Na Kameni Kámen

Na Kameni kámen (úrazu) .. 

      Byla to klasická červencová sobota.. teplota vzduchu byla spíše dubnová, obloha jak v listopadu.  Avšak byl tu i ryze letní atribut – diskotéka Bílý kámen. Jako snad každou letní sobotu jsme se jali vyrazit tam. Snažili jsme se zařídit odvoz, jelikož Mirek si chtěl dopřát pár drinků, čemuž se Já rozhodně nedivím a přál jsem si pro něj totéž. Avšak okolnosti se do poslední chvíle zdáli být proti nám, a Mirek se pomalu smiřoval s tím, že opět usedne za volant svého vozu. Ale překvapil nás Mirkův kamarád Martin s tím, že  pojede s námi, což bylo v plánu, ale že s sebou vezme i svou přítelkyni Gabrielu – se kterou připravují stavbu domu (sklon střechy 17 stupňů).. Takže doprava byla zajištěna. Gabriela řídila.. Bylo sice nad slunce jasné, že domu s nimi nepojedeme, jelikož naše způsoby a především délka zábavy se rozchází, ale na místě jako je Bílý kámen nebývá (obyčejně skutečně nebývá) problém sehnat odvoz do Mladé Boleslavi a z toho jsme vycházeli.. Hned po příjezdu jsme se rozdělili a bavili se po svém. Odjezd Martina a Gabriely jsme ve změti lidí nezaznamenali, ale netížilo nás to. Boleslaváků zde bylo požehnaně a tak jsme situaci s odvozem zatím nechali otevřenou a bujaře se bavili hudbou, tancem, pitím a pozorováním všeho co se kolem nás dělo.Venku poprchávalo a ochlazovalo se, ale zábava byla stále stejně zábavná. Začalo svítat. V průběhu zábavy jsme sehnali dvě volná místa. SUPER

       Po šesté hodině ranní končí Blue Bar, je už světlo a stále prší. V sedm doznívá poslední skladba i na diskotéce a je tedy čas najít 3 kluky, kteří měli společnou cestu. 1. jsme potkali na končící diskotéce a druhého jsme šli vyzvednout do chatky nějakých HOLEK. Holky byly unavené a  polehávaly na proleželých postelích. Usadili jsme se na nevelké terase u vchodových dveří do obou traktů chatky a čekali na kamaráda, který se v dívčí chatce nacházel. Čekání na člena posádky se nám snažila zpříjemnit jedna z obyvatelek hudbou. K mému podivení se jí však nelíbila ani jedna písnička z asi 25 které pustila (a do svého telefonu pravděpodobně sama stáhla) a tak jsme slyšeli vždycky jen pár tónu a slov… Djka byla otrávená tak, jak holky v jejím věku otrávené bývají - okázale otrávená a šla se osprchovat. Návštěvník vstal a my mohli konečně vyrazit k vozu, ve kterém spal řidič a jet do Boleslavi. Řidič však spal tvrdě a  ani po probuzení se neměl k tomu aby umožnil odjezd – s tím, že se vyspí a pak se pojede.

      Bylo osm a v jídelně se začali podávat snídaně. Protože stále ještě pršelo šli jsme se schovat do pomalu ožívající budovy. Neměl jsem chuť k jídlu a tak jsem nejedl.. Zhruba za ½ hodiny jsme se vrátili k vozu a pokoušeli o nemožné – přimět řidiče k odjezdu. Ted už v autě  spali všichni 3 „zachránci“ a situace nevypadala valně. Získali jsme tedy číslo na někoho jiného, kdo by pro nás mohl přijet a vrátili jsme se do jídelny.. Kde se vzala tu se vzala, pro snídani se přiřítila mon Dieu. Zavolali jsme na ní a ona, ráda že nás vidí, přišla k nám a my jí vylíčili  nastalou situaci. Ona odešla pro míchaná vajíčka s tím, že se vrátí a něco vymyslí. Získaná čísla jsme tedy nepoužili a těšili se nové řešení.. Mon Dieu přišla s vajíčky a s informací, že je tu jeden kluk z Boleslavi, který nás odveze. Nebyli jsme s to dobrat se podle popisu (malej krpatej) jeho jména, ale bylo nám to jedno – hlavně že se pojede domů. Byli jsme odvedeni k chatce kterou mon Dieu obývala spolu s přítelem. Přítel dostal vajíčka a my šli najít chatku malýho krpatýho. Nebyla daleko. Malej krpatej pomalu odnášel věci do auta a to, alespoň z mého pohledu zvěstovalo brzký odjezd. Řekl, že to nějak pobalí a pojedeme. Načeš se z chatky vyloupla jeho drahá polovička – malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba – nechal jsem se unést – hnědá nebyla a po plachetce ani stopa, nicméně polednici bych snad toho rána potkal radši.Slovní spojení špinavá blondýna, v jejím případě nepoukazovalo na tmavší odstín jejích blond vlasů. Měla mokrou bundu s rukávy, které byly podstatně delší než její ruce. Byla velice roztěkaná a zoufale sháněla balící papírek. Mluvila v krátký větách, jež postrádali klasické uspořádání slov a s tím i význam. Horko těžko jsem se bránil smíchu. Ona chvíli zmateně přešlapovala po terase a najednou nečekaně (nic z toho co udělala, nebo řekla se nedalo čekat) změnila tón a řekla nám ať vypadneme. Nevěřícně jsme střídavě koukali na ní a jeden na druhého. Malej krpatej nám klidně oznámil ať jdeme pryč, že si nás pak najde a hodí nás domů. Šli jsme tedy. Vařila se ve mně krev a snad i moč, jak mě vytočilo její jednání. Rozhodli jsme se ještě jednou zkusit vzbudit posádku auta, ale to bylo stejně marné jako předchozí pokusy. Že bychom přece jenom použili ta získaná telefonní čísla? Najdnou jsme však zahlédli malýho krpatýho jak prochází kempem a někoho (nás) hledá. Šli jsme mu tedy naproti. Řekl, že si dá ještě kafe a pojedeme. Už mi bylo všechno jedno, bylo asi 10 hodin a já už ani nebyl unavený. Šli jsme tedy ke stánku se zastřešenou terasou – stále ještě pršelo. Malej krpatej si dal tureckou kávu a posadil se s ní ke stolu. Když jsem se asi po 15 minutách podíval na místo, kde seděl a zřel jsem, že káva je ještě nedotčená bylo mi jasné, že to na brzký odjezd už zase nevypadá. Dal jsem si víno a probíral se k životu. Na Mirka padla únava a moc chtěl jet domů. Malej krpatej si k nám přisedl - nevím proč to neudělal rovnou - a povídal si s námi. Zjistili jsme, že ačkoli se neznáme ani od vidění, máme spoustu společných známých a kamarádů. Konečně dopil svojí tureckou kávu a mohlo se vyrazit. Do chvíle, kdy jsem usedl na sedačku jeho auta a uslyšel zvuk motoru jsem nevěřil, že odjedeme.

        Domů jsme se dostali v čase oběda. V celém domě to vonělo pečenými kachnami, králíky a jinými svátečními dobrotami. Já se pouze umyl a spadl do postele. Večírek se protáhl, řekl jsem si a spal.