4

Probudil se. Zpočátku neviděl nic. Slyšel jen nepříjemný pravidelný zvuk. Na nic si nevzpomínal, nic necítil. Po chvilce začal rozpoznávat obrysy. Nejprve

poznal okno. Proudilo ním jasné světlo a celou místnost zbarvovalo do zlatava. Nad sebou viděl spoustu zvláštních pytlíčků a lahviček, ale nevěděl k čemu

mohou sloužit. Slyšel kroky. Pomalu se k němu blížila žena. Byla oblečena celá v bílém a tvář měla překrytou modrou rouškou. Přál si aby si jí sundala, aby

si mohl prohlédnout její tvář, ale neměl sílu promluvit. Nevšimla si ho a pomalým krokem pokračovala dál. Z dálky slyšel dva hlasy, ale ani jeden nepoznával.

 Nad postelí visela cedulka. Jméno na ní přečetl, ale nic mu neříkalo. Chtěl si vzpomenout, jak se jmenuje on, ale čím déle přemýšlel, tím víc se v sobě

ztrácel. Nevěděl kde je, nevěděl proč tam je, ale hlavně nevěděl kdo je. Zase zaslechl kroky. Byly rychlejší a blížily se k němu. Chtěl se pohnout aby na

sebe upozornil, ale tělo jako by ho neposlouchalo zůstalo bezvládně ležet. Žena si ho přesto všimla a zastavila se u něj. Koukala na něj součitně. On na ní

prosebně. Narovnala mu peřinu, prohlídla jeden z pytlíčků nad jeho hlavou, pohladila mu ruku a pomalým krokem odešla. Smutně se za ní koukal dokud nezmizela

ve dveřích. Bylo mu jako by ztratil nejlepšího přítele. Zoufale se snažil vzpomenout si sebemenší maličkost ze své minulosti, ale marně. Cítil jen práznotu.

Stále poslouchal. Nechtěl aby mu unikl sebemenší zvuk. Neslyšel však nic kromě toho pravidelného vysokého tónu. Slyšel ho celé dny, týdny, měsíce. Vytvořil

si k němu zvláštní vztah. Byl to jediné, co ho spojovalo s vnějším životem. Byl s ním pořád. Byl jeho jediný přítel. Hluboko v srdci cítil, že jeho život

závisí na tom jediném, pravidelném tónu, ale přesto každý večer usínal s prosbou, aby konečně utichl, aby navždy ukončil jeho trápení..