Vlk I.

     Byla zima. Ač ne tuhá, trvala velice dlouho. Snad déle, než mají zimy v oblibě. Večery jsem netrávila sama, společnost mi dělaly měkké stíny mihotající se svíčky a studené vločky, které volně klouzaly po okenním skle, až se setkaly se svými předchůdkyněmi. Spojily se a čekaly na další vločku. A já s nimi v té intimní atmosféře čekala také. Večer co večer, týden co týden.

Vločky pak ale začaly mizet, já ztratila své společnice a klidné ticho rušily výkřiky opeřených zpěváčků. Co doma? Řekla jsem si. Zběžný pohled do skříně mě ujistil o existenci rušivého elementu – z nepřeberné hromady oblečení jsem vytáhla zelené kalhoty-vandrovky. Navlékla jsem na sebe jarní bundu, učesala nepoddané a dlouho nepěstěné vlasy a otevřela dveře. Sama jsem nevěděla, co mám čekat. Ihned na prahu mi tváře pohladily sluneční prsty, do nosu vklouzla zemitá vůně snahy dostat se z tmavé a studené země na denní světlo. Jakoby to snažení uchvátilo i mne. Usmála jsem se a vykročila.

     Mé oči nebyly po měsících šera přivyklé zlatavé záři rybníka a zelených ratolestí, a tak mě nechávaly vnímat svět jen úzkou škvírou. Ale i to bohatě stačilo. Krev kolující v těle mi dávala najednou mnohem víc síly jít. Nadšena pocitem čistoty a povzbuzena povykem pěnkavy, rozhodla jsem se jít jen tak, kam mě nohy ponesou.

Nějakou dobu jsem se brodila napůl zetlelým listím bukového lesa. Občasné škobrtnutí mě jen povzbudilo pokračovat až ke kraji porostu. Tam na mne čekala dlouhá promáčená louka jen s malým množstvím zelených a křehkých stébel. Věděla jsem, že to bude cesta namáhavá, ale jít přímo mne vždycky těší víc než vláčet se oklikou. Měla jsem co dělat, abych odolala tíhové síle Země. Bahno se mi lepilo na boty, voda se vsakovala do nohavic, každý krok byl čím dál tím těžší. A přeci jsem několikrát uklouzla a skácela se do té lepkavé břečky.

     K cestě na druhém konci louky už mi ale nezbývalo mnoho – a já nejsem z těch, co se vracívají. S úlevou jsem vyšplhala na kamenitou stezku. Viděla jsem, že po několika set metrech stoupá, tak jsem raději nejdřív nabrala pár sil. Vlastně ani nevím jak, ale ocitla jsem se pod svým oblíbeným kopcem, dávným obětištěm. Pousmála jsem se nad myšlenkou, že já bych snad mohla být jeho oběť. Zároveň mi ale po zádech přeběhl mráz, jak zafoukal mírný letní vánek…

     Bylo mi teplo, a tak jsem po několika metrech mírného stoupání svlékla bundu. Letní sluneční žár neměl příliš šancí mě spálit, jelikož příkrovem zelených korun jen těžko pronikal. Tak akorát, abych se mohla ve stínu lesa příjemně ohřát.

Nikdy v životě se mi nic podobného nestalo. Každým krokem se mi tělo zahřívalo, ale já přitom cítila podivný ne nepříjemný chlad.Snad stín? Vánek? Dech? Něčí oči? Pootočila jsem hlavu, protože mi připadalo, jako by se něco hnulo po mé pravici. Dřepla jsem si na bobek, opřela ruku a kamenitý povrch a sledovala les, který kopíroval svažitý terén. Po chvilince se mezi netýkavkami objevily hnědé oči, černý čenich… z toho houští mě pozoroval krásný, šedivozlatý vlk. Nehýbala jsem se. Klidnila jsem svůj dech a jako uchvácená jsem jeho hluboký a zvídavý pohled oplácela. Takhle jsem tam seděla minutku, den, týden,.. nevím. Vystoupil pomalu z křoví. Pečlivě vážil každý krok – jakoby si ověřoval, že mu nechci ublížit. Zajata jeho pohledem, lehkými pohyby a ladnou křivkou těla jsem se řítila do jeho očí jako do propasti. Srdce tančilo kvapík ale já byla přitom tak klidná! Jako on. Posadil se proti mně. Na půl metru, víc ne. Povídali jsme si, a přesto bylo ticho. Rozuměli jsme si, přestože jsme byli každý jiný živočišný druh. Byly to krásné chvilky, přesto plné nejistoty. Zaútočí? Uteče? Já? On?...

     Pomalu jsem vstávala, pomaloučku, abych ho nevylekala. Jen sklopil hlavu ke straně – jakoby čekal, co bude dál. V duchu jsem se ním rozloučila, poděkovala za krásné okamžiky, vůbec ne hmatatelné.. pocit. Zanechal ve mně takový pocit, silnější, než cokoliv jiného. Otočila jsem se a pokračovala v cestě.