Pokušení

Pokušení

Jsem tajný agent, který nesmí mluvit o svých akcích. Vím, že tím porušuju příkazy, který jsem obdržel, ale chci, aby po mně zůstala nějaká památka. Neumírám, to vím na sto procent, protože jsem ve skvělé formě, každý den cvičím na nejnovějším stroji, který mi obstaraj, mám upravenou stravu a dopujou mě vitamíny.

Jednou za měsíc mi daj tajný úkol, o kterym nikdo nemluví. Musím se pochlubit, že jsem jediný, kdo to zvládl, protože nás bylo šest a já jsem ten, kdo všechno  násilí přežil. Ostatní buď utekli, anebo zemřeli, prostě nemohli vydržet trestání elektrickejma šokama. Škoda jich. Byla mezi nimi jedna slečna, která mě dostávala do varu, jenže ji přeložili na jiné oddělení a doteď o ní nic nevím. Ten její pohupující se zadeček a uhrančivý oči. Kdybste viděli tu purpurovou barvu!

Zpátky k mému zpovídání, tak tedy co tajná akce, to jedna operace. Divíte se? Já ani ne, už jsem si zvykl, protože jsem byl opravdu velký střízlík a hlavně ne moc chytrej, po pár zákrocích a testech se vše zlepšilo jak po fyzické, tak po psychické stránce. Předtím jsem nebyl nic, a teď jsem někdo! Jsem na sebe pyšnej, že jsem se dokázal tak vypracovat. Bez mýho úsilí by byly zákroky a všechny ty obíhačky kolem k ničemu!

Moji „zlatou klec“, která se nachází na podvodní tajné stanici, hlídaj tři vycvičení agenti. Je tady riziko, že bych mohl utýct, takže si mě takto pojistili. Nejsem naštvanej, akorát mi to přijde kapku nespravedlivý a bohužel musím říct, že čím větší ostraha, tím větší pokušení.

Vždycky, když mě přenášej z úkolu, který spočívá v tom, že musím co nejrychleji najít daný cíl, tak se mi dělá zle. Napadlo mě, že to může bejt zapříčiněný mořskou nemocí, protože mi mořský vlny způsobobaly dost nepříjemný stavy. Nejhorší na tom je, že vědí, jak nenávidím houpavý pohyby, a zdá se mi, že se mi pokoušej navodit stresový situace. Jednou jsem zaslechl, jak starší z přihlížejících doktorů říká, že je to pro moje dobro. Po náročnym transportu následuje chvilka pokušení, kdy otevřou plastovou věc a já musím přelízt do svýho bejváku! V tu chvíli přemejšlím o tom, co by se asi stalo, kdybych doktora kousl nebo kdybych vyskočil vedle, ale o to se už postarali. Musím totiž projít chodbou, která je zevnitř z plastu a zvenku z drátu. Nejsem zas takovej hrdina, abych si okusil pocit uškvaření. Dá se říct, že mám pud sebezáchovy.

Ty lidi vůbec nechápou, že čím víc to dramatizujou, tím víc o tom přemejšlím a říkám si, jaký je to asi na svobodě. Tady se samozřejmě špatně nemám, každý den dostávám upravenou stravu s vitamíny a každou hodinu čistou vodu. Samozřejmě, že i můj stroj na běhání, kterej nemá konec, využívám, ale v jednom kuse musím přemejšlet o tom, jaký by to bylo venku. Co když utekla i ta slečna s červenými kukadly? Třeba bychom se někde našli a mohli si užít pěkný povyraženíčko, ale to jsou bohužel jenom dohady.

Zatím si tu mohu dát rozcvičku na prolejzačce, kterou mi sem dali, prej abych zdokonalil svoje smysly a důvtip. A když nemám co dělat, tak sleduju cvrkot kolem sebe. Ano, žiju ve skleněným terárku, z kterýho není úniku.