Upír

Bud se belhal ulicí. Co chvíli se zastavil a dávivě zakašlal, ohýbaje se v pase. Nebyl sice příliš starý, ale léta života na ulici jej dost poznamenala. Tuberkuloza ho svými záchvaty trhala na kusy. Věděl, že už nemá příliš mnoho času.  Dřív by mu snad lékařská péče mohla pomoci, dnes již bylo pozdě. A ani mu to v podstatě nevadilo. Neměl nijak růžové vyhlídky. Jeho sny o krásném velkém domě a rodině se časem samy rozplynuly. To není nic pro něj. Jeho místo je zde. Na ulici. Věděl to a nedělal si iluze. Jediné co chtěl, byla krabice. Velká lepenková krabice. Až ji bude mít, bude šťastný. Bude mít střechu nad hlavou. Ta minulá se mu při tomto dešti rozmočila. Potřebuje novou, potřebuje. Moc. Teď ale žádnou nesežene a i kdyby, stejně by byla mokrá, nacucaná, nanic. Tak aspoň kus igelitu, nějaké hadry, nebo třeba něco k jídlu. Bud uměl použít vše. Vše co ulice poskytovala.Nic nebylo zbytečné. A tak procházel jednotlivé postranní uličky a nahlížel do všech křoví, zákoutí, průjezdů a popelnic. A docela se mu daří. Ano, už má starý, na několika místech děravý závěs, kus koberce a několik jen lehce nahnilých jablek. Dobrý lov. Třeba ještě něco přibude?
    Bud zrovna vytáhl z jedné popelnice tři různé ponožky a jeden děravý palčák, když se ozvaly kroky. Bud se otočil jejich směrem, ale nic neviděl. Sebral svoje poklady a odcházel pryč. Nechtěl mít problémy. Občas se našel nějaký necita, který na něj zavolal policii, nebo ho dokonce chtěl zbít. A tak se Bud raději vydal na další pouť ulicemi.
    Co to? Uplynulo asi tak deset, patnáct minut a Bud zaslechl opět kroky. Na chvíli se mu zazdálo, že jsou to ty samé, ale pak se usmál a sám sobě si v duchu vynadal do zbabělců. Kdopak by asi sledoval bezdomovce? Co by si asi tak na něm chtěl vzít? Odhodil úvahy stranou a pokračoval dál. Ale kroky se ozvaly znovu. Jakoby ho sledovaly. Slyšel je pořád za sebou. Občas se ohlédl, ale za ním byla jej černočerná tma. Jak se tak belhal ulicemi, dýchal čím dál rychleji a hlasitěji, jak se jeho zmučené plíce snažili plnit svoji funkci. Často kroky přes vlastní dech už ani neslyšel a ulevilo se mu, ale po chvíli tu byly opět. Bud se začal bát. Ať zahýbal a kličkoval sebevíc, ten KDOSI ho stále sledoval. Ano. Není možné, aby měl stejnou cestu. Bud přidal do kroku. A zrychloval stále víc a víc. Už sotva popadal dech. Takové tempo dlouho nevydrží. Zahnul do postraní uličky. Uběhl ještě několik metrů a zastavil se. Před ním se k tmavé obloze tyčila zeď. Chvilku na ni bez hnutí hleděl. Pak se začal chvatně rozhlížet, jestli některý z domů nemá průchod do jiné ulice. Neměl. Bud se najednou zarazil. Zaposlouchal se do noci. Ticho. Vůbec nic neslyšel. Kroky byly pryč. Usmál se. Ještě chvilku naslouchal, než se vydal uličkou zpět. Sotva ale ušel několik metrů, ozvaly se opět kroky. A byly docela blízko. Bud se zastavil. Pootevřená ústa leknutím, oči vyvalené. Kroky se blížily. Bud začal couvat. Couval, dokud nenarazil zády do stěny. Pak zalovil rukama v bezedných záhybech svého dlouhého kabátu a vytáhl asi třiceticentimetrový kus ocelové trubky. Pevně jej uchopil do pravé ruky. Rozkročil se a čekal. Oči vytřeštěné, přerývaný dech, snažil se co nejdříve rozeznat svého pronásledovatele. Kroky byly blíž a blíž. Bud poulil oči do tmy, ale stále nic neviděl. Kroky trochu zrychlily. Už, už musí být vidět! Bud slabě vykřikl, chráníce si levou rukou obličej švihl pravou paží s trubkou po útočníkovy. Minul.
    Slyšel ho, cítil ho. Šel za ním už pěknou chvíli. Nesmí mu utéct. Potřebuje ho, hodně ho potřebuje. Tak, jako ještě nikdy nikoho. Přehnal to, neměl zase zkoušet odolat. Nejde to. Se svojí přirozeností nic nenadělá. Jen na chvilku mu tyto myšlenky proběhly hlavou, než se tam opět usadilo prázdno. To měkké, tiché, černé prázdno. Tak bolestivé prázdno. Víc nevydržel. Zrychlil. Věděl, že už o něm ví, ale bylo mu to jedno. Neuteče. Šel dál, stále více hnán pudem, než rozumem. Dělalo se mu nevolno. Svět se kolem něj chvílemi točil. Na okamžik ztretil orientaci, ale už to bylo zase vpořádku. Pokračoval v pronásledování. Kdo jsem? Blesk v jeho hlavě mu protnul vědomí. A zase tma. Co se to děje? Další rána do jeho zmučeného mozku. Odezněla. Pokračoval. Přestával si uvědomovat svoje okolí. Svět se bortil. Výhled se mu zdeformoval na  úzký koridor. Kdesi vzadu v lebce se mu usadil vtíraví pocit že vidí stopy. Stopy na zemi. Neviděl vlevo, neviděl vpravo. Jen ty stopy. A on je následoval. Tak jako pes. Dech se mu zrychloval. Otevřel ústa. Odhalil zuby. Vypadal už víc jak zvíře, šelma na lovu, nežli lidská bytost. Ukápla slina. Najednou se zastavil. Zpozorněl. Kroky utichly. Snažil se rozeznat nějaký zvuk. Lehký šramot. Tam! Vyrazil. Nic už ho nemohlo zastavit. Vědomí zahalila rudá mlha. Neklamné znamení že nadešel čas. Běžel. Ano, tam je! Je v pasti! Skočil. Slabý svist a náraz kovu o zem. Jeho ruka stiskla hrdlo, prsty se zaryly do masa. Druhá uchopila čelo. Otevřel ústa. Zaklonil hlavu. Prudkým pohybem vrazil svoje špičáky do zátylku oběti.
    Dopadla první kapka. Za ní druhá. Začala bouře. Blesky křižovaly oblohu, déšť byčoval zemi, jakby z ní chtěl spláchnout  všechnu špínu světa. Stromy naříkaly ohýbány větrem, který z nich rval listy a vláčel je ulicemi jako bezbožníky. Okna praskala trýzněna nápory vody valící se z nebes, průchody kvílely bolestí uragánu. Klečel na kolenou vedle chladnoucího těla, dlouhé vlasy mu divoce vlály, černý plášť promočen. Vzpínal ruce k rozhněvané obloze a křičel. „Už vím kdo jsem! Já už vím!“.
    Svalil se do křesla. Mokrá oblečení pohozené na zemi. Seděl tam, jen tak, nahý. Čekal. Věděl, co příjde.
    Bolest. Žhavá jehla mu projela mozkem. A další. Postupně mu protínaly všechna nervová zakončení. Svíjel se v křeči. Oči vytřeštěné hrůzou. Z úst mu vycházel řev. Tak nelidský, srdcervoucí skřek mučeného zvířete. Prsty drásaly opěradla a trhaly polstrování. Kopal. Všechny svaly napjaté k prasknutí. Obličej nalitý krví. Pomalu, jen velmi zvolna ustupovala bolest, aby ji nahradila nová, větší. Zmítal se, naběhlé žíly po celém těle, krůpěje potu se leskly. Ale vzpomínal si. Vzpomínal si sám na sebe. Čím je, co je, co je jeho posláním. nebo spíše prokletím. Musel zabíjet! Aby mohl žít. Ne pro maso, krev. Pro vzpomínky, pro paměť. Byl z podivného rodu. Další vlna bolesti. Uhnízdila se v hlavě a útočila na všechny strany. Vystřelovala do končetin, do každého kousku jeho těla. Rukama si zakryl tvář a nehty zaryl hluboko do kůže. Byl z rodu, který zapomínal. Postupně ztrácely své vzpomínky. Nejdříve ty nejstarší a pak i ty nové. A čím méně si pamatovali, tím méně toho věděli sami o sobě. Postupně jejich mysl tmavla. Usazovala se tam věčná noc.  Když čekali moc dlouho ztratili tonejcennější. osobnost. Nevěděli kdo jsou. A bolelo to. Strašně. Prázdnota je doslova požírala. Abstinence vzpomínek. Nedalo se to vydržet. Proto zabíjel. Bral si jejich paměť. Mozek mu explodoval. Celé jeho tělo zalil oheň. Křeč ho srazila na zem. Válel se po koberci. V hlavě mu vířilo tísíce myšlenek. A každá z nich ho zraňovala. Z očí mu tekly slzy. V uších mu hučelo. Záblesk.
    Probudil se na zemi. Vysílený, krev na rukou a rozmazanou po obličeji. Zalitý potem. S námahou se zvedl. Dopotácel se do postele. Padl do peřin a zavřel oči. A doufal. Doufal, že až se probudí zjistí, že to byl jen sen. Jen sen…

---