Slunný den

Dívam se na nebe a říkám si jaký je dneska krásný den. Zrovna zpoda hor vychazí nádherné rudé slunce, které začíná příjemně hřát.Po studene noci to člověk ocení dvojnásob. Nebe je bez mraků a špičky hor se třpytí zmrzlým sněhem. Ptáci začínají kroužit na obloze. Dnešek by mohl být ten pravý den na nějaké to flákaní s přátely v palácové zahradě. Co bych dal za to,abych si tu pohodu mohl alespoň naposledy prožít. Bohužel to nevidím slibně, kolem mě leží tisíce padlých bojivníků v už dva dny trvající bitvě o území krále Mirielinora. Většina lidi je špinavých od zaschlé krve.Mokré vlasy a bolavé tělo už nic neznamená. Vždy když se rozhlédnu vidím stříbrné erby s rudým sluncem uprostřed ,jakožto symbol naší země, který má každý na sobě(na štítech, pláštích, zbrojích).Rozlehlé pláně tahnoucí se od úpatí hor jsou poseta těly vojáku a rytířů, kteří bojovali do posledních sil za svého boha, za svého krále, za svůj život. Zrovna když máme chvilí čas si odpočinout po fyzicky i psychicky zdrcující bitvě dorazily naši takzvaní zachránci. Pche, stovka rytířů v pozlacených plátových zbrojích se konečně uráčila přijet na mohutných koních z nejlepších chovů. Přijeli,aby se ujistili o výhře a určitě pojedou dál (tady je to přeci príliš nebezpečné a mohli by se ušpinit). Po čtrnáct hodin trvající bitvě jakou jsme právě kupodivu přežili ,člověk začne vnímat svět jak knihu. Vyčerpání, žízeň a únava je tak velká, že nemůžete mluvit, pohybujete se jen pomocí vůle a vaším nejlepším přítelem se stáva vaše mysl. Jsou chvíle, kdy doufáte , že už konečně přijde vysvobozující smrt,ale zároveň vás pohaní touha přežít za každou cenu. Včera v podvečer se setkaly dvě vojska. Každá hrubým odhadem sčítající tři tisíce vojáků. Nyní tu stojí vítězná tísícovka, čekající na protiúder a tím i na smrt. Pche prý pošlou posily. Místo stovky rytířů by mohli poslat padesát koťat a vyšlo by to na stejno. Mohutní koně nejsou na to, aby obstály v boji,ale aby při útěku nepopadali o mrtvé.Hrdinové. Hm, už je to tady. Z lesů v pohůří vyrazilo asi pět tisíc barbarů (cvičené vojáky si nepřítel cení). Dvě hodiny po skončení předchozí bitvy a necelá půlhodina od příjezdu "posil" se pětinásobně větší armáda zběsile vyjících barbaru vrhá přímo na nás. Modlím se k bohu,aby ochranil moji duši.Z posledních sil se připravuju se na bitvu, kterou nemůžeme vyhrát. Tisíc zbívajících vojáků se rovná do dlouhé a na pohled působivé řady (jsem v prvni linii). Rytíři se takticky vrací do zadních řad. Usmívám se, těším se, až konečně budu moci ukázat bohu,že jsem opravdu skvělý voják. Nepřítel se přibližuje na dostřel luků a kuší. Mohutný výkřik tisíce vojáků za mnou dokázal přeřvat i vlnu barbarů. Naši lukostřelci vystřelili a my vyrážíme vstříct svému osudu.Zase.Stále bych se usmíval, jen kdyby proti nám nevzlétlo hejno okřídlenych šípů. Dostal jsem rovnou dva, podíval jsem se na nebe a říkal si, že dneska je opravdu pěkný den....

---