Strážci času, kapitola 1.

Po popraskaném kamenném podstavci přeběhla drobounká, mrštná ještěrka a její tělíčko se ve slunečních paprscích zalesklo jako duha po dešti. Slunce právě stálo nad obzorem a jeho dříve téměř bílá a oslepující záře pozbývala na intenzitě, a slunce se barvilo do oranžovožluta. Ještěrka se na okamžik zastavila na sluncem vyhřátém kameni, neboť za sebou zaslechla křupání větviček a šustění listí, jako když někdo něco táhne po zemi. Kdyby to bylo možné, náhodnému pozorovateli by se zdálo, že změnila výraz ve směsici úcty a pokory. Ještěrka se nadechla, ještě jednou se ohlédla s rychlostí blesku zmizela v křoví mezi troskami rozpadlé zdi. Někdo přicházel a zvuky, jež ho doprovázely nabývaly na intenzitě. Mezi vzdálenými stromy v mlze se začala pomalu rýsovat stínová postava v kápi a čím více se přibližovala, za ní se začaly objevovat další a další. Vystoupili z lesa a na louce doposud zpívali cvrčci a mezi nízkými keříky poletovali drobní ptáci a švitořili mezi sebou. Najednou všechno utichlo a náhodný pozorovatel by měl pocit, jakoby někde blízko u něj explodoval granát a na chvíli jej připravil o sluch. Ticho by ho až tlačilo do uší. Jediný zvuk, jež se ozýval, bylo šustění dlouhých plášťů, táhnoucích se za temnými postavami po zemi. Listy se za nimi kutálely po tenkých okrajích a vzlétaly do vzduchu, odkud se opět s houpavým pohybem snášely k zemi. Postavy se neustále přibližovaly a zdálo se, jakoby pouze pluly těsně nad zemí, táhnouc za sebou pláště temnější nežli noc. Největší a nejmohutnější tvor, jdoucí v čele se odpojil od družiny, která se zastavila u ohromných balvanů, roztroušených do kruhu kolem kamenného podstavce, na němž trůnily sluneční hodiny z nejčernější žuly, vyleštěné jako zrcadlo. Na první pohled se možná zdálo, že jde skutečně o sluneční hodiny, opatřené napevno umístěným bronzovým trojúhelníkem ve vztyčené poloze, opatřeným tenkou špičatou jehlicí, jež měla dle umístění slunce na obloze ukazovat stínovým paprskem na určitou římskou číslici. Sluneční hodiny to ale nebyly. Možná, že tak měly jen vypadat, aby zmátly náhodného kolemjdoucího, nebo měla bronzová jehlice zcela jiný účel. Uprostřed žulového kamene ve tvaru kruhu visela ve vzduchu nad hlubokou půlkruhovou jamkou malá bronzová kulička a z ní trčela do strany další bronzová jehlice jež sloužila jako ručička ukazatele hodin. Kulička s ručičkou ale nebyla zavěšena na nějakém provázku, nebo postavena na tenkém, neviditelném podstavečku. Prostě stála ve vzduchu, pár centimetrů nad jamkou a po každé uběhlé minutě se o kousíček pootočila. Kolem jamky s ručičkou byly do kruhu rozestaveny podivné a neznámé znaky, jež byly vyryty do žuly a sloužily zřejmě jako číslice. Bronzová ručička zrovna ukazovala na znak, jež měl být 6 a v tu chvíli se zastavila a už se nepohnula. Tvor přiklekl k hodinám a přes hlavu si přetáhl dlouhý, stříbrný řetěz, na jehož konci vysel kulatý medailonek, na jehož víčku byl vyryt neznámý znak. Víčko medailonku se samovolně odklopilo, tvor přiložil stínovou dlaň nad žulovou desku a pronesl něco v cizí řeči. Dlaň po chvíli odtáhl a ruku uzavřel v pěst. Něco v ní skrýval a tu maličkou věc schoval do medailonku, jehož víčko zaklapl a pověsil si jej zpět na krk. Vstal a odstoupil od hodin, jejichž ručička se už delší dobu nepohnula. Ani slunce se nehnulo, jen zůstávalo nehybně viset nad obzorem a vysílalo do okolí rudé světlo. Tvor se připojil ke své skupině a ta se začala pomalu vracet k lesu, kde zmizela v mlze mezi stromy. Nefoukal vítr ani mraky na obloze se nehýbaly. Všechno se zastavilo, jakoby se zastavil sám čas. A on se zastavil.

07:30, ráno.

  Josh Hanks si vykračoval po chodníku, v ruce třímal kufřík s notebookem a pohupoval s ní sem a tam. Byl vysoký, neohrabaný a hubený. Měl řídké světle hnědé vlasy a začínající pleš na temeni. Mířil do práce. Jeho ráno nebylo jedno z nejpříjemnějších. Začalo to tím, že vstal z postele levou nohou napřed a tím rozpoutal vlnu nešťastných náhod. Až příliš mnoho nešťastných  náhod najednou, říkal si pro sebe a v ruce neustále pohupoval kufříkem. Mířil k přechodu pro chodce, dělící 4-proudovou silnici jako nějaká ledabyle pohozená pruhovaná látka.

Hned poté, co vstal levou nohou z postele, lehce se přiškrtil kravatou, kterou si snažil uvázat naslepo ve ztemnělém pokoji. Polil se horkou kávou a aby toho nebylo ještě málo, když už vyšel z bytu a nastupoval do přijíždějícího autobusu, jedoucího do města, snažil se zaplatit jízdenku prázdnou kapsou. Po této trapné scénce, při které zrudnul až za ušima, musel vystoupit a vrátit se o dva bloky zpět do svého bytu pro peněženku.

A tím to konečně skončilo, pomyslel si a trochu se pro sebe pousmál, když už seděl v autobuse a ten se pomalu kodrcavě rozjel a odbočil na silnici do Barothu, hlavního města státu Morokio. Vrátila se mu jeho obvyklá neuvěřitelně dobrá nálada, kterou mohl mít na rozdávání. To ještě bohužel netušil, jak bude jeho život krátký...

Právě přecházel silnici a prozpěvoval si jakousi starou píseň, která ho zrovna napadla. Lidé ho na přechodu míjeli a někteří se pochechtávali a ukazovali si na něj. Jak tam tak poskakoval a pohupoval s kufříkem v ruce, pobrukoval si písničku. Vypadal dost komicky. Dobrá nálada, jež z něj čišela, byla doslova nakažlivá. 

Někteří lidé zachytili jeho slova a zpívali si s ním, když ho míjeli. Josh se usmíval na všechny kolem sebe a některé zdravil zářivým úsměvem plným bezchybných bílých zubů. Těm nezbývalo nic jiného, než úsměv opětovat.

Dohopkal k chodníku a pokračoval po něm směrem k vysoké budově, pokryté sklem, kde byla jeho kancelář.

Dneska je ale nádherně, říkal si pro sebe, když stál v jedoucím výtahu, jež stoupal vzhůru, a díval se skrze 5- centimetrové sklo nad střechy budov na jasně modrou oblohu. Její barva byla až kýčovitá. Přes sluneční kotouč občas přeběhl nějaký ten mráček a ve vzduchu poletovali ptáci a švitořili jako smyslů zbavení.

Josh vyjel až do nejvyššího patra a při cestě do své kanceláře zdravil úplně každého, koho potkal.

„Zdravím, Madlene, jak se máš?“

„Nazdar Same, jak to dneska šlape?“

„Miku, starý brachu, to máme dneska krásně, co?!“

„Ale, helemese Chrisi, včera jsi to pěkně přehnal, nemám pravdu?“

„Cherry, zlato, dneska ti to sekne!“ – „Jdi se bodnout, Joshi!“

Odpovědi na jeho pozdravy se skládaly z mručení a občasných odpovědí typu: „Nazdar Joshi!“ Doprovázených přidušeným smíchem nebo očima obrácenýma v sloup.

Vběhl do své kanceláře na konci chodby, zavřel za sebou dveře a svalil se do svého nově pořízeného koženého křesla červené barvy a natáhl nohy na stůl. Přitom si založil ruce za hlavu a vychutnával si první okamžiky příjemného rána v práci. Po chvíli přemýšlení a pozorování dění dole na ulici, vyndal z kufříku svůj notebook a zapnul jej. Při čekání na to, než se počítač rozjede, zvedl sluchátko telefonu, ležícího na stole a zmáčkl žluté tlačítko.

„Megan, mohla bys mi prosím připravit černou kávu a croissant? Ano, bez mléka! Děkuji“

Zavěsil sluchátko a zanedlouho mu někdo zaklepal na dveře a vstoupil.

„Tady máte kávu a croissant, pane Hanksi.“ Megan byla menší a baculatější postavy. Díky svým obrovským modrým očím vypadala jako porcelánová panenka.

 Natáhla ruku a položila tác na stůl vedle Joshova notebooku.

„Děkuji, drahoušku.“ Usmál se na ni Josh a dal se do jídla, přitom si drobil do klávesnice, ale bylo mu to jedno.

Po jídle se pustil do práce a podařilo se mu vyřídit dva velice důležité telefonáty, které toho dne očekával. Jedním z nic byl nějaký bohatý Japonec, který chtěl rozprodat svou firmu a Joshe si povolal jako svého poradce.

Josh mu sehnal velice spolehlivého kupce a Japonecs ním byl velice spokojený, jak ostatně opakoval ve sluchátku pořád dokola. Slíbil mu za to odměnu v podobě vysokého honoráře a potom s tisíci díků konečně zavěsil.

Na lince toho druhého důležitého hovoru byla jeho matka a chtěla vědět, jak se mu daří a jestli už se mu podařilo najít si nějakou přítelkyni, nebo zda hodlá zůstat až nadosmrti sám.

Josh jí nasliboval hory doly, jenom, aby už konečně zavěsila a dala mu s těmito hloupými otázkami konečně pokoj.

Josh popadl noviny, ležící na stole a začal jimi listovat. Občas se pozastavil nad nějakým zajímavým článkem a začetl se.

Slunce se venku mezitím přehouplo přes pěkný kus oblohy a sklánělo se k obzoru. Josh tedy odložil noviny zpět na stůl, zaklapl notebook a pohlédl na hodinky. Bylo kousek po páté.  Sundal své sako z věšáku a přehodil si jej přes rameno. Potom vyšel z kanceláře a zavřel za sebou dveře. Vykročil do uličky, vedoucí mezi jeho spolupracovníky a začal se s nimi jako obvykle loučit:

„Měj se, Madleene, pozdravuj kluky!“

„Tak zase zítra, Same.“

„Byl to ale příjemný den, co, Miku?!“

„Tak se měj, Chrisi, a dneska už nepij!“

„Pa, Cerry!“ – „Jdi se bodnout, Joshi!“

Opět se ozvalo doslova sborově: „Sbohem, Joshi!“ Nikdo z nich ovšem netušil, že už ho nikdy víckrát neuvidí.

Bylo za 1 minutu šest, když se Josh konečně vyhrabal z budovy a vydal se po chodníku směrem k autobusové zastávce.

Opět začal poskakovat a pobrukovat si text staré písničky a mířil k přechodu. Snažil se stoupat jen na bílé pruhy a tak poskakoval jako malé dítě. Ve tváři měl výraz radosti a cítil se náramně dobře. Lidé, jež ho míjeli se usmívali a nechápavě kroutili hlavami.

Po cestě uháněl autobus a mířil k přechodu, po kterém poskakoval Josh a šlapal jen na bílé pruhy. Řidič jej zpozoroval a taky se pousmál.

Josh najednou omylem přeskočil 3 pruhy naráz a tak se otočil a vrátil se o pár kroků zpět. Řidič autobusu se zrovna sehnul, neboť mu z ruky vypadl rohlík a zatoulal se kamsi mezi pedály. Pak ucítil ten náraz.

18:00

 Sklo prasklo po celé délce a pak autobus sám od sebe zpomalil, až zastavil úplně.  To nebylo to, co řidiče autobusu vyděsilo.

Všichni cestující se zvedali ze sedadel, ukazovali z oken a něco si šeptali. Pak zaslechl tu osudovou větu: „Proboha, on se nehýbe, on je snad mrt....“ Co se mu stalo, to už řidič nechtěl slyšet. Vyběhl z autobusu a chytil se za hlavu, když spatřil hlouček lidí, stojících kolem něčeho, co nemohl vidět. Pak se někdo z nich pohnul a on zahlédl ležící bílou ruku, ležící v kaluži krve. KRVE! Proboha!

„Volejte záchranku, volejte záchranku!“ křičel někdo za ním a všude se ozývaly zděšené výkřiky. Řidič se chytil za hlavu a otáčel se kolem dokola jako káča a neustále zmateně opakoval: „Já ho zabil, já ho zabil...“

Josh ležel na zemi v tratolišti krve, jež mu prýštila z prasklé lebky s kousíčky rozdrceného mozku. V pase byl podivně překroucený a levou nohu měl natočenou v nepřirozeném úhlu.

Zemřel okamžitě po nárazu. Nic necítil. Jeho otevřené oči němě zíraly k nebi a na rtech mu pohrával ten jeho nezničitelný úsměv.

„Tak zavolejte konečně někdo tu záchranku!“

„Nejde to, nefunguje mi telefon!“

„Mě taky ne!“

„Co se to proboha děje?“

„Nestartuje...“

„Co se to děje?“¨

„No tak naskoč!“

Všude kolem se začaly ozývat zmatené a rozčilené hlasy, jak se lidé rozcházeli. Pokoušeli se nastartovat auta,  brali do rukou mobilní telefony a zjišťovali, že nic z toho nefunguje. Někteří hleděli vzhůru k nebi a hledali oporu. Kde? Snad v nebi? Bohu?

Nějak se rozneslo, že je na ulici raněný, nebo mrtvý.

„Já jsem lékař, pusťte mě k němu!“ Ozval se z nenadání někdo z davu obklopujícího ležící, nehybné Joshovo tělo. Muž zřejmě běžel, neboť byl značně udýchaný. Přiklekl k Joshovi a už se ani nesnažil nahmatat mu tep. Bylo očividné, že je mrtvý. Nebylo o tom pochyb. Někdo z lidí si sundal kabát a tím Joshe zakryli.

Pak někdo konečně nahlas vyřknul to, čeho si lidé začali všímat, ale báli se to vyslovit nahlas.

„Jaktože ještě nezapadlo slunce? Jaktože se nehýbou mraky?“

Všichni pohlédli vzhůru a hleděli tam tak dlouho, až měli jistotu, že slunce se opravdu nehne, ba ani mraky...

„Apokalypsa!“ Vykřikl někdo v davu, byl to ženský hlas a podle tónu patřil nějaké stařence. Jiná žena se rozplakala a třásla se natolik, že se sesunula k zemi a tam zůstala ležet jako třesoucí se uzlíček.

„Přestaňte, proboha!“ Vykřikl někdo a to už se začaly ozývat zděšené hlasy a lidé všude kolem postávali a nervózně přešlapovali. Jiní se bavili mezi sebou a někteří přehnaně gestikulovali a ukazovali nahoru k obloze a kolem sebe.

Zanedlouho zavládla panika.

Lidé si sedali na zem a drželi se za hlavy. Stařena neustále opakovala něco o apokalypse a o konci světa. Kdosi zase neustále vykřikoval: „Přestaňte, nechte toho...“

Slunce pořád nevinně viselo nad obzorem a jakoby se jim všem vysmívalo. Někteří lidé vypadali, jakoby ztratili smysl života a jen němě zírali před sebe, někam do neznáma. Jiní se trochu vzpamatovali a začali se rozcházet. Otírali dveře od automobilů a brali si z nich věci. Pak se pomalu a s nevěřícným, někdy spíše zmateným výrazem ve tváři odebírali neznámo kam. Možná šli do baru, dát si pivo, opít se a chvíli zapomenout na to, co se děje. Možná šli domů, sednout si do obýváku a objímat se a přemýšlet.

Někteří zůstali stát a dívali se po sobě. Občas jeden z nich pohlédl vzhůru k nebi a snad se snažil pohledem donutit slunce, aby začalo klesat za obzor. Slunce se ale nepohnulo. Mraky se nehýbaly. Všechno bylo stejné, jako hodinu, možná 2 předtím. Mohlo to být i víc? Kdo to mohl vědět, když už čas neplatil? Dalo se snad počítat na prstech, kolik uběhlo času od té doby, co se čas zastavil? Způsobila to snad nehoda, při které zemřel Josh Hanks, trošku bláznivá, ale jinak naprosto nevinná, čistá duše?

Nikdo to nevěděl.

Nikdo NIC nevěděl.

---