Proč tak sám?

Vím, že jsi zase tam. Kde jinde, že? Nemusím tě ani vidět. Mám tu scénu před očima. Méďo, copak? Ty sedíš sám? Nikdo o tebe nezavadí pohledem. Jaký je to pocit, můj příteli? Příjemný? To věřím. Máš koneckonců dobrou společnost. Tvá milovaná přítelkyně je tu. Nikdy tě neopouští. Je stále s tebou, při ruce, tak jak to máš rád. Jemně ji laskáš, spočívá v tvé ruce, když ji chceš mít ještě o kousek blíž, prostě ji políbíš. Jak jednoduché. Polibky se objevují stále častěji a ty, ne ona, podléháš jejímu umu. Je ve svém oboru jedničkou, však už má mnoholetou zkušenost. Hladíš ji, okouzleně na ni hledíš. Kam se poděla ta léta, kdy jsi svou ženu takto hýčkal. Kde jsou ty noci plné vášně? Po kterých věčnou lásku jsi ji sliboval. Skutečně je tvá nová známá tolik lepší než tvá choť? Spíše ano, viď? Vidím tvůj pohled směřující na tu saň, svlékáš ji, zatím co sleduješ ty křivky, chutnáš tu chuť. Pořád nechápeš, proč jsi sám? Nepochopíš, zašel jsi příliš daleko, není návratu. Slyším tvé námitky, že sám nejsi, že máš někoho blízkého. Někoho komu si můžeš postěžovat, svěřit se. Ale můj milý, kdo zahřeje tvou prochladlou postel? Kdo naplní ti tvůj bachor? Snad ona? Neblázni! Ona, tvá nikdy nebude, i když se ji marně snažíš získat jen pro sebe. Takových, jako ty, má mraky. Copak? Máš zlost? Za tu pravdu? Tu jsi nikdy nechtěl slyšet. Během těch němých rozhovorů, které plnily náš život, jsem ti ji už tolikrát prozradila. Nevěřil jsi. Místo poznání viděla jsem v tvých očích hloupou nadutost. A ty? Vím, co jsi viděl. Bohužel tvé pochopení nebylo správné. Natruc, udělal jsi to znovu. Políbil ji. Přímo přede mnou. Na zakončení toho všeho práskl jsi jí o stůl. Vskutku působivé. Radím ti, žij tenhle život, plnými doušky ho užívej. Jen se raději neotáčej. Proč? To zjistíš. Nos své brýle s mlžným oparem.