Kroužek jako absolutní odpor

Slovo kroužek mi připadá výsostně nechutné. Dlouho jsem uvažovala o tom, kde tato nechuť může mít kořeny. Vzpomínala jsem na dětství, které je podle Sigmunda Freuda zodpovědné za všechny naše deviace a vyšinutosti. Když jsem si po několika neúspěšných vzpomínkových seancích na žádnou podezřelou příhodu z dětství nemohla vzpomenout, usoudila jsem, že zakopaný pes bude zakopaný mnohem hloub, než jsem myslela. Rozhodla jsem se tedy, že si vyrobím mast z Durmanu obecného, latinsky Datura stramonium, který je stejně tak účinný jako jedovatý. Po čtyřech dnech strávených výrobou masti jsem si ji před spaním namazala na oční víčka, jenom střídmě, aby psychotropní účinky nezkreslily mé opravdové vzpomínky z minulé inkarnace. Zkrátím to a nebudu popisovat výrobu masti a průběh usínání, toto není návod jak proniknout do minulého života. Když jsem usnula, pocítila jsem...

  Ve vzduchu je cítit vosk a hořící dřevo. Stojím na zeleném koberečku před krbem, a ze svého úhlu pohledu vidím objemnou čínskou vázu s květinovým motivem a dvěma uchy, polovinu zeleného gauče a kluka, který přede mnou klečí na jednom koleni, právě otevírá krabičku s něčím, co se začíná podezřele třpytit, a já už cítím, že tahle scéna nebude vůbec příjemná. Chtěla jsem si s tím klukem jen zalaškovat, nic pracovního, je bohužel chudý jako kostelní myš.
 

  Odjakživa mě bavilo padat mužům do očí, jak říká moje poetická máma, a tak jsem se mohla stát buď štětkou, modelkou, nebo sňatkovou podvodnicí. Hádejte, co jsem si vybrala.

   Je mi dvacet šest let, ale vypadám na jednadvacet, a už půl roku žiji ve státě Connecticut v severovýchodní Americe. Používám stejný parfém jako Marilyn Monroe a mám krásné dlouhé nohy, které mi zajistily už mnoho výhodných manželských svazků. Hoch, který přede mnou klečí, se jmenuje Dean; poznala jsem ho o víkendu. Netuší, že k tomu, abych jej milovala, musí mít na kontě hezkých pár tisíc. A bohužel netuší ani to, že je nevyhnutelné, abych mu dnes zlomila srdce.
  Nervózně se poškrábe na lokti a se zrakem sklopeným k prstýnku pronese frázi, kterou si určitě zkoušel celé odpoledne: „Tenhle malý kroužek mi dala babička, když byla na smrtelné posteli. Říkala, že jej mám dát holce, se kterou budu chtít strávit život. A já, už když jsem tě viděl poprvé, jsem věděl, že ta holka jsi ty. Vezmeš si mě, Jeanny?“ zašeptá a efektně zvedne zrak.
  Myslím si, že je to všechno navenek trošku kýč, ale zdržím se jakéhokoliv jedovatého komentáře a řeknu prostě: „To nemůžu udělat, Deane.“
  Dean vypadá vyveden z konceptu, zřejmě si myslel, že je to ten nejbáječnější nápad, jaký mohl dostat: „Proč ne?“ ptá se zmateně.
  „Nejsem holka pro Tebe,“ zůstávám klidná, na projevy bezmezné lásky a nabídky manželství jsem zvyklá.
  „Ale jsi! Jsi úžasná, bláznivá, krásná, zamilovaná…!“
  „Zamilovaná?“ přeruším ho.
  „Ano, já vím, že mě miluješ, Jeanny,“ stoupá si a chytá mě za ruku, „vidím to v tvých očích a stejně tak miluju já tebe!“ říká a oči mu jiskří tak, že bych mu to chtěla věřit.

  Rozvážně vytahuju ruku z jeho sevření. Tak takhle to dopadá, když si chce člověk jednou odpočinout od práce a užít si noc s krásným a na pohled vášnivým mladíkem, místo s nějakým starým osvědčeným zazobaným dědulou. Je mi toho prcka líto, musím mu to říct nějak korektně.

  „Deanne, já tě mám ráda, ale nemiluju tě.“
  „Ale.... vždyť jsme se líbali a ty jsi byla tak… proč jsi mě sem dnes zvala? Myslel jsem… Vypadala jsi…“
  „Deane, je mi to líto. Nemiluju Tě,“ opakuji stále jemně.
  „Možná si to jen nechceš přiznat! Nebo mě ještě začneš milovat, určitě! Můžeme se vzít hned zítra, bude to skvělé, můžu hned zavolat dvěma kamarádům, aby nám přišli za svědky!“

  Zamilovaní muži nikdy nemají soudnost. Nedokáží být jako ženy a vycítit jemný náznak otevírajícího se problému. Zamyšleně otáčím hlavu doprava a jako v každé napjaté životní situaci mě napadají úplně absurdní myšlenky. Dívám se na jídelní stůl, na kterém se povalují talíře se zbytky lososa, sýrové omáčky koupené v restauraci, dva vymačkané citrony a skleničky s vínem a napadne mě, kdo to bude všechno umývat, jestli za sebou tenhle kluk uraženě zabouchne dveře.
  „Deane, prosím tě nech toho. Už mi dochází trpělivost,“ pohled na špinavé nádobí mě úplně rozladil, trochu mě začíná bolet hlava. Dean už není tak zábavný, jako byl poslední tři dny.
  „Čeho?! Říkám ti, že tě miluju a že si tě chci vzít a ty na to, ať toho nechám?!“ zvyšuje hlas, „ať toho nechám?!“ artikuluje výrazně a konsternovaně.
  Chytnu jej za rameno, „Pojď, vypil jsi moc vína, sedni si na gauč.“
  „Ale já jsem nevypil moc vína!“ začíná křičet, „Ty si myslíš, že je to pro mě jenom nějaká hra?!“
  „Uklidni se, nebo vzbudíš sousedy. Uvařím ti kávu,“ pokračuji ve své netečnosti, která se mi spěšně vrátila a uvědomuji si, jak jsou citové výlevy jiných lidí trapné, pokud do nich nejsem citově angažovaná.
  „Já nechci kávu!“ zakřičí už skoro nepříčetně; najednou spustí prudce gestikulující ruce, stojí a kouká se na mě. Nakrčí čelo a začíná šeptat, „já chci tebe, copak to nevidíš? Já tě miluju…“
  Ó, ne, pomyslím si, snad nebude brečet, „Víš co, podívej, dneska tady přespíš a zítra ráno se o tom pobavíme v klidu, donesu ti peřinu, vydrž chvilku,“ spěšně odcházím, abych předešla trapné scéně.
  Když se vrátím, Dean sedí na gauči jako opravdový tragik. Šeptá: „Takže ty mě nemiluješ. … takže ty sis se mnou jen hrála. … já jsem to věděl, takhle je to vždycky, vždycky nějaké skočím na lep. Myslel jsem, že jsi jiná.“
  „Deane,“ chytím ho za rameno.
  „Nech!“ škubne sebou a vstává, „Jdu domů.“
  „Ne, nechoď domů, dneska tady zůstaň!“ vyděsím se při představě, co by takový zostuzený a zlomený člověk mohl vyvést. To by se mi nemuselo vyplatit, musím ho aspoň trošku uklidnit.
  „Proč bych měl?“ má slzy v očích, „Proč? Já… už tě nechci nikdy vidět.“
  „Protože tě mám ráda a mám o tebe strach,“ vemlouvám se mu jemně, „Zůstaň tady dneska.“
  Chytá se za hlavu, „Běž už pryč,“ šeptá, „ už se na tebe nechci dívat, běž pryč!“ sedá si zpátky na gauč a drží si hlavu v dlaních. Rychle odcházím, než si to rozmyslí a znovu se zvedne.
  „Tak dobrou noc,“ mumlám tiše, abych jej nerozčílila.
  

  Půl hodiny je ticho. Už si odlíčená a smířená s dnešním příšerným večerem lehám do postele a usínám, když slyším: „ Kurva!!“ a prásknutí dveří. Posadím se, rozsvítím lampičku a chvíli se dívám se na svůj překvapený výraz v zrcadle. Zjistím, že mi docela sluší. Napadne mě, že to nádobí přece jen zbylo na mě. Po chvíli přemýšlení se zvednu a vejdu do obýváku, abych se podívala, jestli Dean při své zuřivosti něco nerozbil, na to, abych za ním běhala v noční košili, jsem rovnou zapomněla, dobré vůle jsem už měla dost, a ucítím jsem něco divného. Svíčky pořád ještě hoří, je třeba je sfouknout a taky zhasit plamen v krbu. Přejdu k zelenému koberečku a bosýma nohama přejíždím po měkké látce. Je to tak příjemné. Když se tak rozhlížím kolem, všimnu si, že na stole leží papír. Přistoupím ke stolu a přečtu si narychlo naškrábaný vzkaz: Třeba se ti tenhle kroužek bude líbit víc, ty mrcho! Z podivného pachu je teď intenzivní zápach. Nervózně se dívám pod stůl a najednou zahlédnu lejno stočené do tvaru kruhu. „Kurva!“ řvu ozvěnou. Je mi na zvracení.

  Najednou se pokoj rozmlží. Vzpamatovávám se z transu. Běžím na záchod a otáčím žaludek do mísy. Jsem celá zpocená a zuřím. Noční košile se mi lepí na záda a vnímám chlad kachliček pod svými koleny. Zbytek noci raději popisovat nebudu.
  Každopádně je mi už jasné, proč mi dnes slovo kroužek připadá nechutné. Ani nevím, jestli bych tuto příhodu chtěla znát, kdybych si mohla vybrat. Doufám jen, že jsem svůj odpor k tomu slovu nepřenesla i na vás.