Případ nevěrné Kláry - 4.Touha

4. Touha

Opět na tohle šlápnutí vedle zapomněli. Ona tedy ne, pořád ho měla před očima, dusilo ji, tížilo ji. Ale nemluvili o něm. Nemluvili o více věcech, nemluvili o jejím příteli, nemluvili o tom, proč má její básničky a dílka vystavené v pokoji, nemluvili o věcech, které by je mohli ranit.

A tak se pořád občas scházely, ona si pak vždycky kladla otázky, kam to směřuje, proč se to děje. Ale nechtěla znát odpovědi a bála se pravdy. Byla ráda za ty chvilky, protože nechtěla vědět jak to skončí.

Uplynuly dva roky . Ale když už myslela, že jejich vztah se ustálil a že ví, co chce a co od sebe očekávají, přišla rána z čitého nebe.

Opět to snad bylo kouzlem okamžiku tráveného se společnými přáteli, rumem a kolou. Nejprve měli od sebe odstup, před ostatními kamarády jako by ještě víc chtěli ukázat, že se nic neděje. Najednou však seděli vedle sebe a najednou mu ležela v náruči. Povídali si a on ji hladil po vlasech. Bylo to tak přijemné. Nezajímali se, co na to říkají ostatní a užívali si svoji přitomnost. Když se ostatní rozhodli uložit ke spánku, rozložili si spaní v místnosti vedle sebe a dále si podívali. O čem? Na tom nezáleželo. Ve vzduchu něco bylo a asi to oba věděli. Různě se pokoušeli a škádlili, lechtali a tiše smáli, ostatní usílnali a vedle v místnosti si povídali poslední bdělí. Když cítila jeho teplo, jeho přítomnost, jeho tělo, točila se jí hlava.