Jak padlý anděl padl

Zima je, vítr skučí v polích,
sníh padá a já jsem tu sám,
kráčím já po pokrývkách bílých,
jsem sám, jdu a nevím kam.

Jsem sám a nikdo mě nechce,
nebe mi jen ukázalo záda.
Kašlu na něj!Prosit se nebudu přece!
Svatí?Taková lež a zrada!

Zima je, vítr skučí v polích,
sníh padá a já jsem tu sám,
kráčím pomaleji po pokrývkách bílých,
jsem sám, jdu a nevím kam.

Mám hlad a taky je mi zima,
do kolen padám únavou,
nemůžu říct, že bylo by mi prima,
tak ulehám, s ledovou krustou pod hlavou.

Zima je, vítr skučí v polích,
sníh padá a já jsem zase sám,
už nekráčím po pokrývkách bílých,
jsem sám a na sněhu ležím tam.

Krkavci už nad mým tělem krouží,
v sněhové bouři a já jsem tu sám,
smutek, žal a samota mě souží,
jsem tu sám a umírám.

Když nad tím přemýšlím, tak proč neodejít z tohoto světa....ty stíny dlouhých dnů!
Tolik promarněných večerů!
Smysl života tak zvolna ztrácel hlas
a na mou duši jen zvolna padal mráz.

Proč neodejít když jsem ztratil vše,
když se nad tím zamyslím,
proč ne?
Svět se plní násilím
a nikdy nepřestane.

Tak ptám se proč!Proč lidé blázní!
Vztekle bručí a zatínají pěsti,
ničí si svět.Kdyby věděli ti blázni!
Můry plné katastrof nezůstanou jen zvěstmi.

My války vedeme, za peníze obrátíme ostří proti svým bratrům,
chyby hledají v jiných a ne v sobě,
největší tyran z nás, si vždycky sedne na trůn,
jsme jako barbaři, barbaři v moderní době.

Podle mě násilí, plodí jen násilí,
a krutost krutostí zůstane,
když snad někdo znenadání zesílí,
vždy zjeví se a povstane.
Tolik bolesti...
A stejně půjdou radši cestou žoldáka......

Strachem pohrdat!
Jít cestou bolesti,
s životem si zahrávat,
a způsobovat neštěstí.

Tak cesta žoldáka,
končí i začíná,
na štěstí v životě,
jen matně si vzpomíná.

Vydal se cestičkou,
Krve a Železa,
poplival sestřičku,
jež na zemi ležela.

Tvář svou obrátil,
slunce už zapadá,
válku by nezvrátil,
proč?To je ti záhada?

Tak já řeknu ti, jak je to se světem,
alespoň na počest všem jeho obětem......

Člověk je barbarem a barbarem zůstane,
dokáže mít velké srdce,
častěji však železné.Kdy?No kdy to přestane?

Svět je jen velké bojiště, bojiště mocností,
mocností v čelech státu.
Svět je ale náš!Lidských bytostí!
Proč nenechat zlo katu?

Vzpomínám a mráz mě tiskl v náručí,
hledím odevzdaně na Ni,
na Tu, jež mi poručí-
Zažil jsi dost, tak jdi!

Ta, jež skolí všechno živé,
nesnese světlo a miluje tmu,
Ona je Ona, je a zná jen temnotu.

Není však zlá, není hodná,
zůstává na neutrální půdě,
Ona je rytířem v černé zbroji,
nemůže za to, že vypadá jak škodná,
a lidé ji přirovnají k zrůdě!
Ta- Královna v lidském roji!

Není mužem, není žena,
tělo její halí černý plášť.
Ona je přízrak, Ona je sama,
lidé ji proklínají, a v očích mají zášť.

Není vidět, není hmotná,
Ona je přízrak z hlubin duší.
Je sama, jako já, ale není smutná,
k jejím vzlykům jsme všichni hluší.

Já nebyl vždycky zatrpklý,
a na svět jsem se díval očima očekávání.
Jak to započalo?Kde to má příčinu?To už je jiné povídání......

Kdysi dávno, teplý vítr vanul,
a šedivá tráva tiše šelestí,
když hloupoučký mladík stanul,
na černých březích neštěstí.

Kdysi sličná tvář,
v černých očích skvěl se jas,
ve větru poletoval havraní jeho vlas.
Stanul na březích prokletých,
tam kde se umíralo snáz.

Ledové vlny tříštily se,
po věky se skála ztrácela,
a já posteskl si,
když viděl jsem břeh já oněměl.

A tak se stalo, že jsem stanul na ponurém břehu lidí, já kdo nikdy člověkem nebyl.
Nesmrtelný, který se své nesmrtelnosti vzdal a ona ho opustila.

Tam jsem zjistil, že čas na nás baží se,
tak zkus minulost pozvat k sobě.
Ať hezké chvíle vrátí se,
snad Ona či Ona nebo obě?

Můžeš času nadávat-\"Ty bezohledný spratku!\"
zkusit se mu vysmát a žít si svou pohádku,
tam myslel jsem, že strašné věci dít se nebudou,
bohužel, i tam lidé dřív či později svůj rozum pozbudou.

Snažil jsem se tiše poslouchat svět,
říct jí v té chvíli, pár sladkých vět,
snad možná....ano i vrátit se k ní zpět.
Snad.Až můj dech se v mrazu navždy vytratí,
a mé tělo se v šedivý prach obrátí.

Já byl nesmrtelný a všeho se vzdal.....
byl jsem andělem.....
Mít jsem se mohl jako král.....
Teď pláču nad svým údělem.....

Nesmrtelnost jak krásné je to slovo, jen těžko se s ní žije,
po čase teskníš, jako když vlk na měsíc vyje,
dlouhá léta ubírají radost z toho, co životem se nazývá,
a ticho samoty ubíjí.

Já miloval jednu nádhernou ženu,
a nesmrtelnost kvůli ní všanc dal,
modré z nebe dal bych jí k věnu,
a svůj život pro ni zpřetrhal.

Jenže proč na tak krátce bůh nám život dal?
Proč je uvnitř každý sám?
Jen párkrát srdce zatluče, radostné uvolnění,
a pak kruté a tiché zapomnění.

V tu dobu láska mě zklamala , tak pro to jsem zůstal sám...
Jenomže život i jiné stránky má......
A tak abyste nemysleli, že se to odbývá....
Mám i jiné povídání......
Já zamiloval se znovu a z nenadání....
A tak krásné to je....

Slzy zanesly listy mých vzpomínek, rozpily slova,
avšak má láska je silnější, víc než má zloba.
Však démon co lásku zhatit chce, vyčkává, já vím,
lásku mou, tu jedinou, proměnit chce v dým.

Svět je plný klamu lidí a jejich lží.......tak uvažuji....stojí v dobách dnešních ještě milovat?
Nezměnili se ve frašku už věci, jako ctít, radovat se a navzájem se poznávat?

Ale, hoď kamenem ty kdož jsi bez viny,
a rozhlédni se kolem sebe,
skrčení pod ochranou mocí vlastní rodiny,
ti co diktují, že modré není nebe!

Že ve dne měsíc a v noci slunce svítí,
že kámen roste a neživé je kvítí!
Že pod ostřím meče skrývá se pohlazení,
a že lidské je bezohledné zabíjení!

Co vidí v damách děvky a v děvkách dámy?
Rozhlédni se...co otrhanců kráčí mezi námi.....
Jako stíny.....

V tomhle světě se rvi dokud nepadneš-vyčerpání....
Protože, pak už ti bude všechno jedno....
Udělat z tebe loutku v dnešní době?Žádné namáhání....

A tak si jdi a tleskej svým hrdinům,
těm neznajícím dobré skutky.
Těm co podobu určují tvým dnům,
plánovitě, přísně a bez pohnůtky.

Neřešme však už téma lásky,
pro mě už je po půlnoci....
jsem mrtvý a to bez nadsázky,
co dalšího může pomoci?

Už vím snad štěstí.......nebo osud?
Jenže co to je?Možná kdo?
Je to ona?Ta vrtkavá dáma?

Snad možná, když se Štěstí usměje,
příjde občas naděje,
pak každý doufá-\"Bude ho víc?\"
avšak zjistí."Ah-víc už nezbylo nic."

A tak zatni zuby, roztáhni křídla, běž!
I když vysoká zdá se býti věž,
věž života.
Doufej, že štěstí opět navštíví tě,
a ty?Zůstaneš Fortuny dítě.

Život má krásy a mnohé klady,
rád bych řekl více dobrého,
jenže Ona už stojí tady,
vzpomínky z mého života mladého,
staniž se vám snad života rady

Zima byla, vítr skučel v polích,
sníh padal a já jsem už s ní,
bloudí naše duše po hvězdných polích,
najděte své lásky, touhy, sny a štěstí,
a pak?Kdo ví?