Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRuské pohádky
20. 10. 2008
1
1
530
Autor
Dalenka
Můj život udělal jednoho dne kotrmelec a tak jsem se zčista jasna stala majitelkou velkého řetízkového kolotoče, jedné maringotky a postarší Liazky. A aby to nebylo nudný, tak se vše nacházelo v Ruské federaci v Krásnodarském kraji.
Odjížděli jsem v březnu, zima byla strašná. Jeli jsme vlakem do Waršavy a odtud osm hodin autobusem do Kaliningradu na letistě no a potom tři hodiny letecky do Krásnodaru.
Jeli jsme s úplně cizími lidmi. Cestovali s námi dva starší manželé - naši vedoucí a dva mladší manželé, bohužel taky cvoci. V Krasnodaru byla jestě tma a taky vlhko, je tam obrovská přehrada. Po tolika letech jsme se měli zase stát lidmi z lunaparku a tak, když jsem otvírala dveře maringotky, zmítaly se mnou rozporuplné pocity. Chlapi zapli elektriku a vodu a tak jsem druhej den vyrazila s Andrejkou na nákupy. Nebyly tam žádný supermarkety, neměli jsme auto a trolejbusy vypadali nebezpečně, raději jsme šlapali kilometr pěšky tam a nazpátek. Ještě, že jsem měla nákupní tašku na kolečkách.
Tržiště mě uvítalo masovým trhem, na špinavých pultech se válely kravské hlavy, kopyta, taky nějaké vnitřnosti a mezitím byla změt masa. Vše ohavně páchlo. Všichni na mne něco pokřikovali, nerozuměla jsem ničemu. Andrea mi dělala překladatelku a tak jsem něco nakoupila. Zjistila jsem, že hodiny ruštiny, jsem totálně prošvihla a nebo, že nás učili nějakou jinou ruštinu, kterou se, bohužel, v Rusku nemluví, ale u nás to ještě nikdo neví...
Bylo to kruté, ale byla jsem pyšná, protože jsem pantomimicky dokázala nakoupit třicet vajec a jedno kinder vajíčko. A tak jsme táhli domů, tašky těžký, kolem nás jezdili žigulíky a moskviče, sem tam projel polorozpadlej trolejbus, ale mě to nevadilo, byla jsem, jak již jsem řekla, pyšná, jak jsem dobře nakoupila. Jenže Rusko mělo své nástrahy a jednou z nich byl podchod.
Dodnes nechápu, co mě to napadlo jít pruhem pro kočárky a táhnout vozejk za sebou. Asi po čtyřech schodech nabral vozejk grády a tlačil mě před sebou jak raketu. Přibližně na dvacátém schodě jsem přestala stačit jeho tempu a rozplácla se jak dlouhá, tak široká. Zoufale jsem sledovala jak moje vejce plachtěj vzduchem a pak příšerná rána, přistály. Nadobro. Vydrželo jenom jedno. To kinder vejce pro Pepína. Tak jsem se vrátila z nákupu špinavá, pobitá a s poznatkem, že to tady nebude žádná hračka.
Odjížděli jsem v březnu, zima byla strašná. Jeli jsme vlakem do Waršavy a odtud osm hodin autobusem do Kaliningradu na letistě no a potom tři hodiny letecky do Krásnodaru.
Jeli jsme s úplně cizími lidmi. Cestovali s námi dva starší manželé - naši vedoucí a dva mladší manželé, bohužel taky cvoci. V Krasnodaru byla jestě tma a taky vlhko, je tam obrovská přehrada. Po tolika letech jsme se měli zase stát lidmi z lunaparku a tak, když jsem otvírala dveře maringotky, zmítaly se mnou rozporuplné pocity. Chlapi zapli elektriku a vodu a tak jsem druhej den vyrazila s Andrejkou na nákupy. Nebyly tam žádný supermarkety, neměli jsme auto a trolejbusy vypadali nebezpečně, raději jsme šlapali kilometr pěšky tam a nazpátek. Ještě, že jsem měla nákupní tašku na kolečkách.
Tržiště mě uvítalo masovým trhem, na špinavých pultech se válely kravské hlavy, kopyta, taky nějaké vnitřnosti a mezitím byla změt masa. Vše ohavně páchlo. Všichni na mne něco pokřikovali, nerozuměla jsem ničemu. Andrea mi dělala překladatelku a tak jsem něco nakoupila. Zjistila jsem, že hodiny ruštiny, jsem totálně prošvihla a nebo, že nás učili nějakou jinou ruštinu, kterou se, bohužel, v Rusku nemluví, ale u nás to ještě nikdo neví...
Bylo to kruté, ale byla jsem pyšná, protože jsem pantomimicky dokázala nakoupit třicet vajec a jedno kinder vajíčko. A tak jsme táhli domů, tašky těžký, kolem nás jezdili žigulíky a moskviče, sem tam projel polorozpadlej trolejbus, ale mě to nevadilo, byla jsem, jak již jsem řekla, pyšná, jak jsem dobře nakoupila. Jenže Rusko mělo své nástrahy a jednou z nich byl podchod.
Dodnes nechápu, co mě to napadlo jít pruhem pro kočárky a táhnout vozejk za sebou. Asi po čtyřech schodech nabral vozejk grády a tlačil mě před sebou jak raketu. Přibližně na dvacátém schodě jsem přestala stačit jeho tempu a rozplácla se jak dlouhá, tak široká. Zoufale jsem sledovala jak moje vejce plachtěj vzduchem a pak příšerná rána, přistály. Nadobro. Vydrželo jenom jedno. To kinder vejce pro Pepína. Tak jsem se vrátila z nákupu špinavá, pobitá a s poznatkem, že to tady nebude žádná hračka.