Vítek

Vítek

Bylo to tehdy krátce po mém vysvěcení. Mladá nezkušenost a bláhovost ze mne dýchala na každém kroku a snad místo potíží s farností mě ponejvíc zajímaly uznalé pohledy místních lidí a sametově černá sutana, hebce se otírajíc při každém kroku o stehna.

Ani přesně nevím, kdy jsem si ho všiml poprvé. Na nedělních kázáních jsem snadno přehlédl i starostovu ženu, seděla-li někde jinde, než obvykle, natož abych si všiml jeho. Kdy byl poprvé u mě na zpovědi si také nepamatuji. Možná že na tam zpočátku ani nechodil, možná jsem na něj zapomněl. V první týdny se mi čeládka z celého okolí, všechny ty Mařeny, Janové, Marie, Ludmily, Františkové a Josefové, slévala v jednu velkou šmouhu. Zdál se být na první pohled prostým člověkem. Nikterak zajímavý, tichý, opatrný, pracovitý a poněkud odměřený. Snad ani přes odměřenost chovanou i k sobě samému nebyl schopen prohlédnout to vše, co mi u zpovědi říkal.

Zpověď byla vlastně moje jediná možnost, jak ho lépe poznat a jak se o něm více dozvědět. Nejprve jsem ho jen mlčky poslouchal, abych mu v závěru udělil rozhřešení a mohl se věnovat dalšímu hříšníkovi. Avšak jak plynul čas, a jak mi toho čím dál více na sebe prozrazoval, bičoval se můj zájem o něho do extrémů. Pojednou jsem se stíhal u myšlenek, jak z něho více vypáčit a jak mu i dobrou radu dát ve snaze mu pomoci. Dočista mě uhranul svojí prostotou.

Zdálo se mi, že jedinou jeho snahou a účelem veškeré činnosti bylo pokusit se poznat a chápat svět kolem. Prostě a bez žádných zbytečně složitých spletitostí tak, jak mu dovolil jeho selský rozum. Pokud se dal někdy zlákat k úvahám o smyslu světa, neprojevoval příliš vlastního zápalu. Svět chápal takový, jaký je. Všechno se podle něj dělo právě z toho důvodu, že se to tak prostě dít muselo.

Nicméně čím více se odvolával na tuto pravdu, tím více rozuměl tomu, že život je daleko složitější a spletitější, než hlásal. Když byl pak postaven před složitý chuchvalec provázků osudu, krčil rameny a čekal na nějaký boží zázrak, který mu s tím pomůže. Zoufale čekal a nesnažil se nijak pokusit se jít jinou cestou. Trápil se pak beznadějí, když klíč nepřišel, a ukrýval se do vlastního srdce. Tam si okolo něj stavěl hráz - silnou a neproniknutelnou. Jen uvnitř sebe mohl být sám ...

A snad právě z tohoto důsledku pramenila jeho životní trýzeň.

On nebyl nikdy velký milovník, nenechával se unášet lavinami chtíče. Vše si chápal jaksi po svém. Veškeré milostné vztahy, tak běžné pro mladé lidi tohoto věku, pro něj byly neprobádanou zemí.

Za celý svůj život měl rád kromě své matky pouze dvě ženy. První byla jakási Josefa z Kamenného přívozu. Chodíval za ní skoro rok, až si lidé začali povídat o tom, že už je ruka v rukávu. Dřív než však skončila Josefa pod čepcem, opustila ho.

Zamiloval se pak do jedné z nočních nevěstek, asi o pět let starší prostitutky, která nabízela kupčíkům projíždějícím tudy do města na trh trochu povyražení. Chodil se na ní dívat do lokálu putyky každou noc, co měl volno a nemusel sloužit na statku. Fascinovala ho svými pohyby, úsměvy i zastřenými pohledy, jakým obhlížela lidi okolo. Prý po ní nikdy nechtěl nic tělesného. Snad jen vykouzlit jí na tváři úsměv, slyšet trochu vlídného a přátelského slova a důvěrně k ní promluvit jako k přítelkyni. Dlouho noci si maloval pak v samotě barvité obrazy přehlcené štěstím. Snad nebýt tomu tak, neutrpěl by tehdy takovou ránu.

Jednou večer, když se blížila půlnoc, hostinec se vylidnil a oni v lokále osiřeli, osočila se na něj, cože na ní pořád čučí. Prý, jestli si chce vrznout a rvát se jí mezi roztažená stehna, ať nejdřív zaplatí a neciví na ní jak kdejakej zablešeném čokl na kost. Když jí rudý jako ředkev vyznal koktavým hlasem svoje city, vysmála se jeho bláznivosti škodolibým a jedovatým smíchem. Prý, že takhle jí do postele žádný mužskej ještě nelákal. A že už zažila zoufalců habaděj. Vytratil se jak pára nad hrncem.

Od té doby se neodvážil na žádnou ženu se zalíbením ani pohlédnout. Když očima zavadil o vnadná ženská ňadra nějaké krasavice skotačící v kole, klopil plaše zrak. Bál se, aby snad při pohledu na vzdouvající se ňadra, v divokém tanečku se natřásajíc a odskakují od sebe, nechtěně nesvlékal dívku v pokušení smyslů pohledem.

Snění pro něho byla moc zlá zbraň. Zavlékala ho do kruhu ideálů a ven pak nepustila bez toho, aniž by se poranilo srdce.Ve něm se ještě více poddával stavům hlubokého smutku. Snažil se proto nesnít a nemalovat si barvité obrazy šťastný zítřků, které ještě více umocňovali zármutek v případě nezdaru. I samotného spánku se bál a snažil se v něm setrvávat, co nejméně. Spánek byla jeho samotou a odpočinkem. Nepřál si v něm být rušen a omezoval tedy své spaní na co nejkratší dobu. Vstupoval a vystupoval z něho přesně tak, jak si večer stanovil.

Ve chvílích, kdy již nebylo zbytí a nahromaděné živočišné tlaky se museli vybít, omezoval své veškeré ukájení na krátkou a rychlou samohanu. Jeho tělo se jí dožadovalo zpravidla dvakrát do měsíce. Kam v tu chvíli poletovaly jeho myšlenky neprozradil. Prý že bych o něj hůl přerazil, z kostela vyhnal jak prašivého psa a už nikdy víc nepustil dovnitř, kdyby mi to řekl. Neuváděl jsem ho dále do rozpaku a víc se nikdy nezeptal.

Muže považoval za zaostalé a špatné. Předobraz vysokého silného stvoření, smrdícím potem a česnekem, dechem prosyceným kyselou vůní piva a s nikdy neukojitelným chtíčem se mu hnusil. Ruku v ruce s tím šel nejen silný odpor ke svým přirozeným chtíčům, ale také i odpor jeho k sobě samému. Nenáviděl své přirození a hořekoval, že se narodil mužem. Byl nesmírně uchvácen ženstvím, ale ne tak, jak jím povětšinou bývají uchváceni muži. Ve svých představách si maloval obraz ženy jako čistého, nevinného stvoření, věrného a oddaného lidem kolem sebe, plného mateřské něhy a lásky. Namlouval si, že jakýkoli vztah se ženou musí být svatý, tedy musí zůstat neposkvrněn pohlavním spojením či nedejbože mužským semenem.

Své vysněné svátosti nikdy nedosáhl, ač jsem mu říkal kdeco, a tak uzavřen hluboko v sobě trpěl. Z nenaplnění právě pramenily jeho hluboké stavy vnitřní netečnosti, nízké sebevědomí, nejistota.

Zemřel asi rok a půl poté. Jeho tělo našli v rozvodněné řece Sázavě zapletené do větví stromu. Ve studené vodě ležel několik dní, byl tedy sněhobílý a zdálky připomínal labuť.Všimly si ho jakési děti, co byly na procházce s babičkou. Utopil se, jak potvrdil doktor. Co dělal ale u rozvodněné řeky, to si nikdy nebyl schopen vysvětlit.

Červenec byl toho roku obzvláště deštivý. Slunečných dnů by na prstů jedné ruky spočítal.

Pršelo a blýskalo se, až lidé ve snaze vytrhnout se z každodenní trýznivé letargie počali žertovat cosi o nové potopě světa. Hladiny řek a potoků se vylily z koryt, zaplavily pastviny a zanesli je vazkým hnědým bahnem. Zchřadlí ptáci sedávali sklesle vedle sebe jeden vedle druhé jak zuby v puse, v půdě se dělali bubliny, přede dveřmi se rozlévaly hluboké kaluže vody a po čase se zdálo, že kdyby to všudypřítomné vlhko nezalézalo pod kůži a tam nepíchalo jak tisíce jehel, nebyl by už člověk člověkem. Na nebi se každou chvíli ženili všichni čerti, až všemu živému v kraji přestal být hřmot protivný. I psi přestali při každém hřmotu štěkat a stahovat uši k sobě, koně neržali a nepřešlapovali nervózně na místě, kočky líně lehávaly na kamnech a i lidé to přijímali s lhostejnou apatií. Snad jedině děti ještě pociťovali jakousi primitivní radost, když to nad střechou zapráskalo a krajinu ozářilo na okamžik modré oslnivé světlo.

Tělo bylo pohřbeno na nedalekém hřbitově. Byl zrovna srpen a bylo to přenádherné odpoledne, nebýt oděné do smutečního hávu. Jakoby se příroda musela jaksi vybít a rozhodla vrátit v den vše hezké počasí, co dobré tři neděle těm dole upírala. Na vysušenou polní cestičku vrhaly chladivý stín jabloně rostoucí u cesty. Přezrálá jablka voněly medem a kdesi v suché trávě cvrlikal cvrček. Od bot lidí ve smutečním procesí se zvedaly závěje prachu, který horký letní vítr odnášel kamsi do polí. Vál střídavě na západ i na východ a tak pokrýval žlutým dusivým prachem v jednu chvíli rudé pole vlčího máku a pak pole pomláceného, zohýbaného a propleteného obilí. To ta bouřka.

,,Taková škoda,“ draly se jim z úst monotónně slova lítosti se zraky stočenými k pohromě.

Ano, takovou škodu selský rozum nepochopí.