Jako zázrakem

Jako zázrakem z nebe začaly padat zelené kapky, jež utvářely ohromné fleky na zemi a hlavně nehezké patvary na autech. Všichni se koukali z okna a nikomu nevadilo, že je svět najednou plný barev. Děti vytáhly deštníky a pokoušely se tančit mezi zelenými kapkami deště. Nikdy jsem tak sytý déšť neviděla. Bylo pozoruhodné sledovat, jak si děti vyhrají, když prší. Maminky jen kroutily hlavami a měly zadumané výrazy. Asi přemýšlely o tom, v jakém prášku budou prát zašpiněné věci. Nebo by bylo lepší to nechat? Asi ne, bude bezpečnější, když je vyperou v kvalitním prášku. Nikdo neví, co ta zelená může způsobit jejich dítkům. Ironií je, že se maminky pouze dívají a nenapomínají je. Myslím si, že moc dobře vědí, jak je to se zeleným deštěm. I když ho v životě nezažily, tuší, že to jejich dětem neublíží. Ale kdo ví? Možné je přece všechno. Tak jenom stojí a zadumaně se koukají na hrající si potomky.

Když přestalo pršet, objevilo se na obloze modré slunce, které se pokoušelo proniknout i do nejhlubších koutů naší zahrady. Fascinovalo mě, jak se ty kapky začaly při prvním dopadu slunce vstřebávat. Patvary na autech se ve vteřině  vypařovaly. Když na ně slunce dopadalo, tak se vznesla nazelenalá mlha, která se vzápětí rozplynula do neznáma. Byl to příjemný pocit sledovat, jak si s námi otec přírody pohrává.

Když si večer lehnu na postel, mám krásný výhled na nebe. Zařídila jsem si prosklenou střechu. Když se díváte na tu oranžovou oblohu, máte pocit, že jste  v pohádce. Když mám chuť, položím se do svoji vany, kterou mám hned naproti posteli a nechávám se unášet tou krásou. Voda mi zacpává uši a já slyším všechny zvuky úplně jinak. Díky tomu mám pocit, že nejsem u sebe doma, ale strašně daleko. Zajímavý zážitek.

Mimo sluch, zapojuji i zrak, protože to, co je nade mnou, je naprosto dokonalé. Oba mé smysly mi dokreslily pohádkovou atmosféru na přemýšlení. Jsem v úplně jiném světě a neřeším žádné denní problémy. Jsem tu naprosto sama. To mi vyhovuje ze všeho nejvíce. Sem tam spadne hvězda a mně se vybaví pohádka, kterou mi babička vyprávěla, když jsem byla malá. Vždycky mě pohladila, usmála se a začala vyprávět o hvězdách, protože jsem v dětství nedělala nic jiného, než opěvovala krásu nebe a hvězd. Pamatuji si, že vždycky začínala asi nějak takhle:

„Víš proč padají hvězdy? Já ti to tedy povím, každá hvězdička hlídá jednoho z nás. Když někdo umře, tak s ním spadne i jeho hvězda, která ho doprovází na cestě životem. Jestliže se tak stane,  tak se narodí nový človíček, který si sebou na svět přivede novou hvězdičku. Ta po celý jeho život roste stejně jako on a zhasne přesně v tu chvíli, kdy onen chlapeček, holčička, nebo dospělý člověk navždycky odejde.“

Milovala jsem babiččiny pohádky, vždycky se vznášela nad mou postelí a já měla takový zvláštní pocit nadpřirozena. Bylo to velice nezvyklé, že je duch, ale pořád mě navštěvovala. Bylo to příjemné, protože tu se mnou byla do té doby, než jsem usnula. V tomhle světě je snad všechno možné. Od zpívajících žab až po poletující duchy, kteří nás prý hlídají, abychom se tu necítili tak ztraceni.