá se mi příliš pravděpodobné, že by se najednou sebraly a jen tak vzdaly boj, zvlášť, když už ho měly téměř vyhraný.
Napadlo mě, že možná nezmizely, možná jen dosáhly na vyšší úroveň své existence a proměnily se v "mýdlovou bublinu" plující v nitru. Z venku působí jako duhová kulička, ale uvnitř zeje prázdnotou. Koho vlastně klamu? Sebe nebo okolí? Kdybych věděla, že někdy dojdu až sem, možná bych si víc vážila svých "draků".Léta jsem byla zvyklá na potkávání "draků mé duše" den co den, a najednou jsou pryč. Jsou pryč? Pryč? Ale kde? Přece se nevypařily jako pára nad hrncem, na to byly příliš hluboko zakořeněné. Už dlouho jsem si je "pěstovala" a opečovávala. Odrážely se v každé mé myšlence, v každém mém činu. Měly nade mnou neuvěřitelnou moc, nezdá se mi příliš pravděpodobné, že by se najednou sebraly a jen tak vzdaly boj, zvlášť, když už ho měly téměř vyhraný.
Co to vůbec povídáš? Zdá se Ti snad, že jsi si jich vážila málo? Vždyť Tebou cloumaly jakou bouře malou rybářskou kocábkou na otevřeném moři. Měly nad Tebou neuvěřitelnou moc, byly nejlepšími svůdci Tvé duše, která je lascivně přijímala a hýčkala je ve své náruči.
Nyní je náruč prázdná, jen ztrnule čeká na poryv větru. Vítr, ani lehounký vánek nepřichází...
... nyní duši vládne bezvětří.