Má růžencová slavnost

Trny růží derou tělo tvé,

kanou slzy bledě rudé v černé tmě.

Vyděšený klečím tiše pod tebou,

vyhlížím dunící jekot kapky za kapkou.

Krev tvou saji věčně,

plody její jež hltám tak nevděčně,

sám mi v ruce vkládáš tak oddaně.

Tvé rty vláčné, mléčné,

jež šeptají mi: Jen si ber,

zdůrazňují stále více a více, zaklepej!

Neviditelný jas tvé tváře,

hmatatelnou temnotu

rozráží dychtivě v prach,

co udusal mou samotu,

a kapky tvé čiré záře,

stopily v sobě beznadějný strach.

Mé ruce volají a vyhazují květy,

jež mi kvetou poupaty

z kadeří živé hlavy,

tak svěží poprvé sladkostí vzácné stravy,

kousíčků blaha tvé ambrosie.

Klepal jsem a skutečně otevřel si,

já nadechnul se a má duše pije melodie,

letmého odrazu světel záře kříže,

co přiblížil se z teplého břehu blíže.

Jsem uzdraven v koruně vavřinů,

kde ukřižovali mě andělé,

tam kde tys vláhu chladu jejich křídel jímal,

já čerpal ze vzpomínek tvých snů,

já v růžencové slavnosti rozjařilé,

tvým věčným plamenem se, Beránku, vzňal.

Již bez obav jsem,  derte mou kůži trny,

drásejte mě až do masa,

strach pominul, zarážejte klíny,

bolest jedno je co krása.

Ozvěna mlžna pustého hrobu volá: Spása, slast a spása!