Výplata

Přišel za mnou. Už jsem nebyla překvapená, bylo to každý týden stejné. A on opět chtěl peníze... a já? Jistě, jako obvykle jsem mu vysolila půlku svojí mizerné výplaty. Směšné, myslela jsem si, že mi rozvod pomůže. Chvíli po něm to tak i bylo, než mě jednou cestou domů potkal a já přišla s rozmlácenou držkou. Pod tlakem výhružek ohledně zmlácení dětí mu pořád sypu peníze jako to růžový prase, co mi otec jako malé přivezl z NDR.

S ironickým úšklebkem si strkal bankovky do kapsy, zapálil si cigaretu, a svýma špinavýma a upocenýma rukama mě praštil po zadku. Idiot, pomyslela jsem si a s pohledem na jeho uválený a děravý kalhoty jsem pokračovala v umývání podlahy.

A takhle to chodilo týden co týden, každý úterý. Já jsem to brala jako samozřejmost, i když bych tomu parchantovi nejradši zpřerážela ruce. Jenže to by se mi nevyplatilo, věřím tomu, že tahle lidská troska by byla schopna ublížít našim, bohužel společným dětem. Tak radši platím...

Po týdnu jsem opět uklízela, ale on nikde. Nepřišel ani další úterý, neukázal se tam měsíc. Řekla jsem si, že toho grázla snad konečně zavřeli za všechny možný loupeže a podobný svinstva. Ať si zhnije, krysa. Ten měsíc, kdy jsem ho neviděla byl poslední hezký měsíc mého života.

Po volném víkendu jsem šla zase do práce, uklízet na místní průmyslovku a přede dveřmi vidím pěkně oblečeného muže ve středních letech. Pane bože, vykřikla jsem. To není možné... bylo. Ano, byl to on v čistém olbečení, střízlivý, slušný, nepoznávala jsem jej. Potom, co asi patnáctkrát zopakoval slovo promiň a všechna jemu příbuzná, začal mluvit o tom, že má novou práci, že dostal asi padesátou šanci od rodičů, a že mi na konci týdne, po výplatě vrátí veškeré peníze, Stála jsem s otevřenou pusou a zírala na něj. Myslela jsem si ,že blouzním. Pak z něj taky vypadlo, že by rád viděl děti. Chtěl je pozvat na večeři a strávit s nimi alespoň jeden den. Řekla jsem, že mu dávám měsíc. Jestliže bude po měsící pořád fungovat a děti budou souhlasit, pustím je. Viděla jsem štěstí v jeho očích. Jako když se narodil Daniel, naše první dítě. Teď je mu už 14.

Když za mnou rpavidelně chodil celý měsíc a postupně mi vracel peníze, začala jsem mu věřit. Jasně, každý někdy může šlápnout vedle a zaslouží sí další šanci. A tak jsem se jednoho večera zeptala dětí, jestli chtějí vidět tátu. Malá Terezka byla šťastná a řekla, že určitě. Danek utekl do pokoje a když po půl hodině celý ubrečený vylezl, nakonec souhlasil taky.

Další den po obědě si pro ně přišel, upozornila jsem ho, že doma budou nejpozději v osm. Sliboval, že určitě ano. Rozloučila jsem se s dětmi a zabouclha dveře. Ták, a teď mě čeká půl dne nekonečného čekání a obav. Přesto jsem mu stále věřila.

Byla už tma, za pět osm a oni stále nikde. Začala hsem být ještě víc nervózní. Volala jsem Dankovi, nic... Cítila jsem v ústech slanou pachuť svých slz. Před půl devátou slyším venku křik. Byla to Terezka. Křičela, že bráška sedí na chodníku na rohu ulice. Běžela jsem nejrychleji, jak jsem jen mohla. Když jsem Dana viděla, zhroutila jsem se na zem. Byl celý domlácený, z hlavy mu tekla krev. Řekl mi, že se otec ožral a začal je oba napadat. Dan bránil Terezku a to se mu vymstilo. Hned jsme jeli do nemocnice, diagnóza- otřes mozku a vykloubené rameno.

Ty hajzle jeden, to ti nedaruju ty svině. Já tě zabiju...

--------------

Chtěla jsem ten příběh dopsat a poslat jej pryč, do světa. Aby lidé viděli, jak je spravedlnost hluchá, ale už je po večerce a bachařka je přísná. Musím zhasnout, nebo mi zakážou zítřejší návštěvu dětí.