Autobusová

U okýnka seděla docela pěkná slečna, kterou jsem tady ještě neviděl, ač tímhle spojem jezdím pravidelně. Překvapilo mě, že si vedle ní ještě nikdo nesedl. I kdyby byl autobus poloprázdný a já se měl rozhodovat, vedle koho zaujmout místo, každopádně bych se radši posadil vedle ní než vedle té upocené, přísně vypadající dámy s knírem, která sedí tři řady před ní. Ale vedle té už stejně není kam sednout a ta holka je tam tak sama.

"Je tu volno?"

Neodpověděla, ale ani neprotestovala, a tak jsem se posadil. Tašku jsem si dal na klín. V ranní letargii jsem nebyl schopen dělat nic jiného než vsedě dospávat a přitom si nasadit sluchátka přehrávače. Po několika minutách jsem i se zavřenýma očima vycítil, že se na mě dívá. Ztlumil jsem hudbu a otočil se k ní.

"Kam ses vypravila? Ještě jsem tě tu neviděl...," začal jsem. Neodpověděla. Zase jsme pár minut seděli v trapném tichu, které přerušovalo jen pravidelné vrčení motoru a slabě hrající rádio zepředu od řidiče. "Mimochodem, já jsem Pavel. A ty?" Pořád nic. Jenom se na mě dívala těma svýma kalnýma očima neurčité barvy. Zvláštně a zároveň krásně voněla. Měla dokonalou postavu. Otočil jsem se dopředu a nic už neříkal. Přehrávač jsem nechal ztlumený, abych ji slyšel, kdyby se náhodou rozhodla rozvést konverzaci.

Další zastávka. Nastoupilo asi deset lidí, vystoupil jeden. Tímhle busem všichni jezdí až na konečnou. Začínalo být čím dál větší dusno. Připadalo mi, jako kdyby se v tom vedru lidé okolo mě začali roztékat stejně jako kapky kondenzované na sklech autobusu. Rozjeli jsme se.

Podíval jsem se zase na ni. "Ty asi nejsi moc komunikativní typ, co? Umíš vůbec mluvit?" To snad ani nebyl můj hlas. Usmála se, ale za chvíli opět zvážněla, aniž by něco řekla. Aspoň mě vnímá, pomyslel jsem si.

S každým kilometrem se spolucestující roztékali víc a víc. Otočil jsem se, abych se podíval, jestli se taky roztéká. Roztékala. A zvětšovala.

Nedávalo mi to smysl, a tak jsem zavřel oči. V tom okamžiku se mi to jevilo jako nejrozumnější řešení. Co to je za blbost, chtělo jsem mi křičet, ale vyschlo mi v krku. Nebyl jsem schopný vydat ze sebe hlásku. Znovu jsem se podíval kolem sebe. S hrůzou jsem zjistil, že ona se nezvětšuje, to já se zmenšuju. Byl jsem menší a menší, snažil jsem se vyškrábat na madlo sedačky přede mnou, ale ani tam jsem už nedosáhl. Byl jsem malý jako jezevčík, pak jako kotě, kuře, myš, sardinka...

Pořád jsem se zmenšoval a pořád to nedávalo smysl. Nakonec jsem viděl i ty cestující, kteří na stejném místě seděli přede mnou. Bylo jich pět a vypadali všichni jako já. Jeden byl zasednutý. Ostatní se schovali v záhybech potahu.

Další zastávka. Další lidi. Viděl jsem sám sebe, jak si sedám vedle slečny s kalnýma očima. Křičel jsem, že ještě nejsem dost malý na to, aby si na mě někdo sedal, ještě se nemůžu schovat do záhybů potahu. Nikdo mě neposlouchal.

Viděl jsem tmu, a pak už nic.

Někdo se mnou třepal. Probudil jsem se zpocený, v autobusovém depu. Řidič se omlouval, "promiňte, neviděl jsem vás. Konečnou jsme už přejeli. Zpět se dostanete dvacítkou, odjíždí za pět minut."

"Kdybyste aspoň ztlumil topení."

Moje taška ležela na zemi. Nic v ní nechybělo. Otočil jsem se k okýnku a nadechnul jsem se. Byla to ta její zvláštní nádherná vůně. Na sedačce ležely oční kapky.

Za chvíli začíná škola. Zvedl jsem tašku, dal do ní kapky a vydal se na dvacítku...