jedno zvláštní odpoledne

Jdu cestou, samotou, mé kroky míří do neznáma, kde je konec? Pomoz mi, haló, jak jen jít dál mám! Cesta se mi skrývá do neznáma a já uvězněna v nádobě svého těla, nikdo mě neslyší, pomocná ruka nikde k zjevení, má duše tak křičí nahlas, ale nikdo mě neslyší co jen dělat mám? Kam se otočit? Kam se hnout? Do hloubky nejhlubší, kde konce není vidno, padat do černé tmy a nikdo už mě nezastaví začínám krvácet, ztrácím vědomí obloha zaplavena v červáncí - to má krev a já jako opar mizím z nich má mysl je zkalená životem tímto vrátit zpět se nedá tak jak to vše se pokusit změnit jak jen to jde? vrátit se v čase nazpět k plodu v těle matky zabít se a nenarodit se na svět utrpení mé duše začalo již tady objevování toho všeho, té špíny, bolesti, neklidu, osudu! jak jen mi to osud řekl do očí? jdi cestou svou známě neznámou a pak pochopíš jdi a nevracej se, trest ti za to hrozí tento kruh je prokletý a nenávratný jak dále mě samota potrestá sama zavřená ve svém těle kolik hodin ještě strávím sama se sebou sama uboze sobecká jsem v tuto chvíli ke všem! sám je přeci každý - proč to teda snáším tak blbě jenom já Deprese černá ozývá se ve mně jak jen s ní bojovat bez medikace cítím, že se rozpouštím v teplý vánek a proudím a unáším při tom i tebe neznámé čas stojí a nepluje dál, to já ho ovládám stop tedy kážu já v tento moment zapomenme na to, že jsme, zastavme se na okamžik věčnosti rozpustíme vše ve vesmíru a to navěky ztratím vše jen kvůli tomu všemu? má duše promlouvá skrze mé tělo, mé prsty píšou na klávesnici píšou jako o život, ví, že je to marné, tak alespoň výpověď podají, pro ty, kteří pomoc potřebují a snaží se žít věčně mé modré oči už skoro nevidí, jak v hlubině se propadám a světla ubývá voda mě objímá a přivlastňuje si mě celou - topení ani necítím a konec.........konec proudí z celého těla......rozdělujeme se né, nechci se rozdělit, chci zůstat s ním, vždyť bojovalo celou dobu se mnou po boku, byla bych nevděčná a to nesnesu!