Druhý život - úvod

Druhý život

            Černou tmou hraje déšť svou tichou noční sonátu. V dlouhé ulici plné nízkých oprýskaných cihlových domů se zabedněnými okny tisíce kapek bubnuje na stěny okapů. Píseň beze slov dnes ale nikdo neposlouchá. V půlce věty tichý koncert končí a na scénu nastupuje řvoucí motor, skřípění kol, třesk a cinkot malé hromádky střepů odhozené do zas jiných prapodivných obrazců na silnici. Následuje prásknutí kovových dveří auta.

Řidič a jeho závozník vystupují z vozu černé sanitky s velkým rudým křížem a vynášejí odtud ven nosítka přikrytá bílou plachtou. Rychle vchází do jednoho z domů a následuje další prásknutí tentokrát dřevěných dveří. Dvoučtvrťový takt plný těžkých bot spěchá dlouhou chodbou spoře osvětlenou nouzovým osvětlením a pomalu slábne, už je zas slyšet i první nejhlasitější okap. Domovní dveře zůstali pootevřené a my jimi jako stíny rychle vklouzneme dovnitř a dohoníme oba zřízence v černých pláštích. Dostihnem je akorát na konci chodby. Tady jsou další dveře vedoucí do jasně bíle osvětlené  místnosti. Ocitáme se na operačním sále. Tam už čeká doktor v bílém plášti. Zřízenec, který šel první, slušně zdraví a odhrnuje bílou plachtu. Pod ní  leží tělo asi pětadvacetiletého muže, přesněji torzo těla. Vidíme hlavu, ruce i nohy a zdá se, že jsou v pořádku, ale namístě celé hrudi zeje prázdnotou krví zčernalý otvor zvící dvaceti centimetrů v průměru.

„Kdo jste ho našli?“ ptá se muž v bílém.

„U té velké makety na vršku, co jí instalovali minulý týden na místě bývalé kapličky,“ hlásí druhý černý zřízenec. Spěšně spolu se svým kolegou vyklápí mladíka na operační stůl a rovnají ho do přijatelné podoby.

„Jeli jsme zrovna kolem, když jsme uslyšeli silný výbuch. Hned nás napadlo, že model zasáhla  další střela. Měli jsme oba pocit, že bychom tam u toho měli být. Tak jsme zastavili a začali se škrábat nahoru. A dobře jsme udělali. Tentokrát ta mrcha přiletěla hodně zešikma, takže se hned nezavrtala do země pod konstrukci, jako vždycky, na místo toho prolétla skrz a hnala se dál po svahu ještě dobrých padesát metrů.než konečně vybuchla nárazem do stromu. Ten kluk měl docela štěstí, že se s ním potkala zrovna tak napůl cesty. Uranová hlavice jím prosvištěla jako nůž máslem a jinak ho ani moc nepoškodila, zdá se. Teda ten strom dopadl podstatně hůř.“

„Uvidíme,“ říká doktor. „Člověk nikdy nesmí dát jen na první zdání. Ona taková tlaková vlna v krevním oběhu dokáže taky udělat svoje. A nejvíc jako vždycky záleží na tom, jak moc si bude náš pacient přát žít.“ Doktor mluví a zároveň zkoumá konečky prstů okraje otvoru v hrudi.

„Tak se do toho pustíme. Přineste jedno srdce, dvoje plíce, a pět kilo masokostního preparátu typu-B.“ Dva černé pláště se hned kmitají po bílém sále sem a tam a přináší doktorovi vše, oč je žádá. Celá operace netrvá víc než  půl hodiny.¨

„Tak a je to, můžete ho zase odvézt,“ odtahuje doktor ruce od svého pacienta a přenechává ho péči svých pomocníků. Na operačním stole leží mladý muž, vypadá jako živý, díra na prsou jako by tu nikdy ani nebyla. Tváří se, že spí a pravidelný dech mu nadzdvihává hrudník.

 „Postup jako obvykle, mládenci, nechte mu boty a kalhoty, zbytek věcí svléknout. A hoďte sebou, přijde k sobě už za dvě hodiny.“ Mezitím, než se oběma mužům podaří ze spícího chlapce stáhnout zbytky děravého trika a košile, vypisuje doktor malou bílou kartičku opatřenou provázkem a věší ji mladíkovi kolem krku.

Potom všichni tři nakládají hocha zase na nosítkách, mnohem něžněji než prve, černé pláště ho nesou zpátky chodbou do auta. Zas se ozývá startování motoru a zvuk valící se gumy po asfaltu a střepech. Sanitka je pryč a znovu může pokračovat tichá sonáta deště. Za chvíli na druhém konci města zazvoní zvonek. Jsou bezmála tři hodiny k ránu a rozespalý otec kráčí k zamčeným domovním dveřím. Před nimi nachází ležet tělo svého syna do půl pasu nahého. Na krku se mu houpá bílá cedulka. Jsou na ni rukou napsaná dvě slova: