Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSen
19. 11. 2008
0
2
813
Autor
Bambulator
...odložil knihu. Pohlédl úzkým vchodem, zakrytým igelitem, ven. Všude klid. Hlad už mu svíral žaludek delší dobu. Kde by mohlo být jídlo? Pravou rukou pomalu odhrnul igelit a opatrně vystrčil hlavu připraven při sebemenším náznaku jakéhokoliv nebezpečí bleskurychle zalézt zpět. Nic. Pomalu se vysunul ven na dřevěnou střechu terasy. Došel k žebříku. Slezl, rozhlédl se. Uklidněn se vydal po úzké cestičce dolu. Ani nevěděl proč, možná že ho přemohla zvědavost, možná si skutečně myslel, že tam najde něco k jídlu. Stanul na malé křižovatce. Tak hezky popořádku. Nejdřív doleva.
Vyděšená tvář ženy, matky tisknoucí malou sotva desetiletou dcerku. Obě zabaleny ve špinavých hadrech. V jejich očích se zračil strach. Upřeně zíraly před sebe, skrz skleněnou stěnu. Ústa lehce pootevřená, připravená na poslední nádech nebo výkřik bolesti a zoufalství. Matka tiskne svoji dcerku. Tiskne, tiskne až malé vyhrknou slzy bolesti, ale nebrání se. Jen stále hledí na jeden jediný bod průhledné stěny. Matčin obličej se pomalu mění v grimasu zoufalství. Z jejích úst začíná unikat slabý zvuk, pomalé, táhlé vysoké kvílení. Rána! Cosi narazí na sklo! Matka i dcera vykřiknou hrůzou a úlek trhne jejich těly prudkým pohybem. Obě v té desetině vteřiny zavřely oči. Za sklem se malá postavička oblečená v hnědých kalhotách a zelené kazajce sehne pro velkou rudou umělou kuličku a řičí smíchem, rozkoší z páchaného utrpení. Prohýbá se v zádech, psí hlava je zkroucena v zlověstné, zrůdné křeči nespoutané škodolibosti. Nabíjí rudou kuličku do velké, zelené pistole. Přestává se smát, už jen poslední záchvěvy otřesou tím skrčkem s chlupatými tlapkami. Namíří na skleněnou stěnu klece. Větší zrůdička v ženských šatech s šátkem přes ohyzdnou hlavu němě pozoruje celý výjev a jakoby malýma černýma zlýma očima s bezpečnou apatií hlídala tu menší.
Otočil se a šel zpět ke křižovatce. Přešel přes ní jakoby v zamyšlení a pokračoval dál.
Mohlo mu být tak sedmnáct. Visel tam v polo sedu zabalený v teplé kombinéze a jeho buclatá tvář rudo-černá spáleninami se usmívala. Jeho oči skoro zářily jako by byl šťasten. Jakoby nevnímal malého psíka zuřivě dorážejícího na jeho zuhelnatělé nohy, drásajícího chlapcovi nárty. Krev skoro netekla, hustě rudá rychle zasychala v tmavé strupy znovu a znovu strhávané zuřícím mučitelem. Když přišel blíž, pes se otočil, ale hned se zas věnoval dál rvaní masa. Zavěšený jen pootočil očima směrem k němu. Ani náznak jakéhokoliv jiného pohybu. Jen usměvavě zíral. Zaslechl rány. Podíval se nahoru do prvního patra malého dřevěného přístavku za visícím.
Přední stěna byla tvořena mříží. Viděl oči, chřípí, tlamu, obrovské tlapy! Vypadalo to jako rys, ale mnohem větší, mohutnější! Svaly tomu hrály pod lysou kůží a z obrovských tesáků zarudlých krví skanula slina. Vydávalo to hluboký řev, naráželo to do mříží tlapami, tlamou, snažilo se to osvobodit. Ocel zamazaná krví zrůdy, jenž se zraňovala při pokusech o prolomení překážky. Na chvíli se zastavila. Sledovala chlapce. Oči šelmy se přisály na chlapcův obličej. A znovu se vrhla na mříž s novou zuřivostí. Chlapec se odvrátil, sebral z misky kus syrového masa, prošel kolem visícího a zamířil ke křižovatce.
Když stoupal, uslyšel ránu. Pád kovu na dřevo. Ohlédl se. Ocelová hradba ležela na dřevěné podlaze. Zaslechl řev obludy.
Rozběhl se k domu. Řev se blížil. Musí to stihnout! Proboha! Musí! Ještě kousek, ještě pár kroků a je u žebříku! Rychle! Rychle! RYCHLE! Vyskočil na první příčky, srdce mu bušilo, spánky tepaly pod nápory krve. Lezl, ještě, ještě výš! Až nahoru! Zaslechl vrznutí dveří. Byl nahoře. Převalil se na dřevěnou střechu. Dovolil si vteřinku na pohled zpátky.
Vytřeštil oči, prsty se zaryly do dřeva. Ztuhl. Tomy! Malý Tomy! Kde se tu vzal? Tomy vyšel z domu, nic netušíce si kráčel přes dvůr.Chlapec chtěl vykřiknout, ale bylo pozdě. Obluda se objevila na cestě. Tomy byl uprostřed nevelkého prostranství před domem mezi obludou a žebříkem. Vteřina. Déle to netrvalo. Jedna jediná vteřina a z Tomyho zbyly krvavé cákance a cáry masa. Chlapec se nemohl ani pohnout. Obluda se zastavila. Podívala se jeho směrem a zařvala, pomalým krokem se vydala k žebříku.
Chlapec vletěl do dovnitř, zakryl ho igelitem, jako by to byla ta nejúčinnější ochrana před vším z venku. Zahalil se do deky. Prudce oddechoval. Křečovitě si přitáhl deku až pod bradu. Ne. Sem se nedostane. Po žebříku přece lézt neumí a střecha je dost vysoko. Nevyskočí. Jsem v bezpečí. Ale co kdyby? Co kdyby! Chlapec natáhl paži ke stěně, stiskl velký černý vypínač. Odkudsi z hlubin domu se ozvalo zaškytání spalovacího motoru. Jednou, dvakrát, dům se rozhučel burácením motoru nabírajícího obrátky. Chlapec stáhl ruku, Oddechl si.
Ležel několik vteřin, když se mu zazdálo, že zaslechl něco podivného. Jako by něco dopadlo na střechu. Něco velkého, těžkého, ale náraz byl tlumený, přidušený. Chlapec chtěl zahnat nepříjemný pocit, zapomenout na ten zvuk, který se mu určitě jen zdál. Ale nevydržel. Otočil se na břicho. Hleděl skrz igelit ven. Nic. Nikde nic. Jen se mu to zdálo. A teď zpátky ke knize. Za igelitem se objevila velká hlava. Zvířecí oči se zahleděly dovnitř. Chlapec zvedl oči. Pohledy se setkaly. Výkřik! Plný strachu, hrůzy, překvapení, beznaděje. Zrůda se vrhla vpřed. Chlapcova ruka dopadla na velký bílý spínač. Cvak! Prsty se zkroutily v křeči. Odtržené zápěstí odpadlo na podlahu vedle půlky obličeje a hrudní kosti.
Vyděšená tvář ženy, matky tisknoucí malou sotva desetiletou dcerku. Obě zabaleny ve špinavých hadrech. V jejich očích se zračil strach. Upřeně zíraly před sebe, skrz skleněnou stěnu. Ústa lehce pootevřená, připravená na poslední nádech nebo výkřik bolesti a zoufalství. Matka tiskne svoji dcerku. Tiskne, tiskne až malé vyhrknou slzy bolesti, ale nebrání se. Jen stále hledí na jeden jediný bod průhledné stěny. Matčin obličej se pomalu mění v grimasu zoufalství. Z jejích úst začíná unikat slabý zvuk, pomalé, táhlé vysoké kvílení. Rána! Cosi narazí na sklo! Matka i dcera vykřiknou hrůzou a úlek trhne jejich těly prudkým pohybem. Obě v té desetině vteřiny zavřely oči. Za sklem se malá postavička oblečená v hnědých kalhotách a zelené kazajce sehne pro velkou rudou umělou kuličku a řičí smíchem, rozkoší z páchaného utrpení. Prohýbá se v zádech, psí hlava je zkroucena v zlověstné, zrůdné křeči nespoutané škodolibosti. Nabíjí rudou kuličku do velké, zelené pistole. Přestává se smát, už jen poslední záchvěvy otřesou tím skrčkem s chlupatými tlapkami. Namíří na skleněnou stěnu klece. Větší zrůdička v ženských šatech s šátkem přes ohyzdnou hlavu němě pozoruje celý výjev a jakoby malýma černýma zlýma očima s bezpečnou apatií hlídala tu menší.
Otočil se a šel zpět ke křižovatce. Přešel přes ní jakoby v zamyšlení a pokračoval dál.
Mohlo mu být tak sedmnáct. Visel tam v polo sedu zabalený v teplé kombinéze a jeho buclatá tvář rudo-černá spáleninami se usmívala. Jeho oči skoro zářily jako by byl šťasten. Jakoby nevnímal malého psíka zuřivě dorážejícího na jeho zuhelnatělé nohy, drásajícího chlapcovi nárty. Krev skoro netekla, hustě rudá rychle zasychala v tmavé strupy znovu a znovu strhávané zuřícím mučitelem. Když přišel blíž, pes se otočil, ale hned se zas věnoval dál rvaní masa. Zavěšený jen pootočil očima směrem k němu. Ani náznak jakéhokoliv jiného pohybu. Jen usměvavě zíral. Zaslechl rány. Podíval se nahoru do prvního patra malého dřevěného přístavku za visícím.
Přední stěna byla tvořena mříží. Viděl oči, chřípí, tlamu, obrovské tlapy! Vypadalo to jako rys, ale mnohem větší, mohutnější! Svaly tomu hrály pod lysou kůží a z obrovských tesáků zarudlých krví skanula slina. Vydávalo to hluboký řev, naráželo to do mříží tlapami, tlamou, snažilo se to osvobodit. Ocel zamazaná krví zrůdy, jenž se zraňovala při pokusech o prolomení překážky. Na chvíli se zastavila. Sledovala chlapce. Oči šelmy se přisály na chlapcův obličej. A znovu se vrhla na mříž s novou zuřivostí. Chlapec se odvrátil, sebral z misky kus syrového masa, prošel kolem visícího a zamířil ke křižovatce.
Když stoupal, uslyšel ránu. Pád kovu na dřevo. Ohlédl se. Ocelová hradba ležela na dřevěné podlaze. Zaslechl řev obludy.
Rozběhl se k domu. Řev se blížil. Musí to stihnout! Proboha! Musí! Ještě kousek, ještě pár kroků a je u žebříku! Rychle! Rychle! RYCHLE! Vyskočil na první příčky, srdce mu bušilo, spánky tepaly pod nápory krve. Lezl, ještě, ještě výš! Až nahoru! Zaslechl vrznutí dveří. Byl nahoře. Převalil se na dřevěnou střechu. Dovolil si vteřinku na pohled zpátky.
Vytřeštil oči, prsty se zaryly do dřeva. Ztuhl. Tomy! Malý Tomy! Kde se tu vzal? Tomy vyšel z domu, nic netušíce si kráčel přes dvůr.Chlapec chtěl vykřiknout, ale bylo pozdě. Obluda se objevila na cestě. Tomy byl uprostřed nevelkého prostranství před domem mezi obludou a žebříkem. Vteřina. Déle to netrvalo. Jedna jediná vteřina a z Tomyho zbyly krvavé cákance a cáry masa. Chlapec se nemohl ani pohnout. Obluda se zastavila. Podívala se jeho směrem a zařvala, pomalým krokem se vydala k žebříku.
Chlapec vletěl do dovnitř, zakryl ho igelitem, jako by to byla ta nejúčinnější ochrana před vším z venku. Zahalil se do deky. Prudce oddechoval. Křečovitě si přitáhl deku až pod bradu. Ne. Sem se nedostane. Po žebříku přece lézt neumí a střecha je dost vysoko. Nevyskočí. Jsem v bezpečí. Ale co kdyby? Co kdyby! Chlapec natáhl paži ke stěně, stiskl velký černý vypínač. Odkudsi z hlubin domu se ozvalo zaškytání spalovacího motoru. Jednou, dvakrát, dům se rozhučel burácením motoru nabírajícího obrátky. Chlapec stáhl ruku, Oddechl si.
Ležel několik vteřin, když se mu zazdálo, že zaslechl něco podivného. Jako by něco dopadlo na střechu. Něco velkého, těžkého, ale náraz byl tlumený, přidušený. Chlapec chtěl zahnat nepříjemný pocit, zapomenout na ten zvuk, který se mu určitě jen zdál. Ale nevydržel. Otočil se na břicho. Hleděl skrz igelit ven. Nic. Nikde nic. Jen se mu to zdálo. A teď zpátky ke knize. Za igelitem se objevila velká hlava. Zvířecí oči se zahleděly dovnitř. Chlapec zvedl oči. Pohledy se setkaly. Výkřik! Plný strachu, hrůzy, překvapení, beznaděje. Zrůda se vrhla vpřed. Chlapcova ruka dopadla na velký bílý spínač. Cvak! Prsty se zkroutily v křeči. Odtržené zápěstí odpadlo na podlahu vedle půlky obličeje a hrudní kosti.
2 názory
Pokus přečíst si něco od tebe cca čtvrtý. Zas tam někdo někoho střílí. To už je trochu naprd.
...odložil knihu. Pohlédl úzkým vchodem, zakrytým igelitem, ven. Všude klid. Hlad už mu svíral žaludek delší dobu. Kde by mohlo být jídlo? Pravou rukou pomalu odhrnul igelit a opatrně vystrčil hlavu připraven při sebemenším náznaku jakéhokoliv nebezpečí bleskurychle zalézt zpět. Nic. Pomalu se vysunul ven na dřevěnou střechu terasy. Došel k žebříku. Slezl, rozhlédl se. Uklidněn se vydal po úzké cestičce dolu. Ani nevěděl proč, možná že ho přemohla zvědavost, možná si skutečně myslel, že tam najde něco k jídlu. Stanul na malé křižovatce. Tak hezky popořádku. Nejdřív doleva.
Vyděšená tvář ženy, matky tisknoucí malou sotva desetiletou dcerku. Obě zabaleny ve špinavých hadrech. V jejich očích se zračil strach. Upřeně zíraly před sebe, skrz skleněnou stěnu. Ústa lehce pootevřená, připravená na poslední nádech nebo výkřik bolesti a zoufalství. Matka tiskne svoji dcerku. Tiskne, tiskne až malé vyhrknou slzy bolesti, ale nebrání se. Jen stále hledí na jeden jediný bod průhledné stěny. Matčin obličej se pomalu mění v grimasu zoufalství. Z jejích úst začíná unikat slabý zvuk, pomalé, táhlé vysoké kvílení. Rána! Cosi narazí na sklo! Matka i dcera vykřiknou hrůzou a úlek trhne jejich těly prudkým pohybem. Obě v té desetině vteřiny zavřely oči. Za sklem se malá postavička oblečená v hnědých kalhotách a zelené kazajce sehne pro velkou rudou umělou kuličku a řičí smíchem, rozkoší z páchaného utrpení. Prohýbá se v zádech, psí hlava je zkroucena v zlověstné, zrůdné křeči nespoutané škodolibosti. Nabíjí rudou kuličku do velké, zelené pistole. Přestává se smát, už jen poslední záchvěvy otřesou tím skrčkem s chlupatými tlapkami. Namíří na skleněnou stěnu klece. Větší zrůdička v ženských šatech s šátkem přes ohyzdnou hlavu němě pozoruje celý výjev a jakoby malýma černýma zlýma očima s bezpečnou apatií hlídala tu menší.
Otočil se a šel zpět ke křižovatce. Přešel přes ní jakoby v zamyšlení a pokračoval dál.
Mohlo mu být tak sedmnáct. Visel tam v polo sedu zabalený v teplé kombinéze a jeho buclatá tvář rudo-černá spáleninami se usmívala. Jeho oči skoro zářily jako by byl šťasten. Jakoby nevnímal malého psíka zuřivě dorážejícího na jeho zuhelnatělé nohy, drásajícího chlapcovi nárty. Krev skoro netekla, hustě rudá rychle zasychala v tmavé strupy znovu a znovu strhávané zuřícím mučitelem. Když přišel blíž, pes se otočil, ale hned se zas věnoval dál rvaní masa. Zavěšený jen pootočil očima směrem k němu. Ani náznak jakéhokoliv jiného pohybu. Jen usměvavě zíral. Zaslechl rány. Podíval se nahoru do prvního patra malého dřevěného přístavku za visícím.
Přední stěna byla tvořena mříží. Viděl oči, chřípí, tlamu, obrovské tlapy! Vypadalo to jako rys, ale mnohem větší, mohutnější! Svaly tomu hrály pod lysou kůží a z obrovských tesáků zarudlých krví skanula slina. Vydávalo to hluboký řev, naráželo to do mříží tlapami, tlamou, snažilo se to osvobodit. Ocel zamazaná krví zrůdy, jenž se zraňovala při pokusech o prolomení překážky. Na chvíli se zastavila. Sledovala chlapce. Oči šelmy se přisály na chlapcův obličej. A znovu se vrhla na mříž s novou zuřivostí. Chlapec se odvrátil, sebral z misky kus syrového masa, prošel kolem visícího a zamířil ke křižovatce.
Když stoupal, uslyšel ránu. Pád kovu na dřevo. Ohlédl se. Ocelová hradba ležela na dřevěné podlaze. Zaslechl řev obludy.
Rozběhl se k domu. Řev se blížil. Musí to stihnout! Proboha! Musí! Ještě kousek, ještě pár kroků a je u žebříku! Rychle! Rychle! RYCHLE! Vyskočil na první příčky, srdce mu bušilo, spánky tepaly pod nápory krve. Lezl, ještě, ještě výš! Až nahoru! Zaslechl vrznutí dveří. Byl nahoře. Převalil se na dřevěnou střechu. Dovolil si vteřinku na pohled zpátky.
Vytřeštil oči, prsty se zaryly do dřeva. Ztuhl. Tomy! Malý Tomy! Kde se tu vzal? Tomy vyšel z domu, nic netušíce si kráčel přes dvůr.Chlapec chtěl vykřiknout, ale bylo pozdě. Obluda se objevila na cestě. Tomy byl uprostřed nevelkého prostranství před domem mezi obludou a žebříkem. Vteřina. Déle to netrvalo. Jedna jediná vteřina a z Tomyho zbyly krvavé cákance a cáry masa. Chlapec se nemohl ani pohnout. Obluda se zastavila. Podívala se jeho směrem a zařvala, pomalým krokem se vydala k žebříku.
Chlapec vletěl do dovnitř, zakryl ho igelitem, jako by to byla ta nejúčinnější ochrana před vším z venku. Zahalil se do deky. Prudce oddechoval. Křečovitě si přitáhl deku až pod bradu. Ne. Sem se nedostane. Po žebříku přece lézt neumí a střecha je dost vysoko. Nevyskočí. Jsem v bezpečí. Ale co kdyby? Co kdyby! Chlapec natáhl paži ke stěně, stiskl velký černý vypínač. Odkudsi z hlubin domu se ozvalo zaškytání spalovacího motoru. Jednou, dvakrát, dům se rozhučel burácením motoru nabírajícího obrátky. Chlapec stáhl ruku, Oddechl si.
Ležel několik vteřin, když se mu zazdálo, že zaslechl něco podivného. Jako by něco dopadlo na střechu. Něco velkého, těžkého, ale náraz byl tlumený, přidušený. Chlapec chtěl zahnat nepříjemný pocit, zapomenout na ten zvuk, který se mu určitě jen zdál. Ale nevydržel. Otočil se na břicho. Hleděl skrz igelit ven. Nic. Nikde nic. Jen se mu to zdálo. A teď zpátky ke knize. Za igelitem se objevila velká hlava. Zvířecí oči se zahleděly dovnitř. Chlapec zvedl oči. Pohledy se setkaly. Výkřik! Plný strachu, hrůzy, překvapení, beznaděje. Zrůda se vrhla vpřed. Chlapcova ruka dopadla na velký bílý spínač. Cvak! Prsty se zkroutily v křeči. Odtržené zápěstí odpadlo na podlahu vedle půlky obličeje a hrudní kosti.