Strážci času, kapitola 2.

03:00 hodiny v noci.

 

Prodíral se křovisky s trny se mu zachytávaly za oblečení i za kůži, kde po sobě zanechávaly krvácející škrábance. Tma ho tlačila do očí a obloha nad ním, jež rozeznával mezi stromy, byla černá jako uhel.

Neustále postupoval pořád dál a dál, a skrze mlhu těžko rozeznával věci před sebou, za sebou, kolem sebe...

Z ničeho nic vykročil na rozlehlý palouk, jehož střed byl plný záhadné, mléčně bílé mlhy, jež mírně světélkovala, jakoby byla nabyta neznámou energií. Rozhlédl se kolem sebe. Mlha byla snad všude, kam až jeho oko dohlédlo. Pokrývala každičký centimetr země, na míle daleko a zařezávala se mu do mozku jako nabroušený skalpel do těla pacienta. Z její bílé pokrývky tu a tam vyvstávaly špičky borovic, a jiných stromů, což šlo dost těžko posoudit vzhledem k tomu, že byla skoro naprostá tma.

Vydal se tedy dál a zjistil, že palouk se směrem ke středu svažuje. Mlha kolem něj jakoby zhoustla a vysela ve vzduchu v cárech jako natrhaná vata. Chvílemi měl pocit, že kdyby se jí dotknul, jeho prsty by na něco narazily. Na to ale neměl čas.

Palouk se čím dál víc svažoval a on si byl jistý, že se octl v jakémsi údolí a že se blíží k jeho dnu.

V tom zahlédl napravo nějaký pohyb. Přikrčil se a našpicoval uši. Snažil se zachytit nějaký zvuk, ale bylo zde nepřirozené ticho.

Může za to ta mlha, pomyslel si a doufal, že ony zachycené pohyby jsou jen jeho rozvinutá představivost.

Pocítil, že se silně ochladilo a na kůži po celém těle se mu zježily chlupy. Třel si ruce o sebe ve snaze se alespoň trochu zahřát.

Mlha už ho celého obklopila a on absolutně neviděl ani na krok. Natáhl před sebe ruce, aby případně do něčeho nečekaně nenarazil.

Měl pocit, že se ztratil a chodí pořád dokolečka. Jeho orientační smysly jej zmátly a svedly na scestí.

Šátral kolem sebe jako slepec, jež vykročil z důvěrně známého prostředí svého domu a nechal tam svou hůl.

Jeho noha najednou na něco narazila a on málem upadl. Klekl si na zem a rukou prohledával orosenou trávu kolem sebe. Jeho prsty narazily na něco tvrdého a studeného.

Byl to jen kámen.

Mlha se z ničeho nic začala rozestupovat a on pomalu rozeznával věci před sebou. Proti němu se rýsovaly trosky nějakého kruhového chrámu a uprostřed stál nějaký neurčitý předmět.

Vykročil, aby se blíže podíval, co to je, když mu někdo, lépe řečeno něco zastoupilo cestu.

Dominic Davids se posadil ve své posteli a chvíli se zmateně rozhlížel kolem sebe, než si plně uvědomil, že je u sebe v pokoji a nehrozí mu žádné bezprostřední nebezpečí.

Otřel si zpocené čelo a opět si lehl. Husí kůže mu ale stále okupovala celé tělo a on ne a ne znovu usnout.

Chvíli se snažil vybavit si celý sen, jehož některé detaily zapomněl. Bylo zde ale něco, co měla stále před očima.

Ty oči!

Dvě bílé svítící oči, ověnčené rudou září, pocházející odnikud.

Pořád je měl před sebou jako nějakou temnou vzpomínku, jako černé myšlenky, kterých se ne a ne zbavit. Vpíjely se do něj jako rozžhavené dráty do mozku, až skoro pocítil tu bolest.

Zkusil zavřít oči a vybavit si nějakou příjemnou vzpomínku. Na nic ale nemohl přijít a neustále to měl před sebou, za sebou, v hlavě, jako neprostupnou zeď.

Nakonec se mu přece jenom podařilo usnout, ale neklidným a bezesným spánkem.

Ráno jej probudil budík a Dominic se s mručením převaloval v posteli, zamotán do přikrývek. Absolutně se mu nechtělo z vyhřáté postele ven, ale poselství budíku je nekompromisní: probudit a nenechat znovu usnout.

Dominic se nakonec donutil vstát, ale po nočním snu byl opravdu unavený.

Oblékl se a provedl obvyklou ranní hygienu. Jak tak stál u zrcadla a díval se na svůj odraz, na své rozježené, tmavě hnědé vlasy a skoro černé oči, zašklebil se na sebe a pokoušel si dodat alespoň trochu síly pro nadcházející úmorný den.

To ovšem ještě netušil, že to, co se později stane už tak příjemné nebude...

Z bytu, který dostal darem od rodičů se vybelhal po deváté a potom si uvědomil, že nemá čím odemknout auto. Klíčky nechal doma na věšáku. Tam se jim to pěkně visí, pomyslel si, a vrátil se pro ně.

Když konečně vyrazil, bylo už po půl desáté. Když pojede rychle, bude ve škole v čas. Ve dvaceti už se mu za školu prostě chodit nechtělo.

Na čtyřproudové silnici  do města Baroth bylo rušno, ale Dominic byl docela zručný řidič a tak se s pomocí rychlých úhybných manévrů a kličkování mezi pomalými auty dostal do školy s deseti minutovým předstihem. Jeho letitý ford mustang totiž nebyl žádná máčka. Koupil ho v autobazaru za pár šupů, ale to, co skrýval pod kapotou už zase tak levné nebylo. Dalo mu dohromady dva roky práce, než se mu podařilo dodat jeho zevnějšku trochu šťávy.

Zastavil na školním parkovišti, vystoupil a musel se přitom potýkat s bezpečnostním pásem, který nechtěl povolit. Nakonec se mu to přece jen podařilo, přeběhl školní pozemky městské státní Barothské univerzity, kamenné nádvoří s komickou sochou studenta, který seděl na kameni, z uší mu prýštila voda a přitom si četl ohromnou kamennou knihu - Dominic nechápal, co na tom kdo vidí, připadalo mu to odporné a to vůbec nemusel rozumět umění -

a octl se na mramorové dlažbě před hlavním vchodem. Přeskočil ještě při své cestě živý plot a rychle vběhl do dveří.

Octl se v rozlehlé hale, jež byla snad celá z mramoru. Proběhl kolem dalšího podivného sousoší psa a kočky, kteří si dávali pac, vběhl do chodby a hned zabočil ke dveřím do sálu. Přednáška začala právě ve chvíli, kdy vstoupil.

Přednáškový sál měl půlkruhový půdorys a přednášející profesor byl na jeho konci hrozně malinký a ztracený.

Dominic vyběhl po schodech středem tribuny a posadil se vedle své kamarádky Rosemary Farlandové.

„Kdes byl tak dlouho?“ Zašeptala, jakmile mohl konečně vydechnout. Přitom pohodila svými dlouhými mahagonovými vlasy a zpražila ho pohledem.

„Ale, zase ten sen, je to na dlouho. Povím ti to po škole!“ Odpověděl taktéž tlumeným šeptem a zaměřil se na přednášku. Zapsal si jen pár poznámek a Rose na něj neustále dorážela, ať si s ní zahraje piškvorky, nebo se tu unudí k smrti. Dominic na ni pohlédl se zdviženým obočím.

„No tak Dome, nekoukej tak na mě. Dáme si zápas a pak bude odveta!“ Rose mu rozjařeně strčila pod nos čtverečkovaný papír a tak jej nakonec udolala.

„No dobře, ale stejně tě porazím!“ Souhlasil Dominic a tak do konce přednášky, ze které si nepamatovali naprosto nic, hráli piškvorky a nevyhrál z nich ani jeden.

Po obědě se vydali do nejbližšího podniku, kde si dali oběd a pak se vrátili zpět do školy.

„Uf, to bylo na mě trochu moc.“ Ztěžovala si právě Rose a držela se za břicho.

„Strašně jsem se přejedla. Samozřejmě neříkám, že by to nebylo dobré. Příště už mě ale prosím tě nenuť, abych snědla dva hamburgery.“

Dominic na ni pohlédl a rozesmál se.¨

„No, vidím, že už nejsi to, co jsi bývala. Ještě před dvěma lety bys tohle zvládla a ještě by jsi měla hlad!“

Rose na něj pohlédla s hraným znechucením.

„Ha, ha, ha... To je vážně k smíchu, co?!“

„Pojď, pomohu ti vstát. Musíme na přednášku!“ Dominic ji popadl za předloktí a zvedl ji ze židle. Připadal si při tom, jakoby držel těhotnou mámu, chystající se k porodu a opět ho to rozesmálo.

„Ha, ha, ha!“ Ozvala se rose přidušeně.

Přednáška byla opět tak nezáživná, že pokračovali v piškvorkovém souboji. Výsledek byl zase vyrovnaný a nikdo z nich nevyhrál. Jednou jedinou hrou zaplnili celý čtverečkovaný papír a už nemohli dále pokračovat.

Přednáška byla ukončena s předstihem, neboť měl jejich profesor nějakou důležitou schůzi a nesměl na ní chybět, jak jim vysvětloval a tvářil se přitom, jako že je mu to hrozně líto.

Studenti se s hraným rozhořčením zvedali z lavic a rozčileně na něj něco gestikulovali. Profesor rychle vyběhl ze sálu a ani se nestačil rozloučit.

„Ježíši, to byl zase den...“ Zívla Rose a protáhla se.

„Ale dalo se to přežít, ne?!“ Řekl Dominic, když se zvedal z lavice a sbíral si své věci.

„Půjdeme?“ Zeptal se Rose, ta jen přikývla a zvedla se taky. Vzala do ruky svou brašnu, ale ta se jí převrátila a veškerý její obsah se rozsypal po zemi. Tužky se rozkutálely ze schodů a následovala je poskakující guma.

Dominic se jen uchechtl a přesně věděl, co bude následovat.

„Ha, ha, ha...“

Pomohl Rose sesbírat věci a když se konečně vyhrabali ze školy, ručička hodin na Dominicových hodinkách ukazovala tři čtvrtě na šest.

„Chceš hodit aspoň na nádraží? Stejně to mám cestou.“ Zeptal se Rose, když se rozešli po školním nádvoří směrem k jeho mustangovi.

„Jasně, to by bylo super! Díky!“ Odpověděla Rose.

Dominic jí otevřel dveře a pokynul jí, aby si nastoupila.

„Óó, jaký je z tebe gentleman.“ Rose si nastoupila a připoutala se. Dominic za ní dveře přibouchnul, oběhl auto před čumákem a nastoupil. Jakmile nastartoval, kabinou auta se rozlehl dobře známý burácivý řev. Rose obdivně pískla.

„Hmm, tak to je aspoň zvuk!“ Řekla a pokyvovala znalecky hlavou.

„No, trošku jsem ho doladil, abych pravdu řekl.“ Dominic sešlápl spojku, zařadil rychlost a sešlápl pedál plynu. Rychle vyjel na silnici, přibrzdil, zatáhl ruční brzdu a stočil volant prudce doleva. Auto se smykem dostalo na čtyřproudovou silnici a v kabině bylo cítit lehký zápach spálené gumy.

„Tak hele, nechceš náhodou jezdit rovnou rallye?“ Zeptala se Rose, křečovitě svírajíc okraje sedadla.

„No, neříkám, že bych o tom neuvažoval.“ Dominic se na ni usmál a ještě přidal plyn. Rychle míjeli pomalejší auta a Dominic mezi nimi hbitě kličkoval jako myš, prchající před kočkou. Za malou chvíli dorazili na most, když se to stalo. Auta kolem nich začala zpomalovat a některá zastavila úplně. Dominicův mustang vypověděl službu a motor přestal pracovat. Automobil začal sám od sebe zpomalovat, až se zastavil. Dominic se jen zmateně díval na volant a snažil se přijít na to, co se děje. Zkoušel nastartovat, ale bezvýsledně. Lidé kolem nich začali vystupovat ze svých vozů a rozhlíželi se kolem sebe. Slunce se sklánělo nad obzorem a Dominicovy hodinky ukazovaly šest hodin. Divné bylo, že se vteřinová ručička ani nepohnula. Zkušebně do hodinek klepl prstem, ale nice se nezměnilo. Pohlédl na Rose. Ta se dívala z předního skla a pozorovala lidi, jak zmateně pobíhají kolem svých aut, zvedají kapoty a snaží se zjistit, co způsobilo to, že jejich auta nefungují.

„To je divné, že? Zdá se, že nikomu nefunguje auto. Snad ani hodinky, vidíš? Všichni se na ně dívají a třesou s nimi. Tobě taky nefungují, že?“ Řekla Rose a začala prohledávat kabelku a nakonec z ní vytáhla mobilní telefon. Mačkala tlačítka, ale nic se nedělo, na display bylo všechno, co tam mělo být, ale jaksi zaseknuté. Čas ukazoval šest hodin a nepohnul se.

„Zdá se, že se zastavil čas.“ Pronesl Dominik v žertu, ale jakmile to vyslovil, už mu to tak vtipné nepřišlo.

„Zatím to tak vypadá. Nemělo by to slunce už zapadnout?“ Tázala se Rosemary a chvíli sledovala slunce a čekala, zda se pohne, nebo ne. Chvíli ještě tiše seděli v autě a pak Domionic vystoupil. Rose ho ihned následovala.

„Hej! Nevíte někdo, co se děje?“ Zakřičel Dominic. Všimnul si ho pomenší, plešatící chlápek a vydal se spletí aut k němu.

„Auta prostě nefungují. Nefunguje nic. Jedna věc je ale nejhorší, pojďte semnou!“ Chlápek došel až k nim a naznačil jim, ať ho následují. Rose se podívala po Dominicovi a vydala se za mužem, který je vedl k zábradlí a ukazoval někam dolů z mostu.

Dominic pohlédl přes zábradlí a spatřil nákladní loď, jež stála na místě a námořníci zmateně pobíhali po její přídi, nakláněli se přes zábradlí a ukazovali na vodu. Dominic se na ni zaměřil také a uslyšel, jak se Rose vedle něj nadechla a pak si rukou zakryla ústa.

„Ta voda se nehýbe!“ Vykřikl někdo za nimi a to už se k zábradlí na mostě hnaly desítky lidí a hleděli dolů. Někdo v dálce vykřikl Dominicovo jméno a on se ohlédl. Davem se k němu prodíral jeho mladší bratr Samuel, usmíval se a vzrušeně mával rukama nad hlavou.

„Týjo!“ Řekl, jakmile se podíval dolů na nehybnou vodu.

„To je bomba! To musím říct mamce!“ Sundal si ze zad batoh a začal se v něm přehrabovat. Vytáhnul mobilní telefon a zadíval se na display.

„Nefunguje, Same.“ Řekl Dominic a sledoval ho, jak se snaží pomocí mačkání tlačítek přivést telefon k životu. Samuel byl přesnou kopií svého staršího bratra. Jediným rozdílem mezi nimi byl věk – Samovi bylo pouhých devět let, a barvu očí měl zelenou.

Dominic se rozhlédl, aby pochopil, jak se sem Sam dostal a potom spatřil světle zelený školní autobus.

„Co budeme dělat?“ Ozval se Sam po chvíli a díval se střídavě na Dominica a Rose, a podezřívavě na muže, jež tam stál s nimi.

Dominic na něj pohlédl a pak se podíval po Rose.

„Myslím, že půjdeme domů.“ Odpověděl.

Pak zahlédl žlutý školní autobus, ze kterého Sam vystoupil. Kolem něj se trousily ostatní děti.

„To je ale strašně daleko, když půjdeme pěšky.“ Mručel Sam.

„To já bych dnes domů ani nedošla.“ Povzdechla si Rose.

„Vždyť půjdeš s námi, je to jen 20 kilometrů. Vzhledem k tomu co se děje, dost silně pochybuji o tom, že by jely nějaké vlaky. To zvládneme. Koneckonců, po tmě určitě nepůjdeme.“ Dominic mávnul směrem k obloze, na níž se slunce nepohnulo z místa.

Lidé kolem nich se také začali rozcházet. Někteří mířili k městu, jiní zůstávali stát u zábradlí a stále nechápavě zírali na vodu. Ve tvářích měli zmatené výrazy a nevyřčenou otázku: „Co se to proboha děje?“

To samé se odehrávalo i v Dominicově hlavě. Ničemu z toho, co se právě stalo nerozuměl. Nejvíce jej děsila ta stojící voda. Vypadalo jako zmrzlá a přitom být nemohla. Jen tam tak stála jako zvlněná deka.

Dominic pohlédl na Rose a ona jen zmateně kroutila hlavou.

„Tak už pojďme!“ Zaprosil Sam a zadupal nohama do země.

„Tak jdeme. Máš všechno s sebou, Same? A ty, Rose?“ Dominic na ně tázavě pohlédl.

„Jasně, že jo!“ Odpověděl Samuel a jako záruku k nim otočil záda, na kterých mu trůnil batoh se spidermanem, jeho oblíbeným superhrdinou.

„Ano, mám všechno.“ Řekla Rose a v hlase jí zazněl podtón paniky.

Dominic si toho všimnul.

„Co se děje, Rose?“ Zeptal se a podíval se na ni.

„Nic, já jen... Všechno je to divné a děsí mě to.“ Odpověděla a pohlédla k nebi.

„Mě to taky děsí, jakmile se dostaneme k nám domů tak se snad všechno vysvětlí.“ Řekl Dominic, ale jistý si tím nebyl.

Pokračovali po cestě pořád dál a za chvíli se dostali mimo město. Všude na silnici stála auta a pobíhali tam lidé. Všichni ukazovali na oblohu a potom k mostu. Zřejmě se jim donesly zprávy o stojící vodě.

Asi po pěti kilometrech došli ke křižovatce, na které odbočili doprava a pokračovali teď už po užší a méně upravené silnici, která vedla lehce do zatáčky a v dáli mizela v lese.

Dominic zkoušel v hlavě počítat čas. Podle jeho výpočtů uběhla od toho, co se zastavila všechna auta, asi hodina a půl, ale nebyl si moc jistý. Napadlo ho, že se opravdu zastavil čas, ale přišlo mu to jako naprostý nesmysl. Věřil, že se najde i racionálnější řešení. Chvíli pozoroval Rose, která se držela levou rukou za pravou paži a neustále hleděla k obloze. Mlčela a vypadala, jakoby nad něčím usilovně přemýšlela. Po chvíli se zaměřil na Sama. Ten vypadal spokojeně a zdálo se, že ho nic netíží. Pilně cupital před nimi a přitom v ruce držel plastovou figurku spidermana a dělal, že létá ve vzduchu. Přitom bručel a jakoby napodoboval zvuk nějakého dopravního prostředku. Dominic se pousmál.

„Chce se mi čůrat!“ ozval se Sam po chvíli a tak se zastavili na kraji lesa. Cestou přitom minuli nejméně pět opuštěných automobilů, stojících uprostřed silnice. Po jejich majitelích nebylo ani stopy. Možná šli také domů, pomyslel si Dominic.

Sam se mezitím vracel z lesa, kde vykonal svou potřebu. Prodíral se křovisky a přitom si zapínal knoflík u kalhot. Čapl si k zemi a nasadil si svůj spidermaní batoh na záda.

„Půjdeme?“ Otázal se a díval se na ně.

„Jasně.“ Dominic přikývl a tak se vydali dál.

Rose pořád nic neříkala a Dominic to chápal. Taky byl zmatený a cítil se podvedený. Vždycky předem věděl, že slunce vychází a zapadá, jako hodinky. Pche, pomyslel si, podle hodinek už nic nešlape tak, jak by mělo.

Šli pořád podél lesa, ze kterého se nic neozývalo. Žádné šustění listí, když po něm něco přeběhne, žádné zapraskání větviček, žádný zpěv ptáků...

Když se vynořili z lesa, vstoupili do otevřené krajiny, obklopené poli a loukami. Uprostřed jednoho z polí stál zaseknutý traktor a jeho majitel se krčil pod ním a něco šrouboval šroubovákem. Potom vstal a rozzuřeně kopnul do pneumatiky.

„Ty mrcho, tak naskoč!“

Potom si všimnul Dominica, Sama a Rose a mávnul na ně.

„Nechce nastartovat, normálně se zastavil a už nestartuje.“ Křikl na ně.

„Ve městě je to úplně stejné, auta taky nefungují, ani telefony.“ Odpověděl mu Dominic a rukou mávnul směrem k městu.

„Já vždycky říkal, že ten svět půjde jednou do háje. To slunce už mělo taky dávno zapadnout a pořád nic. Asi se zastavil čas.“ Ozval se ještě traktorista a zalezl do kabiny traktoru. Dominic, Rose a Sam se po sobě podívali a Dominic jen pokrčil rameny.

„Žjóva! Tak to je jak z nějakého filmu!“ Zaradoval se Sam a povyskočil si do vzduchu.

Tak se vydali dál. Cesta se stávala stále prašnější a prašnější. Dominicovy začalo být poněkud horko, tak si sundal batoh a svlékl si mikinu.  Rose následovala jeho příkladu a sundala si svetr.

„Jak je to ještě daleko?“ Zeptala se po chvíli chůze a otřela si zpocené čelo.

„Ještě asi šest kilometrů a jsme na místě! Můžeme si dát na chvíli pauzu, co vy na to?“ odpověděl Dominic a na jeho dotaz se všichni posadili do trávy u cesty. Byla zaprášená, ale to jim nevadilo, protože byli už dost unavení. Bolely je nohy a Sam si neustále stěžoval, že už dál nedojde a vyhrožoval Dominicovi, že ho bude za chvíli muset nést.

„No, tak abys na konec nemusel nést i mě.“ Zažertovala Rose. Seděla na zemi a masírovala si chodidla, jež si vyzula z bot. Po dlouhé době se zase usmívala. Vypadalo to, že kvůli únavě a bolavým nohám aspoň na chvíli zapomněla na všechno kolem.

„No, když budu muset, tak vás snad unesu oba. Doufám jen, že k tomu nedojde.“

Vydali se zase na cestu, když se Sam opět dožadoval pozornosti. Tahal Dominica za kalhoty a stál se zkříženýma nohama, držíc se za rozkrok.

„Strašně se mi chce zase na záchod. Už to asi nevydržím!“

No tak utíkej tady do lesa, ale ne moc daleko!“ Řekl Dominic a nasměroval ho k malému lesíku kousek u cesty.

Sam hbitě odběhl a Dominic vytáhl z batohu láhev s vodou. Otevřel uzávěr a naklonil ji nad sebe. Už předem si představoval, jak mu voda proudí do vysušeného hrdla, ale nic se nestalo. Rose ho pozorovala a pak si opět zakryla rukou ústa. Dominic od sebe láhev odtáhl, aby se mohl podívat, co se děje. Voda v ní byla, ale nepohnula se. Nakláněl láhev na všechny strany, ale nepřelila se. Otočil ji hrdlem dolů, ale nevylila se. Zatřepal s ní, ale nic, vůbec nic s ní nepohnulo. Znechuceně se na láhev podíval, napřáhnul se a mrštil s ní do dáli. To, co následovalo nikdo z nich nečekal. Láhev chvíli letěla vzduchem, pak začala zpomalovat a nakonec se zastavila.

„To snad ani není možné!“ Dominic hleděl na láhev, jež vysela ve vzduchu a nechápavě kroutil hlavou. Vydal se k ní a dotknul se jí. Láhev se pod tlakem jeho prstu jen lehce natočila na stranu, ale nespadla. Vzal ji do ruky, zvedl nad hlavu a potom ji pustil. Láhev začala padat, ale potom zase zpomalila, až se úplně zastavila. Zase vysela ve vzduchu nad zemí a Dominic do ní kopl. Otočil se na patě a ani se neohlédl, aby zjistil,  co se s ní stalo. Vrátil se k rose a to už k nim přibíhal rozjařený Sam a něco na ně volal. Jeho slovům rozuměli jakmile přiběhl až k nim. Byl udýchaný a zpocený.

„Musíte se jít na něco podívat. Něco jsem tam našel!“ Tahal je za ruce a potom běžel napřed. Oba ho zmateně následovali a dívali se po sobě. Rose byla zase dost rozhozená z incidentu s lahví, že opět nemluvila.

Sam je dovedl až do středu tichého lesíku a na něco před sebou vzrušeně ukazoval. Když to oba spatřili, zatajil se jim dech. Dívali se na rodinku divočáků, přecházející vyšlapanou lesní cestičku. Všechno bylo naprosto v pořádku, až na jednu jedinou  a velice podstatnou věc. Ani jeden z tvorečků se nehýbal. Jen tam tak stáli, v řadě za sebou, bachyně a její tři selátka. Dominic k nim přistoupil a klekl si vedle nich. Natáhl ruku a dotkl se lesklé srsti. ta pod jeho prsty povolila, ale jejich těla byla na dotek jako z kamene. Rychle se zvedl a odstoupil od nich.

„Buď si tady někdo hraje na hodně realistického sochaře, ale vzhledem k tomu, co se stalo s tou lahví...“ Domionic mluvil zmateně a Sam na něj pohlédl.

„Co se stalo s lahví?“

„Nic, to je na dlouho.“ Dominic mu nevěnoval jediný pohled a vydal se ven z lesa. Rose a Sam jej bez řečí následovali.

Rose šla hned za ním a rukou odstrčila větev před sebou. Větev se pod její rukou ohnula a tak taky zůstala. Rose přitom rukou smetla pár lístků, které teď taky zůstaly vyset ve vzduchu. Jen na ně kradmo pohlédla a zorničky se jí mírně rozšířily. Vydala se za Dominicem a Sam tiše cupital za nimi.

Šli dál po cestě a před nimi se začaly objevovat střechy domů.

„Vidíte? Už jsme skoro tam!“ Dominic přidal do kroku a Sam se rozběhl. Běžel pořád dál, až zmizel za zatáčkou.

„Podívej se nad hlavu!“ Řekl najednou Dominic a ukázal nad sebe. Rose se podívala, kam ukazuje a zrak jí padl na vrabce, který se v jakémsi úhybném manévru vyhýbal obrovskému orlu skalnímu. Orel měl napřažené drápy a v němém výkřiku otevřený ostrý zobák.

„Skoro to vypadá jako fotka, trochu živější fotka ovšem.“ Konstatovala Rose a sledovala tuto nehybnou scénku s úctou a bázní. Sledovala tento nehybní boj o přežití. Zákony přírody jsou zkrátka nekompromisní.

Pak ji něco napadlo.

„Když jsou všechna zvířata nehybná, i voda, stromy, celá příroda, jakto že my se můžeme hýbat?“

Dominic na ni pohlédl a zamyslel se. Měla pravdu.

„Je to hrozné, ale opravdu nevím, co se to děje. Začíná mě to docela děsit.“ Přiznal vážně Dominic.

„Mě taky. Mám opravdu strach, Dominicu.“ Rose se najednou a naprosto nečekaně rozplakala. Dominic k ní přistoupil a objal ji. Chytila se ho jako klíště a on cítil, že se celá třese.

„Pššt, to bude dobré!“ Šeptal jí do ucha a hladil ji po zádech. Přitom nějak podvědomě věděl, nebo spíše tušil, že to dobré nebude. Dominic ji od sebe odstrčil a zadíval se jí do světle modrých očí. Rose si je otřela od slz a koutkem úst se trochu pousmála.

„Tak pojďme!“ Zavelel Dominic. Rose jen přikývla a vydali se opět na cestu.

Netrvalo dlouho a došli až k domu, kde bydleli Dominicovi rodiče se Samem. Sam je netrpělivě očekával v otevřených dveřích.

„Vám to ale trvalo.“ Povzdechl si přehnaně a ustoupil, aby mohli vejít.

„Tak hele, nebuď drzý, jasné?“ Pokáral ho Dominic a pousmál se.

„Tak pojď teda dál.“ Pokynul Rose. Rose už se zase uklidnila a oči jí mezitím rychle oschly. Toho, že její slzy zůstaly vyset ve vzduchu na místě, kde se rozplakala, si vůbec nevšimla.

„Máto to tu opravdu hezké!“ Pokývla Rose hlavou uznale, když vstoupila do chodby a prohlížela si starožitnou skříňku na boty, precizně vyřezávané dřevěné obložení stěn, bronzový svícen z období secese a potom viktoriánské dveře, které Dominic právě zavíral.

„Moc pěkné! Miluju starožitnosti!“

„A to jsi ještě neviděla obývací pokoj a manželovu pracovnu.“ Ozval se Rose za zády příjemný hlas a když se otočila, spatřila štíhlou a vysokou, elegantní ženu. Přestože měla na sobě tepláky a staře vypadající, vytahaný svetr, moc jí to slušelo. Její hlava se topila v hřívě hustých tmavě hnědých vlasů a pozorovala je pronikavýma zelenýma očima.

„Jé, ahoj mami! Tak tohle je Rose, moje kamarádka ze školy.“ Řekl Dominic a Rose se nesměle pousmála.

„Dobrý den, paní Davidsová, ráda vás poznávám.“ Rose přistoupila blíže a natáhla ruku.

„Ach Rosemary, drahoušku, moc mě teší!“ Paní Davidsová ignorovala Rosinu nataženou ruku a rovnou ji objala. Rose to trochu vyvedlo z míry, ale pak její objetí opětovala. Spatřila Dominica, jak se usmívá a krčí rameny.

„Tak, už jste asi taky zjistili, že se děje něco moc divného.“ Pronesla paní Davidsová, když Rose konečně pustila. Rose trochu ustoupila k Dominicovy, jakoby z obav, že ji paní Davidsová znovu popadne a obejme.

„Tak pojďte. Jinak, klidně mi říkej Tamaro.“ Usmála se na Rose a odešla do kuchyně. Rose s Dominikem ji následovali. Kuchyně byla pro Rose stejně úžasná jako chodba. Kuchyňskou stěnu lemoval vyřezávaný nábytek z tmavého dřeva, u stropu nad sporákem, jež byl umístěn uprostřed místnosti, vysel mosazný držák na pánve a různé nástroje na vaření. Dále byly po stropě rozvěšeny sušené květiny ve svazcích a různé, pro Rose neznámé koření. Kuchyni dominoval mohutný středověký stůl s židlemi ve stejném stylu, umístěný v rohu u okna.

Na sporáku stála nachystaná konvička, Tamara se zřejmě chystala uvařit čaj.

„Nabídla bych vám čaj, klidně i kávu, ale bohužel, jak už sami víte, nic nefunguje. Jedinou výhodu to ale má,“ usmála se na ně Tamara. „Zrovna než jste přišli, upustila jsem tác s hrníčky a když už jsem myslela, že budou napadrť, zastavily se nad zemí a zůstaly vyset ve vzduchu. Ještě, že tak, tyhle byly po mamince a hrozně nerada bych o ně přišla.“ Jako důkaz otevřela skříňku nad dřezem a ukázala na sadu hrníčků s cibulovým vzorem. Zdálo se, že ji skutečnost, že se jakýmsi způsobem zastavil čas vůbec neděsila.

Sam pobíhal po domě a létal ve vzduchu s figurkou Spidermana. V druhé ruce držel něco, co připomínalo ohořelí kousek plastu z čehož se vyklubal superman, podle toho, jaké řeči doprovázely jeho hru.

„Tak, teď jsi mne velice zklamal, mocný Supermane, za svou zradu zaplatíš!“ po těchto slovech vyběhl po schodech až nahoru na podestu, napřáhl ruku se kdysi bývalým supermanem a upustil ho. Ohořelá figurka se zastavila v půli cesty k zemi. Sam toho využil, seběhl schody a Spidermanem v ruce do supermana narazil.

„Tu máš, zemři krutou smrtí a shoř v plameni pekelném!“ Superman se po nárazu ve vzduchu na chvíli roztočil, než se zase zastavil.

„Sam se kdysi hrozně rád díval v televizi na supermana, ale jak přišla éra Spidermana. To bys nevěřila, co všechno jsme mu museli pořídit, aby byl zcela spokojený.“ Vysvětloval Dominic Rose a přitom všichni tři sledovali souboj dvou superhrdinů.

„Kde je vlastně táta?“ Zeptal se Dominic a na chvíli přerušil sledování scény, kdy si Spiderman rozbil hlavu o zeď.

„Ále, snaží se zpravit svůj nejdražší ford pickup, přestože jsem mu už několikrát říkala, že to prostě zpravit nejde. Je dole v garáži.“ Odpověděla mu Tamara a přitom stále sledovala Sama.

„Je ještě jedna věc, která je trochu pozitivní. Lednice sice nefunguje, ale vzhledem k tomu, že nejde čas, tak se ani nic nekazí.“ Řekla ještě a jako na důkaz vstala ze židle a šla otevřít lednici. Všechno v ní vypadalo čerstvě a Dominic s Rose si najednou uvědomili, jaký mají hlad. Pak je oba ve stejné chvíli něco napadlo a nervózně na sebe pohlédli.

„Ach, vidím, že máte hlad, drahoušci. Něco vám připravím!“ Tamara začala vytahovat z lednice sýr, šunku a z kredence vytáhla chleba. Rosemary s Dominicem ji stále zmateně pozorovali.

„Mami, dá se to vůbec jíst?“ Zeptal se Dominic. Tamara na něj pohlédla, jakoby řekl něco nechutného a taky se tak zatvářila.

„No samozřejmě, že ano! Copak to vypadá zkaženě?“

„To ne, já myslel něco jiného. Víš, když se nemůžeme ani napít a to všechno kolem.“

„No, nejprve nás s tátou napadlo přesně to samé, ale vyzkoušela jsem to, a jde to.“ Rosemary odnesla to všechno  na kredenc. Z šuplíku vytáhla nůž a prkénko. Připravila jim sendviče a položila je před ně na stůl. Sama si taky vzala jeden a ještě zavolala Sama, aby se přišel najíst. Pak zpozorovala Dominica a Rose, jak sendviče pozorují s nedůvěrou. Proto vzala sendvič do ruky a názorně jim předvedla, jak se jí. Ukousla si, chvíli žvýkala a potom polkla.

„Vidíte? Je to úplně normální. Napadlo mě, že jídlo, jakmile ho sníme, přestane podléhat zastavenému času. Jen je legrace jít potom na záchod.“ Všichni tři se rozesmáli a tak se Rose s Dominicem dali do jídla. Sam se k nim zanedlouho připojil. Tamara měla pravdu, v jídle necítili žádný rozdíl od normálu. Naopak to bylo moc dobré.

„A co voda, dá se vůbec nějak pít?“ Otázala se Rose s plnou pusou. Pak ještě dodala: „Pardon,“ a trošku se začervenala.  

„Jasně, že ano! Vodu mám tady na dřezu v kastrolu. Měla jsme nějaké tušení a tak jsem ji sem napustila.“ Řekla Tamara a ukázala ke kredenci, na kterém stál veliký, železný kastrol. Vstala ze židle a otevřela skříňku, ze které vytáhla čtyři sklenice. Přistoupila ke kastrolu a ponořila jednu ze sklenic do kapaliny, která se zdála být buďto zmrzlá na kost, nebo zkamenělá, což se dalo jen velice těžko představit.

„Je to jako nabírat ztuhlou želatinu.“ Zasmála se Tamara a v místech, kde nabrala vodu sklenicí zůstávaly prohlubně.

„Tak, tady to máte.“ Postavila před ně sklenice a názorně jim začala předvádět, jak se mají napít. Nejprve si nabrala trochu podivně strukturované vody na prst a ta jakoby okamžitě roztála při kontaktu s její pokožkou. Trocha vody jí stekla po ruce a pak jedna kapka ukápla na stůl, nad kterým se opět zastavila.

„Vidíte? Při kontaktu s naší pokožkou se opět stává tou normální, dobře známou tekutinou.“ Při těchto slovech si Tamara přiložila okraj sklenice ke rtům, jimiž se dotkla časem zastavené tekutiny. Ta se rázem jakoby rozpustila a proměnila se v normální vodu. Tamara jedním dechem vyprázdnila celou sklenici a položila ji na stůl. Dominic ji okamžitě následoval, neboť měl velkou žízeň. A opravdu, jakmile se rty dotkl vody, ihned mu sklouzla do hrdla. Byla tak čistá a osvěžující, že si šel ještě trochu nabrat.

Rose byla z počátku trochu nedůvěřivá. Otáčela sklenicí v ruce a tekutinu si z blízka prohlížela. Bylo to pro ni cosi neznámého a nepochopitelného. Dominic si toho všimnul.

„Neboj se Rose, není otrávená, je naprosto v pořádku!“

„Já vím, já jen že mě to fakt dost vyvádí z míry. Ještě dnes ráno bylo všechno normální a z ničeho nic se prostě zastaví čas.“ Rose si po těchto slovech ještě jednou pozorně prohlédla obsah sklenice a pak se napila. Jelikož ji už delší dobu sužovala žízeň, stejně jako Dominic rychle vyprázdnila celou sklenici a pak ji prázdnou položila na květovaný ubrus, který byl                                     rozprostřený na stole. 

„Tak, teď se půjdu podívat po Frankovi, určitě mu z té k ničemu nevedoucí opravy auta vyhládlo.“ Tamara vstala ze židle, která zaskřípala po mramorové podlaze, vzala z kredence talíř s šunkovým sendvičem a do jedné ze sklenic nabrala vodu z kastrolu. Potom odešla do chodby a slyšeli ji, jak schází někam dolů po schodech.

Sam se přesunul do obývacího pokoje a jeho hra na vraždu supermana ho zřejmě přestala bavit. Potýkal se s ovladačem od televize a vůbec mu nedocházelo, že ani ta nebude fungovat.

„Zrovna dávají můj nejoblíbenější seriál!“ Měl na mysli Spidermana. Jeho pokusy se neshledaly s úspěchem a tak s ovladačem naštvaně praštil na stůl. Popadl tedy opět do ruky své hračky a potom vyběhl po schodech do svého pokoje, kde s za ním s třísknutím zavřely dveře. Rose s Dominicem ho slyšeli, jak tam s něčím mlátí a Dominica napadlo, že jeho souboj na život a na smrt pokračuje.

„Co teď budeme dělat?“ Otázala se Rose po chvíli a založila si ruce pod bradu.

„Nevím. Nejradši bych se dozvěděl něco o tom, co se děje. Nefunguje ani rádio, ani televize, zkrátka vůbec nic.“ Dominic Zakroutil hlavou. „Vůbec nevím, co se bude dít dál. Mám ale pocit, někde hluboko v sobě cítím, že to bude ještě horší.“ Podíval se na Rose a potom ven z kuchyňského okna. Před oknem spatřil motýla, který zřejmě ještě před několika hodinami prolétal kolem. Teď stál nehybně ve vzduchu a perleť na jeho křídlech se třpytila jako diamanty. Dominic neustále přemýšlel nad tím, proč jsou všichni ostatní tvorové kromě nich nehybní. Neustále hledal nějakou souvislost, něco, co by mu pomohlo se s tím lépe vypořádat. Snažil se co nejméně dávat najevo stále narůstající obavy z toho, co bude následovat. Nevěděl ale, kde je jejich zdroj nebo kde mají jeho obavy původ. Pociťoval kolem žaludku to známé mravenčení, které cítil naposledy, když měl jeho malý bráška nehodu.

Stalo se to před rokem. Sam dostal k narozeninám zbrusu nové kolo, které bylo celé žluté s nakreslenými plameny. Měl z něj ohromnou radost a neustále trval na tom, že jej ihned vyzkouší, přestože venku lilo jako z konve. Rodiče mu to samozřejmě zakázali, ale jemu se nějakým způsobem podařilo tajně propašovat sebe i kolo za domovní dveře ven. Nikdo na nic nepřišel a tak se Sam v klidu projížděl před jejich domem. Za chvíli byl celý promočený až na kost, ale vůbec mu to nevadilo. Měl své vysněné kolo a na ničem jiném mu v tu chvíli nezáleželo. Kamenitá cesta před domem ho po chvíli omrzela a tak se tajně vydal dál po cestě, až dorazil k hlavní silnici. S vzrušujícím pocitem na ni vjel a měl radost z toho, že už to tolik nedrncá.

Dominic se zrovna vracel autem ze školy, když ho našel ležet na krajnici a vedle něj jeho zbrusu nové kolo, které bylo celé rozmlácené. Zrovna v té chvíli pocítil v břiše, jak se mu několikrát přetočil žaludek. Vyběhl z auta a při tom se prodíral hustými přívaly neustávajícího dště k bezvládně ležícímu Samovi. Klekl si k němu a přetočil ho na bok. Sam se nepohnul a ani nijak nezareagoval na to, že s ním někdo hýbe. Levou ruku měl přetočenou v podivném úhlu a vzadu na hlavě měl hluboký šrám. Když jej Dominic spatřil, žaludek mu udělal další pár kotrmelců.

Už začínal myslet na nejhorší, když se Sam najednou pohnul, otevřel oči a zničehonic se rozplakal. Dominic jej k sobě přivinul, zvedl jej do náruče a odnesl do auta.

„Same, bude to v pořádku. Odvezu tě do nemocnice.“ Uklidňoval ho a konejšil ho celou cestu na místní kliniku, odkud zavolal rodičům.

Sam nechtěl pořád říct, co se mu stalo, asi měl strach, že by dostal výprask, ne-li něco horšího. Nakonec vyšlo najevo, že ho nějaký chlápek srazil autem, když se vracel domů z práce a pro průtrž mračen neviděl na cestu. Když před sebou najednou spatřil někoho na kole, už to prostě neubrzdil.

Z nehody ujel, protože měl strach, že Sama zabil. Akorát jej zbaběle přenesl na kraj silnice.

„Dome, je ti něco?“ otázala se Rose, která ho už delší dobu pozorovala. Dominic se rychle vrátil do reality a zatřásl hlavou, aby si ji pročistil. Nerad na tuto událost vzpomínal, pořád mu od té doby ležela v hlavě, jako nějaké těžké závaží. Tehdy si už myslel, že je po Samovi.

„Ne nic, jsem v pořádku, jen jsem se trochu zamyslel.“

Někde v chodbě třísknuly dveře a do kuchyně následně vešla Tamara, následována svým mužem.

„Ahoj Rose, rád tě zase vidím!“ Frank Davids byl stejně vysoký jako Dominic a tvář měl zbrázděnou vráskami smíchu. Rose znala Dominicova otce už delší dobu, neboť ji občas s Dominicem vozili ze školy na autobus, než si Dominic pořídil vlastní automobil.

„Dobrý den, já vás taky!“ Odpověděla mu Rose a potřásla si s ním rukou.

„To se to ale dějí věci, co?“ Frank se posadil a mávnul rukou kolem dokola.

Následující hodinu - nikdo z nich nedokázal určit, kolik času mohlo uběhnout, když vlastně žádný neběžel - probírali různé možnosti o tom, co se mohlo stát, že to způsobilo, že se čas asi opravdu zastavil. Nikdo z nich tuto skutečnost nemohl stále podvědomě přijmout. Nikdo tomu stále nevěřil.

Frank neustále vedl teorie o tom, že určitě někde vyvinuli nějakou zbraň, která ovládá čas. Tamara na něj úkosem pohlédla.

„Nemáš číst tolik těch tvých science fiction časopisů, potom máš moc bujnou fantazii.“

Dominic s Rose se rozesmáli a napětí se trošku uvolnilo.

Tamara za asi půl druhé hodiny usoudila, že normálně by bylo něco po šesté večer, a tak se jala připravovat něco k večeři. Jelikož nic nefungovalo, sporák, mikrovlnka, zkrátka nic, museli se spokojit se studenou kuchyní. Tamra připravila bohatě obloženou mísu se třemi druhy sýrů, pěti druhy salámů, vařenými vejci, jež měla uskladněny v lednici a několika druhy zeleniny. K tomu všemu přikusovali housku a moc jim to všem chutnalo. Sam byl také přivolán, aby mu ještě něco z toho zbylo. Nebral si trochu od všeho na talíř a zmizel opět ve svém pokoji. Nikdo z nich netušil, co tam provádí.

Jelikož se Rosemary nemohla žádným možným způsobem spojit se svou rodinou, Tamara ji ujistila, že je u nich doma vždy vítaným hostem, a tak tam zůstala takříkajíc přes noc. Samozřejmě, že žádná noc nepřišla, ani žádné ráno. Slunce se nehnulo z místa.

Dominic se rozhodl, že se druhý den – říkal si, že si lehne a pokusí se usnout, jakmile se probudí, mělo by být ráno – vydá do města, aby zjistil, zda někdo neví, co se děje, a aby nakoupil nějaké potraviny, pokud to vůbec bude možné. Rose se rozhodla, že půjde s ním a že společně zaskočí do školy a ujistí se, že jim něco nechybí k doučení. Sam trval na tom, že půjde s nimi taky, ale byl tvrdě ujištěn, že se z domu nehne. Jeho protesty nebyly vyslyšeny a jeho přáním nebylo vyhověno.  Rozčileně se zavřel ve svém pokoji a slyšeli ho, jak hází balonem o zeď, aby jim naznačil, jak se ho to dotklo.

Tamara zanedlouho zavelela, že se půjde spát. Sama ovšem cítila, že není ani trochu unavená.

„Notak, alespoň se o to pokusíme!“ Pronesla, když si všimla, že se na ni všichni dívají trošku zmateně. „Rose, ty si půjdeš lehnout do Dominicova pokoje a jemu ustelu tady.“

Všichni se zvedli ze sedačky, aby ji mohla Tamara roztáhnout a ustlat na ní pro Dominica. Jakmile to provedla, odvedla Rose do jeho pokoje a tam jí ukázala, kde si má lehnout. Popřála jí dobrou noc a odešla do ložnice, kterou sdílela se svým mužem Frankem.

Rose si lehla a deku si přitáhla pod bradu. Přitom ale nezamhouřila oči a tak se rozhlížela kolem sebe. Dominicův pokoj byl docela malý a pustý, neboť většinu času bydlel sám ve městě a sem zajel jen občas. Rose ležela zády k oknu, skrze které prosvítaly na protější stěnu rudé paprsky nehybného slunce. Otočila se a spatřila rolety. Vstala z postele, aby je zatáhla. V tom se otevřely dveře do pokoje a ona se lekla. Rychle se otočila a spatřila, jak se na ni ze dveří usmívá Dominic.

„Jen jsem ti přišel popřát dobrou noc! Doufám, že se ti podaří usnout, mě to totiž nejde. Nejsem vůbec unavený a mám pocit, že to nějak souvisí s tím, co se děje všude kolem.“

„Taky nejsem vůbec unavená a i kdybych byla, stejně bych neusnula. Po tom všem, co se tu stalo. Pořád hluboko v sobě cítím, že je to zlé, moc zlé.“ Rose si sedla na postel a povzdechla si.

„Bojím se, že to všechno dopadne moc špatně.“ Pohlédla na Dominica, který ji ze dveří pozoroval.

Dominic měl pocit, jakoby mluvila za něj. Cítil v sobě úplně to samé. Chvílemi míval pocity, že je to jen nějaký zkrat ve vesmíru, který se ihned rychle spraví, nebo ho napadaly i jiné, velice nepravděpodobné možnosti. Jeden jediný pocit ale sílil nad všemi ostatními. Nic se nespraví, bude to ještě mnohem, mnohem horší.

„Bude to zase všechno v pořádku, neboj se.“ Chlácholil ji a při tom věděl, že mu stejně nevěří a že moc dobře ví, že to není pravda. Všechno se to zdálo, jako nějaký nekonečný sen, jako nějaká noční můra, která vás v noci polapí a až vás po chvíli zase pustí a vy se probudíte, jste šťastní, že to byl jen sen, ale pořád se hluboko ve vás svíjí jako nějaký kluzký had, který vyčkává, až zase usnete, aby mohl opět zaútočit.

„Já stejně neusnu, Dominicu, mohla bych být alespoň s tebou v obývacím pokoji? Můžeme si povídat, stejně nám nic jiného nezbývá.“ Rose na něj prosebně pohlédla.

„No jasně, tak pojď!“ Dominic se na ni usmál, počkal, až jej bude následovat a pak se oba vydali dolů do obýváku, kde si sedli na zem a nahlas o všem uvažovali. Přitom slyšeli shora, že se Tamara s Frankem taky vybavuje a Sam si ve svém pokoji zřejmě hrál, protože se od něj pořád ozýval nějaký rachot.

„Co si myslíš, že se vůbec stalo, že se zastavil čas?“ Rose na něj tázavě pohlédla a vzala si kousek rajčete z talíře, který tam Tamara zanechala. Dominic chvíli přemýšlel nad svými teoriemi a hledal tu nejpravděpodobnější.

„No, z mnoha, které mě napadly jsem si vybral tuhle: V cestě, po které Země obíhá kole slunce se objevila malá černá díra o velikosti Jupitera a pohltila Zemi. Země se při střetu s ní zpomalila a jakmile se ocitla na okraji jímky u středu černé díry, zastavila se. To je to, co se děje teď, zastavil se čas. Pamatuješ, jak jsme se učili o černých dírách ve fyzice?“

Rose se nad tím zamyslela a potom zamračeně přikývla.

„Ano, mohou se nečekaně objevit kdekoli a kdykoli. Když se některá z hvězd nezměrné hmotnosti, což může být i více než 20 sluncí na své cestě životem odebere ke svému konci, začne se přetvářet na neutronovou hvězdu. Ta může být tak hmotná, že ani neutrony nezastaví gravitační stlačování. Nakonec se neutronová hvězda zhroutí natolik, že z ní nedokáže uniknout ani světlo. Tak vznikne černá díra. Nikdo ovšem dodnes neví, z čeho přesně vznikly, z jakého materiálu, ale stále mají jakousi gravitaci, rotují a někdy zůstává i elektrický náboj. Jasně, že si to pamatuji, měla jsem z toho mít zkoušku.“  Rose se na Dominica pousmála, když spatřila, jak na ni zírá s otevřenými ústy.

„Ty jsi ale šprtka!“  Dominic dělal, že na ni ukazuje prstem a pochechtával se.

„Vidím, že jsi se zase naučila slovo od slova, co?“ Čekal, že zase uslyší její obvyklé: „Ha ha ha...“

„No, to sice ano, ale vzhledem k tomu, že mě vesmír až neuvěřitelně přitahuje, tomu dokonce i trochu rozumím. Ty si teda myslíš, že v našem případě jde o malou černou díru?“ Rose na něj po straně pohlédla a vzala si zase sousto z talíře. Mezi roletami mezitím neustále prosvítaly paprsky stále nehybného slunce.

„No, když vezmeš v úvahu, že obyčejná černá díra pohltí i světlo, napadlo mne, že by to mohla být ta supermasivní, která by mohla jaksi pohlcovat i čas. Je sice pravda, že supermasivky sídlí ve středech mnoha velkých galaxií a pohlcují hvězdy, ale proč by zrovna ve středu té naší nemohla být taky jedna, která ty hvězdy pojídá tak chamtivě, že už sežrala skoro všechno a teď se dostala až k nám. Zkus si jen představit, že její hmotnost je miliardkrát větší než hvězdy.“

„No tak to si ani představit nechci, to ani nejde. Je to to samé, jako když se snažíš zamyslet se nad nekonečnem vesmíru. Jednou, když jsem to zkoušela s dalekohledem v ruce, rozbolela mě hlava natolik, že jsem jej upustila a rozbily se mu obě čočky.“ Rose se nad tou vzpomínkou zatřásla, když si vzpomněla, kolik za ten dalekohled vyplázla peněz, které si sama našetřila.

„No, tak to je potom smůla. Stejně je ale ten vesmír strašně záhadný, všechen ten prostor... Kde se tu vůbec vzal? Co je za ním? Je to šílené. Jestli je to opravdu tak, jak si myslím, tak nechci vědět, co bude následovat. Koneckonců, nikdo ještě nevyřešil záhadu toho, co se stane. Když tě černí díra spolkne. Třeba se dostaneme někam do jiného časoprostoru. Možná se jen jedná o červí díry, které známe z filmů.“  Řekl Dominic a zkoušel si představit, jak to vypadá v takovém jiném časoprostoru.

„No, snad máš pravdu, žádná změna by neuškodila, naopak by to byla jen změna k lepšímu.“ Rosemary se opřela zády o pohovku a pohledem proklínala ručičku pendlovek, visících na zdi. Pohni se, pohni se už konečně...

Ani jeden z nich ovšem nemohl tušit, že černá díra v tom byla naprosto nevinně.

---