Kuřátko a obilí

POSTAVY: 1.vypravěč, 2.vypravěč, kuře, oves, pšenice, žito, uvaděč, 3 dobrovolníci z řad publika

Uvaděč: Jakkoli se vám to může zdát nezvyklé v dnešní uspěchané a stresupné době, má náš soubor velice jemnou a citlivou dušičku. Proto jsme se rozhodli vám zahrát milou pohádku Kuřátko a obilí od Františka Hrubína. Děkujeme vám za pochopení. A prosíme vás, nesmějte se nám, moc to ještě neumíme.
1.vypravěč: Jak to bylo, pohádko?
2.vypravěč: Zabloudilo kuřátko. Za zahradou mezi poli pípá, pípá, nožky bolí.
1.vypravěč: Ve vysokém obilí bude večer za chvíli.
Kuře: Povězte mi bílé ovsy, kudy vede cesta do vsi.
Oves: Mlčí.
Kuře: Strká do něj.
2.vypravěč: Co je (skutečné jméno ovsa), co blbneš?
Oves: Todle nemá cenu. Pro tydle lidi já teda hrát nebudu. Dyť se koukni na ty hnusný ksichty. (Ukáže namátkou.) No třeba ty. Moc nečum! Pojď si to zkusit sám, ty chytráku. Tak pojď. No, nebo někdo jinej. Tak pojďte! Myslíte si, bůhví co nejste, co? Tak se pojďte předvíst. Ne? No jak chcete, ale já tady končim.(Odejde.)
Všichni: (Radí se.)
Uvaděč: Prosím vás, mně je to trapný, ale... No, viděli jste, co se tu stalo. Nemohl by to jít někdo zahrát za něj?
1.vypravěč: Jsou ti jenom tři, možná dvě věty.
Uvaděč: Jasně. Co na tom může bejt, zahrát blbej voves.
Oves(z publika): No vidíte, takhle si vážej umělce.
1.vypravěč: No tak se nenechte přemlouvat. Prosím vás. No, třeba ty...

Konečně se podaří přivést na scénu dobrovolníka.
Dobrovolník dostane text Hrubínovy pohádky.

Uvaděč: Tak tedy: František Hrubín: Kuřátko a obilí.
1.vypravěč: Jak to bylo, pohádko?
2.vypravěč: Zabloudilo kuřátko. Za zahradou mezi poli pípá, pípá, nožky bolí.
1.vypravěč: Ve vysokém obilí bude večer za chvíli.
Kuře: Povězte mi bílé ovsy, kudy vede cesta do vsi.
1.dobrovolník: Jen se zeptej ječmene, snad si na to vzpomene.
Oves (z publika): Fušere!
2.vypravěč: Kuře bloudí mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí.
Kuře: Kdo z vás je vlastně ječmen?
Všichni: (Ticho.)
Pšenice: Ticho.
2.vypravěč: Co blbneš?
Pšenice: Co bych blbnul? (Vezme do ruky text.) Tady stojí: Všichni: Ticho.
2.vypravěč: Tak drž pysk. (Obrátí se k publiku.) Pardon. (Obrátí se k hercům.) Kde jsme to přestali?
Kuře: (Chvíli hledá prstem v textu.) Jo, tady. (Čte:) Kdo z vás je vlastně ječmen?
Všichni: (Ticho.)
Kuře (k žitu): Ty seš ječmen, ne?
Žito: Ne, já jsem žito.
Kuře: (Tázavě jde od jednoho k druhému.)
Pšenice: Já jsem pšenice.
Dobrovolník: ...
Oves (z publika): Fušeři!
Uvaděč: (Předstoupí.) Prosím vás. (Odmlka.) Mně je to opravdu strašně trapné. (Odmlka. Další odmlka.) Rozvažte to dobře. Ječmen nemůžete hrát každý den...

Konečně se podaří dovléci na scénu druhého dobrovolníka.
Dobrovolník dostane text Hrubínovy pohádky.

Uvaděč: Takže znovu. František Hrubín: Kuřátko a obilí.
1.vypravěč: Jak to bylo, pohádko?
2.vypravěč: Zabloudilo kuřátko. Za zahradou mezi poli pípá, pípá, nožky bolí.
1.vypravěč: Ve vysokém obilí bude večer za chvíli.
Kuře: Povězte mi bílé ovsy, kudy vede cesta do vsi.
1.dobrovolník: Jen se zeptej ječmene, snad si na to vzpomene.
Oves (z publika): Fušere!
2.vypravěč: Kuře bloudí mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí.
Kuře: Pověz, milý ječmínku, jak mám najít maminku?
1.vypravěč: Ječmen syčí mezi vousy:
2.dobrovolník: Ptej se pšenic, vzpomenou si!
2.vypravěč: Kuře pípá u pšenic, nevědí však také nic.
Pšenice: Jakpak by ne, holenku. Viděl jsem ji s Jeníkem, krmili se perníkem.
2.vypravěč: Co blbneš?
Pšenice: Já? Snad vy. Jasně jsme se domlouvali, že budeme hrát Peníkovou chaloupku, ne?
2.vypravěč: Ne, to tady nikdo neřikal. Co si zas vymejšlíš?
Pšenice: Tak já si vymejšlim, jo? Já si vymejšlim! Víš co? Já se ti na to můžu... (Praští s papíry a odejde.)
Oves (z publika): Fušere!
Všichni na jevišti: (Radí se.)
Uvaděč: (Předstoupí.) Prosím vás, je mi to opravdu velice... (Marně se snaží přečíst.) Jo, aha. ...trapné. (Odmlka.) Sakra pojďte to někdo zahrát, už mě to taky přestává bavit. (Odmlka. Pak klesne na kolena a sepne ruce. Zoufale:) Prosím!

Konečně se podaří dovléci na scénu třetího dobrovolníka.
Dobrovolník dostane text Hrubínovy pohádky.

Uvaděč: Tak snad naposledy. František Hrubín: Kuřátko a obilí.
1.vypravěč: Jak to bylo, pohádko?
2.vypravěč: Zabloudilo kuřátko. Za zahradou mezi poli pípá, pípá, nožky bolí.
1.vypravěč: Ve vysokém obilí bude večer za chvíli.
Kuře: Povězte mi bílé ovsy, kudy vede cesta do vsi.
1.dobrovolník: Jen se zeptej ječmene, snad si na to vzpomene.
Oves (z publika): Fušere!
2.vypravěč: Kuře bloudí mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí.
Kuře: Pověz, milý ječmínku, jak mám najít maminku?
1.vypravěč: Ječmen syčí mezi vousy:
2.dobrovolník: Ptej se pšenic, vzpomenou si!
2.vypravěč: Kuře pípá u pšenic, nevědí však také nic.
3.dobrovolník: Milé kuře, je nám líto, ptej se žita, poví ti to.
Pšenice (z publika): Fušere!
Oves (z publika): No bodejť!
1.vypravěč: Kuře hledá žitné pole, ale to je dávno holé.
2.vypravěč: A na suchá strniska vítr tiše zapíská:
(Ticho.)
Kuře: (Strčí do žita.)
Žito: Kikirí, kikirí, proč mám vstávat ve čtyři?
(Pauza.)
Uvaděč: (Předstoupí.) Podívejte, mně je to opravdu velice trapné, ale... Kuře (rychle): Děkuji ti žitné pole.
Žito: Mňauky mňau, mňauky mňau, už nás trápit nebudou.
Kuře: Koho, milé políčko?
Žito: Mée mé, mée mé, s lidmi už být nechceme.
1.vypravěč: A tak mámu zakrátko našlo také kuřátko.

    THE END