Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAugustinova svatozář
08. 11. 2008
1
2
408
Autor
Eruannele
Co všechno obnáší být malířovou Múzou? (upozornění: povídka je homoerotická, prosím, je-li vám toto téma proti srsti nebo se na to necítíte dost staří, jděte jinam, nehodlám tu pak číst pobouřené komentáře)
Z Augustina se stával rozhněvaný mladý muž. Zlobil se především na sebe; během celého letu přes Lamašský průliv si nadával do pošetilých hlupáků. Na palubě letadla zanechal dřívější bezstarostnost a ubrousek v nervozitě roztrhaný do zkrabatělých malých žilek.
V ranním zpravodajství hlásili v Anglii mírné, ale veskrze příjemné teploty, polojasno a mírný větřík. V Paříži žhnulo slunce, ale než jeho paprsky stačily zahřát město, ledový vichr je roztrhal na cáry. Augustin nenáviděl tohle počasí.
Začínal být náladový. Zjistil, že tahle jeho nepěkná vlastnost nějak souvisí s Miłoszem. Od doby, kdy si začali přes internet vyměňovat ty dopisy, vzkazy a lichotky, se Augustin cítil podrážděnější, než kdy dříve.
Seznámili se náhodou. Miłosz při bezcílném bloudění internetem našel Augustinovy fotografie. Musel jimi být natolik poblázněný, že odložil zábrany, které mu zbyly po odchodu od jeho upjaté rodiny z Poznaně, a kontaktoval ho vzkazem plným zvláštního obdivu a dvojznačných poznámek. Augustina tím přepadl zcela nepřipraveného – byl tím nestoudným projevem zájmu zaskočený, ale polichocený. Prohlédl si portfolio Miłoszovy tvorby a rozhodl se stát se na krátkou chvíli novým prvkem jeho umění.
Přitom mu Miłosz už nesčetněkrát zkazil náladu. Byl umělec. Svými zkroušenými řečmi o prchavosti zážitku a života, svými umíněnými pochybami o svém vlastním díle vyvolával hádky. Augustin s ním v zásadě nesouhlasil. Shodli se na několika málo věcech, v názoru na americkou politiku, ale Miłosz o takových věcech mluvil jen velice nerad. Shodli se ve vnímání tradičních uměleckých technik, svátosti malby a uhlových studií, fotografování na film a černých komorách, počítačích coby druhotném, lacině šidivém médiu. Většinou se Miłosz začal dohadovat o maličkostech a všechno, co vzešlo pěkného, zazdil svým cynicky černobílým pohledem na věc. V takových chvílích Augustin končil konverzaci. Vypínal počítač. Nenechával si zošklivit den. Ale pořád, a to bylo to nejhorší, viděl v Miłoszovi něco jako vzor. Nezdravý vzor. Miłoszovi se podařilo bez větších potíží přesvědčit Augustina, aby ho o prázdninách navštívil. Nenápadně v narážkách mapoval terén a čeřil vodu Augustinových letních plánů. Mluvil o Londýně, který Francouz ještě nikdy nenavštívil, tak barvitě, až ho Augustin začal podezírat, že ta slova krade z myšlenek někoho jiného.
V letadle se mu v žaludku roztloukla kladiva paniky. Najednou začal myslet na to, do jak strašlivě riskantního podniku se pustil. Chystal se strávit dva týdny ve společnosti cizího člověka, proti němu tak znatelně dospělého, který se soustavně celé měsíce obestíral tajemstvím, a Augustin ve vší té fascinaci jen kroutil hlavou a přemýšlel nad tím, co přesně dělá Miłosze tak neodolatelným.
Místem jejich shledání se stal Luton. Nesetkali se ve vzdušné letištní hale, Augustin dokonce bloudil a nechával se vést davem lidí, zapomenut Miłoszem na tom přeplněném a přetechnizovaném místě na severu od Londýna. Spěšně zavolal domů rodině – řekl, že dorazil v pořádku a brzy se shledá s přítelem. Ujistil je, že zavazadlo má bezpečně u sebe a nepřišel ani o drahý fotoaparát. Když zavěsil, s podivem zjistil, že mu žaludek svírá jakási ledová a šupinatě slizká ruka. Strach si nepřipouštěl, ale začal mít obavy i z podání ruky a kvapně přemýšlel, zda má Miłosz jako malíř jemný stisk.
Ten nakonec stál venku, jak slíbil, na čas, celý udýchaný, tmavá figurka mezi ostatními. Augustin ho poznal okamžitě. I se svým kufrem se zastavil opodál a dával si hubenou, nepříliš vysokou postavu nenápadného muže dohromady s umělcem, kterého vídával na fotografiích. Proti virtuální realitě byl Miłosz zanedbatelnější. K Augustinovu velkému překvapení nevyčníval, ale ulpíval v davu. Byl docela obyčejný, nikoliv nemocně popelavý, ani zdánlivě agresivní.
Zapaloval si cigaretu a podíval se jeho směrem. Všiml si ho.
Vydali se k sobě znepokojujícně pravidelným krokem a pak se zastavili dostatečně daleko od sebe; tak dostatečně, aby si mohli celistvě prohlédnout jeden druhého a zároveň neukrojili ani kus z vhodné prvotní odtažitosti.
„Ahoj.“ Miłosz se usmál, trochu křivě, a přitom se mu kůže pod pravým okem shrnula do oblého, vydutého váčku. Spánkový deficit, pomyslel si Augustin okamžitě.
Byl čistě oholený a tváří v tvář Augustinovi jen nepatrně vyšší. Vlasy měl stejně tmavé jako na fotkách, jen jeho ruce byly nakonec mnohem hrubší, než si Augustin představoval.
„Jsem rád, že tě konečně poznávám.“
Když si Augustin všímal detailů jeho tváře a jeho oblečení (Miłosz měl na sobě tmavou džínovou bundu s nášivkami Ramones a Dead Kennedys, ten typ, jaký frčel v pozdních osmdesátých letech), zpozoroval, jak pečlivě a přitom nedůtklivě Miłosz prohlíží jeho. Nevyvolávalo to v něm zklamání jako spíš rozhořčení. „Asi sis mě představoval jinak, co?“
Miłosz zakroutil hlavou se zvláštně semknutými rty. „Pojď, vezmu ti kufr,“ nabídl se a Augustinovi se zachtělo odmítnout, protože v tom vstřícném gestu bylo něco přehnaně tatínkovského.
Vlakem, jedním z drtivě pravidelných spojů, pokračovali společně do Londýna. Miłosz tam žil už rok, ale přesto mluvil těžce a s mnoha chybami. Nedokázal používat předložky a při řeči si pletl časy. Augustin složil na univerzitě už druhou jazykovou zkoušku. Mluvil plynule a ani ve zlomku jeho řeči nebyl znát jinak těžký, zemitě hrubý francouzský přízvuk. Miłosz pak občas škemral, aby některé slovo zachrčel po francouzsku.
V Augustinovi klíčilo semeno pochyb. Myslel, že ho ihned po příjezdu Miłosz zasype otázkami, ale starší muž mlčel. Opíral se tváří o dlaň, dokonce o ústa, jako by je chtěl udržet zavřená a hrozil se každého slova, které by mohlo mimoděk uniknout.
„Dávej pozor, ať nevlezeš někam jinam, radši pojď za mnou,“ ozval se suše na King's Cross, kde přestupovali, a Augustin, byť se vždy snažil vzbudit zdání, že je kosmopolitní, jak jen perspektivní student jeho věku může být, se vpíjel do té ohromné masy lidí, národností, schodů a chodeb jako kaňka do pijáku.
Šel za Miłoszem jako ztracený malý chlapeček a každou chvíli podrážděně kontroloval, jestli má ten nově nabytý přítel jeho zavazadlo stále v ruce. Metro je vyplivlo na Eastcote Station, jen kus od Miłoszova bytu v poklidné londýnské čtvrti podřadných pronájmů.
Nevěděl, co přesně se od něj očekává. Zdali má být jen společníkem pro vzrušující večery trávenými nad plátny a rozdělanými barvami na paletě, nebo konkubínou.
Zatím se jen rozhlížel po bytě, který se měl na následující dva týdny stát jeho domovem. Panika se v něm vršila stejně jako odpadky v Miłoszově koši, který jimi přetékal. Přivezl ho do bytu, který měl tři místnosti – pokojík, v němž Miłosz žil (snad jako vězeň v trestanecké káznici), předsíň se špinavým kobercem a malou koupelnu, ze které se Augustinovi dělalo mdlo už teď, aniž by ji viděl.
Věděl něco o tom, že umělci žijí bohémským a bezstarostným životem, ale nebyl připravený stát se součástí něčeho takového. Začal litovat, že opustil Paříž.
Postel s kovovou, oprýskanou barvou a čistě povlečenými peřinami byla stejně ošklivá jako rozvrzaná pohovka.
Všude kolem zdí, kde jen bylo místo, stály našikmo opřené malby. Byly jich tam desítky, některé docela malé a čtvercové, nepřesahující rozměr běžného pravítka, jiná plátna byla metrová s hrubou texturou a velkými expresivními portréty, pár z nich bylo přetřeno lesklým flitrovým akrylem, takže se na slunci třpytily, jako by chtěl Miłosz přilákat všechny straky z okolí.
A pak na některých z nich poznal sám sebe. Začal se těmi obrazy probírat jako katalogem a nejistě vnímal, že někde vzadu odložil Miłosz jeho zavazadlo a přesunul se k němu. Připadalo mu to, jako by prohlížel sbírku velice tajných myšlenek, uzavřeného flirtu a kradmé lásky. Miłosz se zdál být posedlý jeho podobou, vybarvoval mu rty a tváře přemrštěnou červení, prameny vlasů odrýval v hustém nánosu barvy špachtlí a maloval ho jako nahého Eróta s břečťanovým věnečkem na vrcholku hlavy.
Napadlo ho, že on sám by se styděl, měl-li by doznat takové tajemství. Sevřel se mu žaludek. Na malbách ležel nahý a holé hýždě mu čněly do vzduchu docela nestydatě. Představil si to množství fotografií, kterými se Miłosz večer co večer probíral, inspiroval se jimi, nebo některé překresloval v nadživotní velikosti. Otočil se na něj s popuzeným pohledem, jako by se chtěl na něco zeptat, ale Miłosz ho předběhl a řekl: „Tak vidíš, opravdu jsem rád, že jsi konečně tady.“
V noci Augustin přemýšlel, do čeho se to vlastně dobrovolně uvrhl. Miłosz spal na pohovce, přikrytý jen lehkým provizorním spacákem, a pod hlavu si ani nedal polštář. Chlapec vždy na chvíli upadl do mělkého, bezesného spánku, a jakmile se probudil, netrpělivě kontroloval hodiny na nočním stolku. Každá navíc krátila jeho odjezd domů.
Ve tmě pozoroval spícího a tichého Miłosze. Ofina vlasů mu spadla přes čelo mělce rozryté vráskami. Tam pod oknem měl tvář docela malou, vypadal netečně a bezbranně, ani ne tak jako nudný patron, ale rozhodně ne jako internetový světák, za něhož se vydával.
Druhý den odešel Miłosz naposledy do práce a třetí den začali malovat. Když Miłosz maloval a Augustin pózoval nebo jen přihlížel, byl šťastný, že může být s ním. Jindy, když malíř celý den seděl a nenašli společné téma, si Augustin stýskal po domově a umíral nudou. Byl z toho neprozřetelného výletu rozčílený.
Pak ho Miłosz posadil na otočnou stoličku, která dřív patřila k nějakému klavíru. Pověděl mu, že figury tak obvykle nekreslí. „Ale když už jsi tady z masa a kostí, musím toho využít.“
Miłoszovo umění bylo naplněno fantazií, mohl překrucovat tvary a anatomii, aniž by přitom překročil vkusné prahy stylizace. Držel se přesných pravidel, ale přitom ruce své představivosti prodlužoval jako nějaká chapadla z pružného želé.
Navrhl Augustinovi, jak zvednout hlavu – chtěl z něj, podle svých vlastních slov, vykřesat nadřazený pohled aristokrata. Nařídil mu svléct se do půl těla, shrbit ramena a zatáhnout břicho, aby mu nad údolím nad pupíkem vyčněl z kůže reliéf žeber.
Základní kresbu figury udělal uhlem. Netrvalo mu to dlouho, Miłosz při skicování vyprávěl, že se před lety učil figuru, dokud z něj nekanula pomyslná krev. Znal každý záhyb lebky a pletenec kloubů, kánon postavy dokázal vymodelovat jen načerněnými konečky prstů.
Byla to dlouhá doba učení a dlouhá doba nudy. Teď, po letech, ji na realisticky přesné kostře modeloval do něčeho expresivnějšího, do podoby svého vlastního rukopisu.
Rozdělal barvy a pustil se do trpělivé, pomalé práce, při níž nemluvil. Augustin vyprávěl o sobě a o tom, že chce poznat Londýn, dokud se tím mluvením úplně neunavil.
Každou půlhodinu dovolil Miłosz Augustinovi vstát a podívat se. Když měl celou hlavu a hruď na obrazu hotovou, vydechl úžasem. Naklonil se blíž a studoval detaily. Malba byla vlhká a od nejtenčích vrstev pomalu schnula. Voněla přitom, jako když se malují stěny.
„Takhle snad ani nevypadám,“ řekl Augustin a prohlížel se. Bylo to o tolik víc vzrušující, než v zrcadle! Tvář vystihl Miłosz přesně, snad jen líce vyřezal svým štětcem víc, než jak skutečně vypadaly, ale dál Augustin poznával všechno – své kulaté oči a legračně prohnuté obočí, ofinu světlých vlasů i zpupně a trochu legračně vysazený spodní ret. „Nejsem tak hezký.“
Miłosz, který seděl na stoličce pod ním, vztáhl ruku a nepřítomně, zahleděný a zamilovaný do své malby, ho pohladil po tváři. Augustin ztuhl, ale neucukl, jako by cítil, že po takové holdu, který mu Miłosz na plátně vzdal, může obětovat tenhle kousek sebezapření.
„Ale jsi,“ řekl Miłosz. „Dřív jsem tě viděl jako dítě. Teď tě maluju jako muže, kterým ses stal.“ Na znamení svých slov se jemně dotknul zlatých, téměř průhledných chloupků, které pokrývaly Augustinova prsa.
Naklonil hlavu a zadíval se mu tak zpříma do očí, že to Augustina až rozhořčilo. Viděl v tom gestu drzost, viděl, jak Miłosz s těmi svými drobnými ústy očekává polibek – jako bídný, ale uspokojující projev díků.
Cukl. „Nevím, co ode mě čekáš.“
Byl muž, mohl si dovolit předvést svou sílu a dominanci. Uvrhnout Miłosze do stavu odříkání už jen proto, že měl tu moc.
Miłosz byl Polák se středoškolským vzděláním. Pro Brity tak dobrý, aby dovedl obstarat největší dřinu ve skladech stavebního materiálu. Tahal pytle s cementem, kde se nedalo projet vozíkem, a uklízel, když bylo třeba. Ostatní dělníci, jen cizinci posbíraní po koutech Evropy, si utahovali z něj i sami ze sebe, že nikoho lepšího by na tuhle práci nesehnali. Když měl štěstí, sepisoval příjemku.
Augustin se divil, proč už rok dělá Miłosz samé podřadné práce a nesnaží se prosadit se svým malířstvím.
Procházel po tom malém pokojíku, který byl Miłoszovou ložnicí i obývacím pokojem, a zlehka osahával hrany všech jeho pláten. Opřené o ně se vrstvily šepsované kartony nebo papíry pokreslené skicami a tuší. Ty největší ležely pod postelí, kde na jemně nanesený uhel zachytávaly prach ze země, ze vzduchu a postele, když ji Miłosz rozhoupal s některým ze svých příležitostných mladých milenců.
„Leží ti tu toho tolik, že bys měl zkusit něco prodat.“
„Já nevím,“ odvětil Miłosz. „Bylo by mi jich líto. A navíc stejně – nikdo by to nekoupil.“
Augustin v rezignaci dosedl na postel, pružiny v matraci pod ním zaúpěly. „Proč tohle říkáš? Proč si nevěříš trochu víc?“ Vzdychl a dodal: „Jsi úplně jiný, než jaký se jevíš na internetu. Jsi zlomený. Přetvařuješ se.“
Miłosz se zvedl od stolu, u kterého v plechovce dusil jednu cigaretu za druhou. Vzduch v místnosti byl kouře už tak plný, že se jeho spirály vlnily vzduchem jako potrhané pavučiny. Nebo sperma ve vodě.
„Jenom tu sedíš a hulíš,“ říkal Augustin. Vyrážel to ze sebe jako přesně mířenou kulometnou palbu. Představoval si přitom život venku, někde v centru Londýna, v neřestném Soho, kde se lidé, naladěni na stejnou notu, baví celý večer, celou noc. Představoval si, proč asi je to Miłoszovi tak vzdálené. „Čekal jsem, že mě vezmeš někam ven, chtěl jsem poznat Londýn, ale ty tu celý den sedíš a po nocích si maluješ. Jsi obyčejný nudný chlap. Nevím, proč jsem čekal něco jiného.“
Miłosz prošel kolem něj, nebezpečně blízko kolem něj, a když udělal malou otočku a vracel se, strčil do něj tak, aby Augustin spadl naznak na postel. Bylo v tom něco agresivně odstrašujícího, ale také přátelsky škádlivého.
A hned na to upadl do své obvyklé nemluvné letargie. Augustin v tom prudkém gestu viděl naději, výzvu; uvadla do oddané rezignace.
Podvečery se naučil trávit na malém dvorku, který přiléhal k zadní části domu. Obrůstaly ho vavříny, jako všechny zahrady po okrajích Londýna, a ze sousedství voněla posečená tráva. Kolem něj a plastových židlí poletovaly mušky a Augustin je odháněl rukou se zapálenou cigaretou a krémovým kouřem, který ještě horký vydechoval z úst. Občas někde v dáli slyšel projet vlak, ale nevěděl ani, jak daleko koleje leží. Miłosz se jeho večerních siest většinou nezúčastňoval. Seděl v pokoji s televizí puštěnou jako kulisou, skicoval, co ho napadlo, a cigarety hasil v rezavé plechovce místo popelníku.
Augustin se nudil. Málokdy potkal na dvorku nějakého jiného nájemníka domu, a tak byl násilně odsouzený k tiché samotě.
Obvykle sedával na hrubé dřevěné lavici a snažil se přes kamennou zeď nahlédnout na vrchní patro budovy v sousedství. Poslouchal tichý hovor nebo smích z oken nad sebou. Představoval si, kdo tam může žít. Skupinka černochů, kteří si v Eastcote pronajali levný byt stejně jako Miłosz. Nebo milenecký pár, krásný chlapec s ještě krásnější dívkou.
Toho dne pak Miłosz přišel.
„Co tady pořád děláš?“ zeptal se udiveně. V jeho hlase zazněla nezvyklá starost a něha, jako by hledal malé zvířátko, co se mu zatoulalo.
„Kouřím. Sedím. A nic víc.“
Miłosz si přisedl k němu, večerní vzduch, tak zdravý a ještě naplněný vlahým západem slunce, mu olízl bledou kůži a váčky pod očima.
Augustin měl bosé nohy a zlehka se patami a prsty dotýkal stébel chladnoucí trávy. Miłosz mu v okamžiku náhlého vzplanutí náklonnosti položil ruku kolem ramen a v ohybu lokte mu uvěznil krk jako v nějakém obojku z masa a kostí. Augustin si pomyslel, že by to docela dobře mohlo být přátelské gesto, ale Miłosz ho vyvedl z omylu, když se mu otřel rty o tvář a pak přičichl ke kadeři vlasů, která se mu vzpurně zkroutila nad uchem, kde si Augustin nechával růst krátké, plavé kotlety. Neudělal to s úplnou vstřícností, ale přeci nechal Augustin přítelův jazyk vklouznout mezi své zuby a přijal polibek s podivnou odevzdaností. Nehodlal ze sebe dát už ani kapku a poněkud zatvrzele neustále myslel na Miłoszovy ruce, opovážlivě osahávající jeho pevná stehna a úzké boky.
Nezavřel oči a rezignovaně přijímal ticho, které se v prostoru mezi vavříny náhle rozhostilo. Nepodobalo se obyčejnému tichu, bylo hutnější a definitivnější. Znal to tak z každého polibku; celé město najednou zmlklo a možná se otočilo přímo na ně, všechna světla se k nim upřela a jeho obyvatelé tím pohledem přestali dýchat.
Pak někde za domem a vavřínovou clonou projel automobil, rozdrnčel poklop kanálu na silnici a Augustin se od Miłosze vděčně odtrhnul.
„Staletým a neporušitelným pravidlem je, že každý umělec potřebuje inspiraci. V lepším případě svou Múzu. Nevím, co je to s tebou, ale vyhovuješ všem ideálům, které jsem ve svém životě ustanovil. Hledal jsem dokonalost pro své umění a našel tebe.“
Augustin namítl, že to zní jako příběh Basila Hallwarda.
„S tím nezačínej. Nesnáším Wildea. Nudí mě, protože o něm každý mluví.“
Augustin si už dávno všiml, že Miłosz není nadšený čtenář. Měl doma jen pár knih, které vršil na hromádkách pod postelí. Četl poezii, beatníky a de Sadea. Nerozvíjel zrovna svou slovní zásobu. Většina knih byla polsky, jen některé anglicky, a zrovna v takových našel Augustin záložku vždy někde před polovinou.
Miłosz mluvil tiše a rytmicky, jako by jeho slova časoval metronom, a stejně tak rytmicky hladil Augustina dlaní po boku, našel pod tričkem hranu jeho pánevní kosti a zaměřil se na to místo, jako by bylo jediné, na něž Augustin na svém těle nevyhlásil embargo.
„Myslím, že skutečný umělec musí kvůli své práci umět vykonat i strašlivé věci.“
„Co to znamená?“
Miłosz pokrčil rameny. „Vzdát se zázemí, vzdát se jídla a pití, zmrzačit model, když to vyžaduje umění.“
Augustin si pohrdavě odfrkl. „Říkáš nesmysly. Pro mě je umění imaginace. To, že nudnou realitu můžeš přetvořit na papíře. Kromě toho bys něco takového nedokázal. Nejsi tak šílený, extravagantní, dekadentní... nebo co já vím, za co všechno se považuješ.“
Nevěděl to jistě, ale měl pocit, že se v Miłoszově tvrdé, stálé tváři něco pohnulo.
Augustin se nepokládal za homosexuála. Tu malou něžnou scénku na dvorku, kterou s Miłoszem sehrál, považoval za pomyslný vrchol své zvědavosti. Nechtěl jít dál než za hravé, ale veskrze nevinné polibky, a namátkové, jen lehce homoerotické fantazie při masturbaci, které s každým vyvrcholením odmrštil stejně lehce, jako si je vysnil. Proto neustále myslel na to, jak odmítnout Miłoszův vzrůstající zájem.
Miłosz na to reagoval stupňujícími se výbuchy vzteku a nelibosti. Zacházelo to tak daleko, že si dovoloval Augustinovi vyčítat, že ho pokouší a cuká. Že ho pokoušel celou dobu, kdy mu po internetu posílal své fotografie.
„Nevím, co jako ode mě čekáš,“ opakoval Augustin. „Jsi směšný. Nepřijel jsem s tebou spát.“
Sexualita mezi nimi, mezi umělcem a jeho modelem, den ode dne narůstala. Augustin ji hasil jako oheň vodou, ale Miłoszovi doslova i obrazně nedávala spát. Občas ho Augustin tajně pozoroval zpoza přivřených víček, když hrál spánek (jako by se z Miłoszovy postele stalo jeviště), kterak Miłosz zcela mlčky onanuje a na čele a kolem nosu se mu z toho trapného, vypjatého úsilí leskne pokrývka potu. Věděl docela přesně, že to nedělá s představou jen tak nějakých anonymních tváří, jeho samotářská milostná exhibice měla Augustinovu podobu, což v mladíkovi za těch nocí vzbuzovalo popuzené znechucení. Stával se rozhněvaným mladým mužem. Stále víc.
Nikdy se nenechal napájet tvrdým alkoholem. Přijímal od Miłosze lichotky, ale ne drinky. Občas si nechal zapálit cigaretu a Miłosz to pokaždé provedl tak uctivě, že do dokonalosti scházela jen adorující poklona.
Neustále se Augustina dotýkal. Francouz jeho náklonnost ignoroval – měl Miłosze rád a někdy ho pohladil po vlasech, když viděl, jak zkušeně a soustředěně šepsuje plátno nebo dokončuje drobnou čtvercovitou malbu, ale zároveň doufal, že Miłosz už tu nevyřčenou, ale jasnou hranici jejich vzájemného soužití pochopil.
„Máš doma v Paříži aspoň holku?“ zeptal se Miłosz jednou.
„Ne. Vždyť to víš, že s nikým nechodím.“
„Ty seš teda svatej. Svatější, než ten Patrik, co je tu tak oblíbenej. Nebo Augustin, svatej Augustin, to je teda přesný,“ uchechtl se ironicky.
Augustin zamumlal, ať přestane. Miłosz byl rozčílený, přešlapoval z nohy na nohu a barvy z tub vymačkával s násilnickým požitkem. Augustin viděl, jak mu přitom pokaždé bělají klouby.
„Podívej, namaloval jsem ti svatozář!“
Ze snu probudil Augustina Miłoszův křik. Odpočíval na posteli jako po lehkém nedělním obědě, snad se mu dokonce zdálo, že leží v síti zavěšené mezi dvěma stromy a z domova z kuchyně voní dezert pokapaný sladkým sirupem, na který se v nestřeženém okamžiku slétají vosy.
V žlutém světle lampy se skvěl čerstvě domalovaný obraz, husté, vějířkovité nánosy barev se ještě vlhce třpytily jako stalaktity v krápníkových jeskyních. Augustin na něm vypadal jako zpupné dítě – ležící mezi hrozny vína a sluhy se ztrhanými tvářemi a zbičovanými zády, vlasy se mu pod rudými nebesy jeho lůžka leskly do bronzova a nad hlavou se mu vznášel zlatý kroužek jako nějaký kýčovitý kus bižuterie.
Miłosz ještě držel v ruce veliký plochý štětec, mával jím jako dirigent orchestru a pitomě se usmíval. „Vidíš, můj drahý? Namaloval jsem ti svatozář. Vystihl jsem tvou pravou tvář.“ Přitom se nestydatě dráždil přes rozkrok kalhot, stejně mlčenlivě a beze zvuků poukazující na jeho vzrušení, jako to dělával po nocích.
„Dej mi s tím pokoj. Jdi do hajzlu!“ zařval Augustin.
„Svatý Augustin,“ šeptal Miłosz, když se v počmárané košili sápal na postel, „dráždí, ale není nikdy k mání. Páni, jak je nadutý a agresivní v té své oblečené mužnosti. De Sade by tě zkrotil bičem a já si říkám, že to je přesně to, co ty potřebuješ... zkrotit.“
Řešit to Augustin mohl útěkem, křikem nebo potyčkou, ale on se Miłoszovi postavil. Tak pojď, pojď na mě, nedám ti nic zadarmo.
Rozčílení se na sebe vrhli jako dva bojující kohouti, Miłosz si Augustina v rukou otočil a skóroval. Chytil ho pod krkem jako raněnou lišku, dostal se mu pod pružný pas kalhot od pyžama a bolestivě zmáčkl v dlani jeho ochablý, hebký penis.
„Ty hajzle,“ zaskučel Augustin. „Pusť mě, ty prase!“
Miłosz poslechl, ale jen částečně. Stisk pod krkem zesílil a teď začal hladit Augustinova hladce oholená varlata, dotýkal se jich jemně jako prachového peří, které každou chvílí hrozilo rozletět se.
Augustin si jen matně připouštěl Miłoszovu erekci, která se mu, čnící z kalhot do vzduchu v místnosti, tiskla k zádům; vlhce a ulepeně. Znovu si v paměti přehrával, jak ho viděl obscénně onanovat, dokud se mu úd plně neztopořil a nehrozil proniknout Augustinovou intimitou a hrdostí.
„Myslel sis, že mě můžeš donekonečna škádlit, co? Pokoušet mě, co? Víš, že po tobě strašně toužím od první chvíle. Co bys to byl za Múzu, kdybych tě nemoh šukat.“
Ten pocit, kdy mu Miłosz začínal vyhrožovat a jemu se v břiše zachvívalo zvláštní uspokojení mířící přesně a neomylně do centra všeho vzrušení, do jeho trýzněného penisu, si blaženě uvědomoval ještě druhý den.
Prali se, nebo alespoň představovali, že se perou, ještě hodnou chvíli. Na krátký okamžik Augustina napadlo, jaké by to bylo, kdyby Miłosze srazil na lopatky a začal souložit on jeho – pokořujícím a tvrdým způsobem, protože nepochybně měl tu moc přeprat ho a ovládnout – ale tak by ten příslib, který se (ať už si to Augustin připouštěl nebo ne) vznášel ve vzduchu od chvíle jeho příjezdu, nedošel naplnění.
Nechal se vysvléknout a nechal Miłosze, aby na něj zvířecky zaútočil. Skončili oba nazí, sobě rovní. Agrese se převalila v nenasytnou předehru; lačně se dotýkali jeden druhého, Miłosz tisknul Augustinovy hýždě jako kyprou modelínu. Při líbání se kousali do rtů a nemohli se v těch okamžicích nabažit jeden druhého. Miłosz sténal zadostiučiněním, tím slastným pocitem, že dostal, co mu patří a co si zasloužil.
V Augustinovi se něco změnilo. Něco přeteklo na tu stranu jeho osobnosti, kde se ukrývala zvědavost a před rodinou a přáteli pečlivě maskovaná touha. Pomyslel na to, jak je to skvělé, že si ten svůj první sex s mužem odbývá se skvělým umělcem, který se jednoho dne určitě proslaví po celém světě a všichni uvidí Augustina, svlečeného s nehybným, pokořujícím pohledem – budou ho obdivovat, budou o něm mluvit jako o prapůvodu vzniku tak úžasných děl. A najednou se mu zachtělo vzdát Miłoszovi hold, držet jeho penis jemně mezi zuby a sát ho jazykem, až malíř vyvrcholí do jeho úst a v tu chvíli bude zjihlý a Augustinovi zcela poddaný.
Milovali se dlouho a všemi možnými způsoby, Miłosz byl navzdory svému samotářství a podivínství nezvykle vynalézavý a zkušený, laskal Augustina mezi hýžděmi a jemně líbal palce jeho nohou, když do něj pak houpavě přirážel.
Leželi pak tiše a vyčerpaní ve tmě, a Augustin nejistě pozoroval obraz, který se mu vysmíval. Necítil se pokořený, jen matně uspokojený a zvláštně nepřekvapený – Miłoszovým útokem, svým bouřlivým orgasmem.
O nočním sexu už spolu nemluvili. Miłosz byl rád přímočarý – stačil mu fakt, že se odehrál. Augustin si myslel, že zůstane zamlklý až do doby jeho odjezdu, ale nadcházející stesk mu dodal sílu mluvit.
„Bude to o ničem, až se vrátím domů a zůstanu tu zase sám. Víš, že tu nemám moc přátel.“
„Nějaké si udělej,“ navrhl Augustin netečně, když balil své věci, různě poskládané po Miłoszově bytě, zpět do lehoučkého kufru. „Přátelé jsou dobrá věc.“
„Hmm,“ udělal Miłosz. Nechal Augustina samotného, oblékl si svou džínovou bundu, v níž ho tenkrát přijel přivítat na letiště, a neoholený a neupravený odešel ven. Vrátil se s taškou jídla: zkroucených těstovin, zeleniny a poloinstantních omáček, a kvapně a s labužnickou hravostí připravil oběd. Poprvé za celé dva týdny.
Před Augustinovým odjezdem jako by všechny barvy toho místa a maleb vybledly. Miłosz se ponuře loudal po prkenné podlaze a zoufal si. Nejistě hladil konečky prstů namalovanou tvář na všech obrazech (Augustin jich napočítal třináct) a pak tu Augustinovu pravou.
Ještě doma se objali, Augustin trval na tom, že na letiště bude pokračovat sám.
„Jsi příšerný chlap,“ řekl Miłoszovi těsně před odchodem. A pak, než vyšel ze dveří do otravného anglického deštíku: „Viděl už jsi někdy sbírky v Louvru?“
V ranním zpravodajství hlásili v Anglii mírné, ale veskrze příjemné teploty, polojasno a mírný větřík. V Paříži žhnulo slunce, ale než jeho paprsky stačily zahřát město, ledový vichr je roztrhal na cáry. Augustin nenáviděl tohle počasí.
Začínal být náladový. Zjistil, že tahle jeho nepěkná vlastnost nějak souvisí s Miłoszem. Od doby, kdy si začali přes internet vyměňovat ty dopisy, vzkazy a lichotky, se Augustin cítil podrážděnější, než kdy dříve.
Seznámili se náhodou. Miłosz při bezcílném bloudění internetem našel Augustinovy fotografie. Musel jimi být natolik poblázněný, že odložil zábrany, které mu zbyly po odchodu od jeho upjaté rodiny z Poznaně, a kontaktoval ho vzkazem plným zvláštního obdivu a dvojznačných poznámek. Augustina tím přepadl zcela nepřipraveného – byl tím nestoudným projevem zájmu zaskočený, ale polichocený. Prohlédl si portfolio Miłoszovy tvorby a rozhodl se stát se na krátkou chvíli novým prvkem jeho umění.
Přitom mu Miłosz už nesčetněkrát zkazil náladu. Byl umělec. Svými zkroušenými řečmi o prchavosti zážitku a života, svými umíněnými pochybami o svém vlastním díle vyvolával hádky. Augustin s ním v zásadě nesouhlasil. Shodli se na několika málo věcech, v názoru na americkou politiku, ale Miłosz o takových věcech mluvil jen velice nerad. Shodli se ve vnímání tradičních uměleckých technik, svátosti malby a uhlových studií, fotografování na film a černých komorách, počítačích coby druhotném, lacině šidivém médiu. Většinou se Miłosz začal dohadovat o maličkostech a všechno, co vzešlo pěkného, zazdil svým cynicky černobílým pohledem na věc. V takových chvílích Augustin končil konverzaci. Vypínal počítač. Nenechával si zošklivit den. Ale pořád, a to bylo to nejhorší, viděl v Miłoszovi něco jako vzor. Nezdravý vzor. Miłoszovi se podařilo bez větších potíží přesvědčit Augustina, aby ho o prázdninách navštívil. Nenápadně v narážkách mapoval terén a čeřil vodu Augustinových letních plánů. Mluvil o Londýně, který Francouz ještě nikdy nenavštívil, tak barvitě, až ho Augustin začal podezírat, že ta slova krade z myšlenek někoho jiného.
V letadle se mu v žaludku roztloukla kladiva paniky. Najednou začal myslet na to, do jak strašlivě riskantního podniku se pustil. Chystal se strávit dva týdny ve společnosti cizího člověka, proti němu tak znatelně dospělého, který se soustavně celé měsíce obestíral tajemstvím, a Augustin ve vší té fascinaci jen kroutil hlavou a přemýšlel nad tím, co přesně dělá Miłosze tak neodolatelným.
Místem jejich shledání se stal Luton. Nesetkali se ve vzdušné letištní hale, Augustin dokonce bloudil a nechával se vést davem lidí, zapomenut Miłoszem na tom přeplněném a přetechnizovaném místě na severu od Londýna. Spěšně zavolal domů rodině – řekl, že dorazil v pořádku a brzy se shledá s přítelem. Ujistil je, že zavazadlo má bezpečně u sebe a nepřišel ani o drahý fotoaparát. Když zavěsil, s podivem zjistil, že mu žaludek svírá jakási ledová a šupinatě slizká ruka. Strach si nepřipouštěl, ale začal mít obavy i z podání ruky a kvapně přemýšlel, zda má Miłosz jako malíř jemný stisk.
Ten nakonec stál venku, jak slíbil, na čas, celý udýchaný, tmavá figurka mezi ostatními. Augustin ho poznal okamžitě. I se svým kufrem se zastavil opodál a dával si hubenou, nepříliš vysokou postavu nenápadného muže dohromady s umělcem, kterého vídával na fotografiích. Proti virtuální realitě byl Miłosz zanedbatelnější. K Augustinovu velkému překvapení nevyčníval, ale ulpíval v davu. Byl docela obyčejný, nikoliv nemocně popelavý, ani zdánlivě agresivní.
Zapaloval si cigaretu a podíval se jeho směrem. Všiml si ho.
Vydali se k sobě znepokojujícně pravidelným krokem a pak se zastavili dostatečně daleko od sebe; tak dostatečně, aby si mohli celistvě prohlédnout jeden druhého a zároveň neukrojili ani kus z vhodné prvotní odtažitosti.
„Ahoj.“ Miłosz se usmál, trochu křivě, a přitom se mu kůže pod pravým okem shrnula do oblého, vydutého váčku. Spánkový deficit, pomyslel si Augustin okamžitě.
Byl čistě oholený a tváří v tvář Augustinovi jen nepatrně vyšší. Vlasy měl stejně tmavé jako na fotkách, jen jeho ruce byly nakonec mnohem hrubší, než si Augustin představoval.
„Jsem rád, že tě konečně poznávám.“
Když si Augustin všímal detailů jeho tváře a jeho oblečení (Miłosz měl na sobě tmavou džínovou bundu s nášivkami Ramones a Dead Kennedys, ten typ, jaký frčel v pozdních osmdesátých letech), zpozoroval, jak pečlivě a přitom nedůtklivě Miłosz prohlíží jeho. Nevyvolávalo to v něm zklamání jako spíš rozhořčení. „Asi sis mě představoval jinak, co?“
Miłosz zakroutil hlavou se zvláštně semknutými rty. „Pojď, vezmu ti kufr,“ nabídl se a Augustinovi se zachtělo odmítnout, protože v tom vstřícném gestu bylo něco přehnaně tatínkovského.
Vlakem, jedním z drtivě pravidelných spojů, pokračovali společně do Londýna. Miłosz tam žil už rok, ale přesto mluvil těžce a s mnoha chybami. Nedokázal používat předložky a při řeči si pletl časy. Augustin složil na univerzitě už druhou jazykovou zkoušku. Mluvil plynule a ani ve zlomku jeho řeči nebyl znát jinak těžký, zemitě hrubý francouzský přízvuk. Miłosz pak občas škemral, aby některé slovo zachrčel po francouzsku.
V Augustinovi klíčilo semeno pochyb. Myslel, že ho ihned po příjezdu Miłosz zasype otázkami, ale starší muž mlčel. Opíral se tváří o dlaň, dokonce o ústa, jako by je chtěl udržet zavřená a hrozil se každého slova, které by mohlo mimoděk uniknout.
„Dávej pozor, ať nevlezeš někam jinam, radši pojď za mnou,“ ozval se suše na King's Cross, kde přestupovali, a Augustin, byť se vždy snažil vzbudit zdání, že je kosmopolitní, jak jen perspektivní student jeho věku může být, se vpíjel do té ohromné masy lidí, národností, schodů a chodeb jako kaňka do pijáku.
Šel za Miłoszem jako ztracený malý chlapeček a každou chvíli podrážděně kontroloval, jestli má ten nově nabytý přítel jeho zavazadlo stále v ruce. Metro je vyplivlo na Eastcote Station, jen kus od Miłoszova bytu v poklidné londýnské čtvrti podřadných pronájmů.
Nevěděl, co přesně se od něj očekává. Zdali má být jen společníkem pro vzrušující večery trávenými nad plátny a rozdělanými barvami na paletě, nebo konkubínou.
Zatím se jen rozhlížel po bytě, který se měl na následující dva týdny stát jeho domovem. Panika se v něm vršila stejně jako odpadky v Miłoszově koši, který jimi přetékal. Přivezl ho do bytu, který měl tři místnosti – pokojík, v němž Miłosz žil (snad jako vězeň v trestanecké káznici), předsíň se špinavým kobercem a malou koupelnu, ze které se Augustinovi dělalo mdlo už teď, aniž by ji viděl.
Věděl něco o tom, že umělci žijí bohémským a bezstarostným životem, ale nebyl připravený stát se součástí něčeho takového. Začal litovat, že opustil Paříž.
Postel s kovovou, oprýskanou barvou a čistě povlečenými peřinami byla stejně ošklivá jako rozvrzaná pohovka.
Všude kolem zdí, kde jen bylo místo, stály našikmo opřené malby. Byly jich tam desítky, některé docela malé a čtvercové, nepřesahující rozměr běžného pravítka, jiná plátna byla metrová s hrubou texturou a velkými expresivními portréty, pár z nich bylo přetřeno lesklým flitrovým akrylem, takže se na slunci třpytily, jako by chtěl Miłosz přilákat všechny straky z okolí.
A pak na některých z nich poznal sám sebe. Začal se těmi obrazy probírat jako katalogem a nejistě vnímal, že někde vzadu odložil Miłosz jeho zavazadlo a přesunul se k němu. Připadalo mu to, jako by prohlížel sbírku velice tajných myšlenek, uzavřeného flirtu a kradmé lásky. Miłosz se zdál být posedlý jeho podobou, vybarvoval mu rty a tváře přemrštěnou červení, prameny vlasů odrýval v hustém nánosu barvy špachtlí a maloval ho jako nahého Eróta s břečťanovým věnečkem na vrcholku hlavy.
Napadlo ho, že on sám by se styděl, měl-li by doznat takové tajemství. Sevřel se mu žaludek. Na malbách ležel nahý a holé hýždě mu čněly do vzduchu docela nestydatě. Představil si to množství fotografií, kterými se Miłosz večer co večer probíral, inspiroval se jimi, nebo některé překresloval v nadživotní velikosti. Otočil se na něj s popuzeným pohledem, jako by se chtěl na něco zeptat, ale Miłosz ho předběhl a řekl: „Tak vidíš, opravdu jsem rád, že jsi konečně tady.“
V noci Augustin přemýšlel, do čeho se to vlastně dobrovolně uvrhl. Miłosz spal na pohovce, přikrytý jen lehkým provizorním spacákem, a pod hlavu si ani nedal polštář. Chlapec vždy na chvíli upadl do mělkého, bezesného spánku, a jakmile se probudil, netrpělivě kontroloval hodiny na nočním stolku. Každá navíc krátila jeho odjezd domů.
Ve tmě pozoroval spícího a tichého Miłosze. Ofina vlasů mu spadla přes čelo mělce rozryté vráskami. Tam pod oknem měl tvář docela malou, vypadal netečně a bezbranně, ani ne tak jako nudný patron, ale rozhodně ne jako internetový světák, za něhož se vydával.
Druhý den odešel Miłosz naposledy do práce a třetí den začali malovat. Když Miłosz maloval a Augustin pózoval nebo jen přihlížel, byl šťastný, že může být s ním. Jindy, když malíř celý den seděl a nenašli společné téma, si Augustin stýskal po domově a umíral nudou. Byl z toho neprozřetelného výletu rozčílený.
Pak ho Miłosz posadil na otočnou stoličku, která dřív patřila k nějakému klavíru. Pověděl mu, že figury tak obvykle nekreslí. „Ale když už jsi tady z masa a kostí, musím toho využít.“
Miłoszovo umění bylo naplněno fantazií, mohl překrucovat tvary a anatomii, aniž by přitom překročil vkusné prahy stylizace. Držel se přesných pravidel, ale přitom ruce své představivosti prodlužoval jako nějaká chapadla z pružného želé.
Navrhl Augustinovi, jak zvednout hlavu – chtěl z něj, podle svých vlastních slov, vykřesat nadřazený pohled aristokrata. Nařídil mu svléct se do půl těla, shrbit ramena a zatáhnout břicho, aby mu nad údolím nad pupíkem vyčněl z kůže reliéf žeber.
Základní kresbu figury udělal uhlem. Netrvalo mu to dlouho, Miłosz při skicování vyprávěl, že se před lety učil figuru, dokud z něj nekanula pomyslná krev. Znal každý záhyb lebky a pletenec kloubů, kánon postavy dokázal vymodelovat jen načerněnými konečky prstů.
Byla to dlouhá doba učení a dlouhá doba nudy. Teď, po letech, ji na realisticky přesné kostře modeloval do něčeho expresivnějšího, do podoby svého vlastního rukopisu.
Rozdělal barvy a pustil se do trpělivé, pomalé práce, při níž nemluvil. Augustin vyprávěl o sobě a o tom, že chce poznat Londýn, dokud se tím mluvením úplně neunavil.
Každou půlhodinu dovolil Miłosz Augustinovi vstát a podívat se. Když měl celou hlavu a hruď na obrazu hotovou, vydechl úžasem. Naklonil se blíž a studoval detaily. Malba byla vlhká a od nejtenčích vrstev pomalu schnula. Voněla přitom, jako když se malují stěny.
„Takhle snad ani nevypadám,“ řekl Augustin a prohlížel se. Bylo to o tolik víc vzrušující, než v zrcadle! Tvář vystihl Miłosz přesně, snad jen líce vyřezal svým štětcem víc, než jak skutečně vypadaly, ale dál Augustin poznával všechno – své kulaté oči a legračně prohnuté obočí, ofinu světlých vlasů i zpupně a trochu legračně vysazený spodní ret. „Nejsem tak hezký.“
Miłosz, který seděl na stoličce pod ním, vztáhl ruku a nepřítomně, zahleděný a zamilovaný do své malby, ho pohladil po tváři. Augustin ztuhl, ale neucukl, jako by cítil, že po takové holdu, který mu Miłosz na plátně vzdal, může obětovat tenhle kousek sebezapření.
„Ale jsi,“ řekl Miłosz. „Dřív jsem tě viděl jako dítě. Teď tě maluju jako muže, kterým ses stal.“ Na znamení svých slov se jemně dotknul zlatých, téměř průhledných chloupků, které pokrývaly Augustinova prsa.
Naklonil hlavu a zadíval se mu tak zpříma do očí, že to Augustina až rozhořčilo. Viděl v tom gestu drzost, viděl, jak Miłosz s těmi svými drobnými ústy očekává polibek – jako bídný, ale uspokojující projev díků.
Cukl. „Nevím, co ode mě čekáš.“
Byl muž, mohl si dovolit předvést svou sílu a dominanci. Uvrhnout Miłosze do stavu odříkání už jen proto, že měl tu moc.
Miłosz byl Polák se středoškolským vzděláním. Pro Brity tak dobrý, aby dovedl obstarat největší dřinu ve skladech stavebního materiálu. Tahal pytle s cementem, kde se nedalo projet vozíkem, a uklízel, když bylo třeba. Ostatní dělníci, jen cizinci posbíraní po koutech Evropy, si utahovali z něj i sami ze sebe, že nikoho lepšího by na tuhle práci nesehnali. Když měl štěstí, sepisoval příjemku.
Augustin se divil, proč už rok dělá Miłosz samé podřadné práce a nesnaží se prosadit se svým malířstvím.
Procházel po tom malém pokojíku, který byl Miłoszovou ložnicí i obývacím pokojem, a zlehka osahával hrany všech jeho pláten. Opřené o ně se vrstvily šepsované kartony nebo papíry pokreslené skicami a tuší. Ty největší ležely pod postelí, kde na jemně nanesený uhel zachytávaly prach ze země, ze vzduchu a postele, když ji Miłosz rozhoupal s některým ze svých příležitostných mladých milenců.
„Leží ti tu toho tolik, že bys měl zkusit něco prodat.“
„Já nevím,“ odvětil Miłosz. „Bylo by mi jich líto. A navíc stejně – nikdo by to nekoupil.“
Augustin v rezignaci dosedl na postel, pružiny v matraci pod ním zaúpěly. „Proč tohle říkáš? Proč si nevěříš trochu víc?“ Vzdychl a dodal: „Jsi úplně jiný, než jaký se jevíš na internetu. Jsi zlomený. Přetvařuješ se.“
Miłosz se zvedl od stolu, u kterého v plechovce dusil jednu cigaretu za druhou. Vzduch v místnosti byl kouře už tak plný, že se jeho spirály vlnily vzduchem jako potrhané pavučiny. Nebo sperma ve vodě.
„Jenom tu sedíš a hulíš,“ říkal Augustin. Vyrážel to ze sebe jako přesně mířenou kulometnou palbu. Představoval si přitom život venku, někde v centru Londýna, v neřestném Soho, kde se lidé, naladěni na stejnou notu, baví celý večer, celou noc. Představoval si, proč asi je to Miłoszovi tak vzdálené. „Čekal jsem, že mě vezmeš někam ven, chtěl jsem poznat Londýn, ale ty tu celý den sedíš a po nocích si maluješ. Jsi obyčejný nudný chlap. Nevím, proč jsem čekal něco jiného.“
Miłosz prošel kolem něj, nebezpečně blízko kolem něj, a když udělal malou otočku a vracel se, strčil do něj tak, aby Augustin spadl naznak na postel. Bylo v tom něco agresivně odstrašujícího, ale také přátelsky škádlivého.
A hned na to upadl do své obvyklé nemluvné letargie. Augustin v tom prudkém gestu viděl naději, výzvu; uvadla do oddané rezignace.
Podvečery se naučil trávit na malém dvorku, který přiléhal k zadní části domu. Obrůstaly ho vavříny, jako všechny zahrady po okrajích Londýna, a ze sousedství voněla posečená tráva. Kolem něj a plastových židlí poletovaly mušky a Augustin je odháněl rukou se zapálenou cigaretou a krémovým kouřem, který ještě horký vydechoval z úst. Občas někde v dáli slyšel projet vlak, ale nevěděl ani, jak daleko koleje leží. Miłosz se jeho večerních siest většinou nezúčastňoval. Seděl v pokoji s televizí puštěnou jako kulisou, skicoval, co ho napadlo, a cigarety hasil v rezavé plechovce místo popelníku.
Augustin se nudil. Málokdy potkal na dvorku nějakého jiného nájemníka domu, a tak byl násilně odsouzený k tiché samotě.
Obvykle sedával na hrubé dřevěné lavici a snažil se přes kamennou zeď nahlédnout na vrchní patro budovy v sousedství. Poslouchal tichý hovor nebo smích z oken nad sebou. Představoval si, kdo tam může žít. Skupinka černochů, kteří si v Eastcote pronajali levný byt stejně jako Miłosz. Nebo milenecký pár, krásný chlapec s ještě krásnější dívkou.
Toho dne pak Miłosz přišel.
„Co tady pořád děláš?“ zeptal se udiveně. V jeho hlase zazněla nezvyklá starost a něha, jako by hledal malé zvířátko, co se mu zatoulalo.
„Kouřím. Sedím. A nic víc.“
Miłosz si přisedl k němu, večerní vzduch, tak zdravý a ještě naplněný vlahým západem slunce, mu olízl bledou kůži a váčky pod očima.
Augustin měl bosé nohy a zlehka se patami a prsty dotýkal stébel chladnoucí trávy. Miłosz mu v okamžiku náhlého vzplanutí náklonnosti položil ruku kolem ramen a v ohybu lokte mu uvěznil krk jako v nějakém obojku z masa a kostí. Augustin si pomyslel, že by to docela dobře mohlo být přátelské gesto, ale Miłosz ho vyvedl z omylu, když se mu otřel rty o tvář a pak přičichl ke kadeři vlasů, která se mu vzpurně zkroutila nad uchem, kde si Augustin nechával růst krátké, plavé kotlety. Neudělal to s úplnou vstřícností, ale přeci nechal Augustin přítelův jazyk vklouznout mezi své zuby a přijal polibek s podivnou odevzdaností. Nehodlal ze sebe dát už ani kapku a poněkud zatvrzele neustále myslel na Miłoszovy ruce, opovážlivě osahávající jeho pevná stehna a úzké boky.
Nezavřel oči a rezignovaně přijímal ticho, které se v prostoru mezi vavříny náhle rozhostilo. Nepodobalo se obyčejnému tichu, bylo hutnější a definitivnější. Znal to tak z každého polibku; celé město najednou zmlklo a možná se otočilo přímo na ně, všechna světla se k nim upřela a jeho obyvatelé tím pohledem přestali dýchat.
Pak někde za domem a vavřínovou clonou projel automobil, rozdrnčel poklop kanálu na silnici a Augustin se od Miłosze vděčně odtrhnul.
„Staletým a neporušitelným pravidlem je, že každý umělec potřebuje inspiraci. V lepším případě svou Múzu. Nevím, co je to s tebou, ale vyhovuješ všem ideálům, které jsem ve svém životě ustanovil. Hledal jsem dokonalost pro své umění a našel tebe.“
Augustin namítl, že to zní jako příběh Basila Hallwarda.
„S tím nezačínej. Nesnáším Wildea. Nudí mě, protože o něm každý mluví.“
Augustin si už dávno všiml, že Miłosz není nadšený čtenář. Měl doma jen pár knih, které vršil na hromádkách pod postelí. Četl poezii, beatníky a de Sadea. Nerozvíjel zrovna svou slovní zásobu. Většina knih byla polsky, jen některé anglicky, a zrovna v takových našel Augustin záložku vždy někde před polovinou.
Miłosz mluvil tiše a rytmicky, jako by jeho slova časoval metronom, a stejně tak rytmicky hladil Augustina dlaní po boku, našel pod tričkem hranu jeho pánevní kosti a zaměřil se na to místo, jako by bylo jediné, na něž Augustin na svém těle nevyhlásil embargo.
„Myslím, že skutečný umělec musí kvůli své práci umět vykonat i strašlivé věci.“
„Co to znamená?“
Miłosz pokrčil rameny. „Vzdát se zázemí, vzdát se jídla a pití, zmrzačit model, když to vyžaduje umění.“
Augustin si pohrdavě odfrkl. „Říkáš nesmysly. Pro mě je umění imaginace. To, že nudnou realitu můžeš přetvořit na papíře. Kromě toho bys něco takového nedokázal. Nejsi tak šílený, extravagantní, dekadentní... nebo co já vím, za co všechno se považuješ.“
Nevěděl to jistě, ale měl pocit, že se v Miłoszově tvrdé, stálé tváři něco pohnulo.
Augustin se nepokládal za homosexuála. Tu malou něžnou scénku na dvorku, kterou s Miłoszem sehrál, považoval za pomyslný vrchol své zvědavosti. Nechtěl jít dál než za hravé, ale veskrze nevinné polibky, a namátkové, jen lehce homoerotické fantazie při masturbaci, které s každým vyvrcholením odmrštil stejně lehce, jako si je vysnil. Proto neustále myslel na to, jak odmítnout Miłoszův vzrůstající zájem.
Miłosz na to reagoval stupňujícími se výbuchy vzteku a nelibosti. Zacházelo to tak daleko, že si dovoloval Augustinovi vyčítat, že ho pokouší a cuká. Že ho pokoušel celou dobu, kdy mu po internetu posílal své fotografie.
„Nevím, co jako ode mě čekáš,“ opakoval Augustin. „Jsi směšný. Nepřijel jsem s tebou spát.“
Sexualita mezi nimi, mezi umělcem a jeho modelem, den ode dne narůstala. Augustin ji hasil jako oheň vodou, ale Miłoszovi doslova i obrazně nedávala spát. Občas ho Augustin tajně pozoroval zpoza přivřených víček, když hrál spánek (jako by se z Miłoszovy postele stalo jeviště), kterak Miłosz zcela mlčky onanuje a na čele a kolem nosu se mu z toho trapného, vypjatého úsilí leskne pokrývka potu. Věděl docela přesně, že to nedělá s představou jen tak nějakých anonymních tváří, jeho samotářská milostná exhibice měla Augustinovu podobu, což v mladíkovi za těch nocí vzbuzovalo popuzené znechucení. Stával se rozhněvaným mladým mužem. Stále víc.
Nikdy se nenechal napájet tvrdým alkoholem. Přijímal od Miłosze lichotky, ale ne drinky. Občas si nechal zapálit cigaretu a Miłosz to pokaždé provedl tak uctivě, že do dokonalosti scházela jen adorující poklona.
Neustále se Augustina dotýkal. Francouz jeho náklonnost ignoroval – měl Miłosze rád a někdy ho pohladil po vlasech, když viděl, jak zkušeně a soustředěně šepsuje plátno nebo dokončuje drobnou čtvercovitou malbu, ale zároveň doufal, že Miłosz už tu nevyřčenou, ale jasnou hranici jejich vzájemného soužití pochopil.
„Máš doma v Paříži aspoň holku?“ zeptal se Miłosz jednou.
„Ne. Vždyť to víš, že s nikým nechodím.“
„Ty seš teda svatej. Svatější, než ten Patrik, co je tu tak oblíbenej. Nebo Augustin, svatej Augustin, to je teda přesný,“ uchechtl se ironicky.
Augustin zamumlal, ať přestane. Miłosz byl rozčílený, přešlapoval z nohy na nohu a barvy z tub vymačkával s násilnickým požitkem. Augustin viděl, jak mu přitom pokaždé bělají klouby.
„Podívej, namaloval jsem ti svatozář!“
Ze snu probudil Augustina Miłoszův křik. Odpočíval na posteli jako po lehkém nedělním obědě, snad se mu dokonce zdálo, že leží v síti zavěšené mezi dvěma stromy a z domova z kuchyně voní dezert pokapaný sladkým sirupem, na který se v nestřeženém okamžiku slétají vosy.
V žlutém světle lampy se skvěl čerstvě domalovaný obraz, husté, vějířkovité nánosy barev se ještě vlhce třpytily jako stalaktity v krápníkových jeskyních. Augustin na něm vypadal jako zpupné dítě – ležící mezi hrozny vína a sluhy se ztrhanými tvářemi a zbičovanými zády, vlasy se mu pod rudými nebesy jeho lůžka leskly do bronzova a nad hlavou se mu vznášel zlatý kroužek jako nějaký kýčovitý kus bižuterie.
Miłosz ještě držel v ruce veliký plochý štětec, mával jím jako dirigent orchestru a pitomě se usmíval. „Vidíš, můj drahý? Namaloval jsem ti svatozář. Vystihl jsem tvou pravou tvář.“ Přitom se nestydatě dráždil přes rozkrok kalhot, stejně mlčenlivě a beze zvuků poukazující na jeho vzrušení, jako to dělával po nocích.
„Dej mi s tím pokoj. Jdi do hajzlu!“ zařval Augustin.
„Svatý Augustin,“ šeptal Miłosz, když se v počmárané košili sápal na postel, „dráždí, ale není nikdy k mání. Páni, jak je nadutý a agresivní v té své oblečené mužnosti. De Sade by tě zkrotil bičem a já si říkám, že to je přesně to, co ty potřebuješ... zkrotit.“
Řešit to Augustin mohl útěkem, křikem nebo potyčkou, ale on se Miłoszovi postavil. Tak pojď, pojď na mě, nedám ti nic zadarmo.
Rozčílení se na sebe vrhli jako dva bojující kohouti, Miłosz si Augustina v rukou otočil a skóroval. Chytil ho pod krkem jako raněnou lišku, dostal se mu pod pružný pas kalhot od pyžama a bolestivě zmáčkl v dlani jeho ochablý, hebký penis.
„Ty hajzle,“ zaskučel Augustin. „Pusť mě, ty prase!“
Miłosz poslechl, ale jen částečně. Stisk pod krkem zesílil a teď začal hladit Augustinova hladce oholená varlata, dotýkal se jich jemně jako prachového peří, které každou chvílí hrozilo rozletět se.
Augustin si jen matně připouštěl Miłoszovu erekci, která se mu, čnící z kalhot do vzduchu v místnosti, tiskla k zádům; vlhce a ulepeně. Znovu si v paměti přehrával, jak ho viděl obscénně onanovat, dokud se mu úd plně neztopořil a nehrozil proniknout Augustinovou intimitou a hrdostí.
„Myslel sis, že mě můžeš donekonečna škádlit, co? Pokoušet mě, co? Víš, že po tobě strašně toužím od první chvíle. Co bys to byl za Múzu, kdybych tě nemoh šukat.“
Ten pocit, kdy mu Miłosz začínal vyhrožovat a jemu se v břiše zachvívalo zvláštní uspokojení mířící přesně a neomylně do centra všeho vzrušení, do jeho trýzněného penisu, si blaženě uvědomoval ještě druhý den.
Prali se, nebo alespoň představovali, že se perou, ještě hodnou chvíli. Na krátký okamžik Augustina napadlo, jaké by to bylo, kdyby Miłosze srazil na lopatky a začal souložit on jeho – pokořujícím a tvrdým způsobem, protože nepochybně měl tu moc přeprat ho a ovládnout – ale tak by ten příslib, který se (ať už si to Augustin připouštěl nebo ne) vznášel ve vzduchu od chvíle jeho příjezdu, nedošel naplnění.
Nechal se vysvléknout a nechal Miłosze, aby na něj zvířecky zaútočil. Skončili oba nazí, sobě rovní. Agrese se převalila v nenasytnou předehru; lačně se dotýkali jeden druhého, Miłosz tisknul Augustinovy hýždě jako kyprou modelínu. Při líbání se kousali do rtů a nemohli se v těch okamžicích nabažit jeden druhého. Miłosz sténal zadostiučiněním, tím slastným pocitem, že dostal, co mu patří a co si zasloužil.
V Augustinovi se něco změnilo. Něco přeteklo na tu stranu jeho osobnosti, kde se ukrývala zvědavost a před rodinou a přáteli pečlivě maskovaná touha. Pomyslel na to, jak je to skvělé, že si ten svůj první sex s mužem odbývá se skvělým umělcem, který se jednoho dne určitě proslaví po celém světě a všichni uvidí Augustina, svlečeného s nehybným, pokořujícím pohledem – budou ho obdivovat, budou o něm mluvit jako o prapůvodu vzniku tak úžasných děl. A najednou se mu zachtělo vzdát Miłoszovi hold, držet jeho penis jemně mezi zuby a sát ho jazykem, až malíř vyvrcholí do jeho úst a v tu chvíli bude zjihlý a Augustinovi zcela poddaný.
Milovali se dlouho a všemi možnými způsoby, Miłosz byl navzdory svému samotářství a podivínství nezvykle vynalézavý a zkušený, laskal Augustina mezi hýžděmi a jemně líbal palce jeho nohou, když do něj pak houpavě přirážel.
Leželi pak tiše a vyčerpaní ve tmě, a Augustin nejistě pozoroval obraz, který se mu vysmíval. Necítil se pokořený, jen matně uspokojený a zvláštně nepřekvapený – Miłoszovým útokem, svým bouřlivým orgasmem.
O nočním sexu už spolu nemluvili. Miłosz byl rád přímočarý – stačil mu fakt, že se odehrál. Augustin si myslel, že zůstane zamlklý až do doby jeho odjezdu, ale nadcházející stesk mu dodal sílu mluvit.
„Bude to o ničem, až se vrátím domů a zůstanu tu zase sám. Víš, že tu nemám moc přátel.“
„Nějaké si udělej,“ navrhl Augustin netečně, když balil své věci, různě poskládané po Miłoszově bytě, zpět do lehoučkého kufru. „Přátelé jsou dobrá věc.“
„Hmm,“ udělal Miłosz. Nechal Augustina samotného, oblékl si svou džínovou bundu, v níž ho tenkrát přijel přivítat na letiště, a neoholený a neupravený odešel ven. Vrátil se s taškou jídla: zkroucených těstovin, zeleniny a poloinstantních omáček, a kvapně a s labužnickou hravostí připravil oběd. Poprvé za celé dva týdny.
Před Augustinovým odjezdem jako by všechny barvy toho místa a maleb vybledly. Miłosz se ponuře loudal po prkenné podlaze a zoufal si. Nejistě hladil konečky prstů namalovanou tvář na všech obrazech (Augustin jich napočítal třináct) a pak tu Augustinovu pravou.
Ještě doma se objali, Augustin trval na tom, že na letiště bude pokračovat sám.
„Jsi příšerný chlap,“ řekl Miłoszovi těsně před odchodem. A pak, než vyšel ze dveří do otravného anglického deštíku: „Viděl už jsi někdy sbírky v Louvru?“
2 názory
Co se dá dělat, povídky o jedné, dvou normostranách mě uspokojit nedokáží - jako čtenářku, ani jako autorku.
Většinou tam nemám hlouposti z lajdáctví. Než něco předhodím veřejnosti, hodně o tom přemýšlím a musím si sebou být jistá alespoň na 95 procent. Proto třeba zmiňované rozložení dialogů nepovažuji za chybu, spíš přednost.
Rozhodně děkuju za názor, je vidět, že ses tomu věnoval.
tak teda vod začátku, no rozhodně hned dobrej a poutavej název, z minulý povídky myslím, že už vím proč londýn, tak si nestěžuju, hodí se to tam. Ta dýlka, pozor na to, málokomu se do toho bude chtít jít, já sám jsem váhal, a pak jsem si vzpomněl na tvojí minulou věc, tak sem se rozhoupal. Formu i obsah bych vcelku pochválil, je to docela profi, tak nějak odvážný taky celkem dost. A dobrý sou i ty zřídkavější příměry a tak, vždycky dobře zasazený. Jen to sperma ve vodě, mě trochu moc vytrhlo. k tomu bych možná výtku měl, že z tohose mi zdá plyne takový docela nechutenství, ten malíř mi přijde vykreslenej naveskrz negativně, tak je pak těžký vcítit se do těch toho jejich vznikajícího vztahu. i dyž z něolika scének se tam dá najít něco pozitivního, ale zdálo se mi že v tom by to chtělo zesílit. Možná taky vdialozích, třeba ze začátku mi tam uplně scházeli, navopak ke konci jsou docela dobrý. Ale jako celek dost dobrý.