Takhle večer...

 

  Slyšela jsem volat ducha,

Ty o tom však nemáš tucha.

Vyprávěl mi historku,

 o botě a o dvorku.

 

Na cestičce kolem tújí,

potkal udýchanou botu tvojí.

Běžela prý velmi vratce,

neotočila se ani krátce.

 

Dlouhou dobu pouze stál,

to víš, přemýšlel, co dál.

Stál, stál, a pak přišel na to,

z plna hrdla zvolal: už jdu na to!

 

Prosvištěl to kolem mlází;

dvorana, se tam často schází.

Probíhal to kolem parku,

uvědomil si, že vidí naši  Barku.

 

Bota tvá se ztratila,

minulosti, podle něho, nabyla.

Jak je to dál, neříká,

s ruměncem se potýká.

 

Povídej dál duchu,

křičela jsem na něj plna vzruchu.

Ozvalo se paf,

pak spatřila jsem mnoho hlav.

 

Dál už se mi neozval,

to proto, aby nedostal.

Však vysvětli mi Ty,

kde boty tvé jsou ukryty.

 

---